„Ačkoliv se nám námět a jeho zpracování může svými stereotypy zdát zprvu naivní, chopí-li se ho schopný tvůrčí tým, dovede nás svou parodií přenést do žhavé současnosti.“

„Po melodické stránce jsou Heymannovy písně stejně invenční jako u jeho vrstevníka Ralpha Benatzkyho.“

„Pěvecké i taneční výkony mladých představitelů jednotlivých rolí podpořené nenucenou elegancí přesvědčily o výtečné erudici vycházející z dlouholeté tradice.“

Na počátku operety, či chcete-li protomuzikálu Die drei von der Tankstelle (Tři mládenci od benzinu), byl film z roku 1930. V každé encyklopedii kinematografie se píše, že v něm pod režijním dohledem Wilhelma Thieleho nastartoval svou hvězdnou kariéru nezapomenutelný Heinz Rühmann. Již méně se v této souvislosti uvádí jméno jak autora hudby, rodáka z Královce Wernera Richarda Heymanna (1896–1961), tak jméno v Berlíně narozeného textaře Roberta Gilberta (1899–1978). Zřejmě to bylo letošních třicet let, jež uplynulo od Rühmannovy smrti, které festival na zámku ve Vitorazi (Schloss Weitra Festival) inspirovalo k zařazení výše zmíněné komedie na program svého v pořadí již třicátého ročníku. Letos se zde sehrálo deset představení, počínaje premiérou 5. července a derniérou 4. srpna konče.

Premiéra jedné z nejúspěšnějších filmových komedií Výmarské republiky se uskutečnila 15. září 1930 v berlínském paláci Gloria. V roce 1937 byl film nacistickými úřady na dva roky zakázán. Důvodem byl nežádoucí rasový původ mnohých členů autorského teamu. Také další osudy tohoto dílka se odehrály v oblasti kinematografie. K jeho novému zfilmování došlo v roce 1955. Změnil se však název (Tři přátelé, tři milovníci, tři opovážlivci a jedna rozkošná žena), jména hlavních postav, hlavně se však změnily životní okolnosti. Ze tří kamarádů, zprvu žijících na vysoké noze se stali bývalí vojáci wehrmachtu, kteří se po svém zajetí snaží najít novou smysluplnou práci. Scénky z filmu se postupně stávaly součástí televizních zábavných pořadů, kritizujících dobové poměry. V posledních letech se Tři mládenci od benzinu dostávají v různých dramatizacích i na divadelní prkna a takto doslova oblétávají mnoho německých a rakouských scén.

Obsah je prostý. Tři kamarádi Willi, Kurt a Hans se ocitnou na mizině, prodají proto vůz a za peníze si otevřou čerpací stanici. Jejich kmenovou zákaznicí se stane dcera bohatého konzula Lilian Cossmann, která si při střídání osmihodinové pracovní doby nezávisle získá přízeň všech tří obsluhujících. Srdce Lilian však patří pouze jedinému, a to Willimu. Po krátké krizi, která nastává nečekaně před samým závěrem, se vše vyjasní a komedie končí šťastným sňatkem obou zamilovaných, samozřejmě s požehnáním Lilianina otce, bohatého konzula Cossmanna. Zkrátka nepřijdou ani Williho kamarádi, jejichž osudy se navždy spojí s ostatními dvěma ženskými postavami Edith a Olgou. Jako ozvěna klasického operetního žánru nesmí chybět ani postava bonvivána, v tomto případě bohatého konzula Cossmanna.

Ačkoliv se nám tento námět a jeho zpracování může svými stereotypy zdát poněkud naivní, chopí-li se ho schopný tvůrčí tým, dovede nás svou parodií na poměry v současné politice, snobský způsob života, na pěstění kultu krásy těla, nadužívání akademických titulů, v neposlední řadě pak i zvýšení cen benzínu do žhavé současnosti.

Podobně jako v loňském roce se v případě Benatzkyho operety U Bílého koníčka (reflexe čtěte ZDE) režie chopil Peter Kratochvil, hudebního zpracování Florian Schäffer, scény a kostýmů Ilona Glöckel a choreografie Elisabeth Blutsch. Nádvoří vitorazského zámku zastřešené čtyřmi obřími deštníky, které nás při derniéře 4. srpna ochránily před dlouhotrvajícím prudkým deštěm, má kapacitu cca 550 míst. Pódium, situované do prostoru dvoupatrových arkád, však naopak musí využít každý centimetr – tentokrát na něm stála benzinka, vlevo od ní kašírované barokní mraky s pohyblivým měsícem, vpravo měnící se reklamní cedule, v pozadí v souladu s dějem pohyblivé kulisy střídající pohled na impozantní vitorazský zámek s velkoměstskými mrakodrapy. Kostýmy, účesy a šperky odkazovaly na 30. léta.

Obsazení tří hlavních mužských postav se drželo typologie zavedené již slavným filmem, která se ani v průběhu dalších let v různých zpracováních kupodivu vůbec nezměnila. Trojici představují dlouhán Kurt, prostřední Willi a nejmenší Hans. Jisté reminiscenční prvky na původní film obsahovala i choreografie Elisabethy Blutsch připomínající „pas de trois“ klasických baletů. Vtipně byl vyřešen převlek tří přátel z fraků do kombinéz prodejců benzínu. Roztomile působilo jejich usínání v lese, bílými čepičkami připomínající naši dvojici Křemílka a Vochomůrky. Podobně minimalistické jako scéna bylo i hudební obsazení, které si vystačilo s klávesami, kontrabasem, houslemi a bicími nástroji.

Představitelé jednotlivých rolí Missy May (Lili), Aris Sas (Willi), Vídeňan s filipínskými kořeny Vincent Bueno (Hans), Florian Stanek (Kurt), Caroline Vasicek (Edith), Benjamin Rufin (Calmus), Laura-Luisa Hat (Olga) a výborně stepující Melanie Oster (Měsíc/Kukačka) jsou vesměs absolventy vídeňského uměleckého školství a podobně jako režisér a vedoucí hudební skupiny zůstávají natrvalo spojeni s tamějším kulturním děním. Německá a rakouská tradice operetního a kabaretního žánru se spojuje v osobě drážďanského rodáka Ronalda Kusteho, absolventa lipské hudební a divadelní akademie Felixe Mendelsohna-Bartholdyho. Zkušený herec a zpěvák, zde představitel konzula Cossmana, má na svém kontě řadu významných rolí na německých a rakouských scénách (Berlín, Vídeň, Štýrský Hradec, Magdeburg, Drážďany aj.). Jako představitel zavedené šarže bonvivánů patřil k nejvýraznějším postavám představení. Výše uvedení představitelé zaujali jak v sólovém zpěvu, tak v duetech, triích a ansámblech. Jejich pěvecké i taneční výkony podpořené nenucenou elegancí přesvědčily o výtečné erudici vycházející z dlouholeté tradice.

Vraťme se však k Heymannovi a jehohudbě. Hudebně mimořádně nadaný klavírista a skladatel (komponovat začal již ve svých osmi letech) se ve 30. letech vypracoval až na vedoucího hudebního oddělení německé filmové společnosti UFA. Před vypuknutím války uprchl přes Paříž a Londýn do USA, kde našel uplatnění přímo v Hollywoodu. Po válce se v roce 1951 vrátil do Německa a působil v bavorském Mnichově. Jeho jméno je v případě Tří mládenců od benzinu spojeno s Albertem Gilbertem (vlastním jménem Robertem Davidem Winterfeldem). Syn slavného skladatele a dirigenta Jeana Gilberta (1879–1942) proslul nejprve jako tvůrce politických kupletů (názorově souzněl se spartakovci), později ho však oslovil zvukový film. Počet filmů, k nimž napsal písňové texty, dosáhl neuvěřitelného čísla sto. Nezanedbával však ani operetu, pro niž prý vytvořil cca šedesát libret. Bezpochyby se tak stal jednou z hlavních postav populární scény výmarského Německa. Kromě Heymanna spolupracoval s Fritzem Löwem (pozdějším Frederickem Loewem, jedním z tvůrců My Fair Lady), Nico Dostalem, Ericem Charellem aj. I jeho stihl koncem 30. let podobný osud jako Heymanna, když musel přes Vídeň a Paříž uprchnout do New Yorku. Po svém návratu se usadil ve Švýcarsku, kde se věnoval překladu libret a písňových textů.

Po melodické stránce jsou Heymannovy písně stejně invenční jako u jeho vrstevníka Ralpha Benatzkyho. Také zde najdeme melodie, které se v Rakousku a Německu staly evergreeny – Irgendwo auf der Welt (Někde na světě), kterou známe např. i z interptetace Jonase Kaufmanna, Das ist die Liebe der Matrosen (To je ta láska námořníků)či Ein Freund, ein guter Freund, das ist das beste, was es gibt auf der Welt (To nejlepší na světě je dobrý přítel). A právě tato píseň se stala erbovním heslem festivalu. Za výborný nápad a reklamní počin považuji pohlednice z fürstenberským erbem majitelů vitorazského zámku a základními informacemi o festivalu, na níchž – aniž by se muselo platit poštovné – mohl kdokoli z obecenstva zaslat pozdrav svým nejlepším přátelům.

Festival byl jako každoročně dobře organizován včetně pravidelného kyvadlového odvozu starších osob, které by těžko zvládaly výškovou vzdálenost od úpatí kopce na zámecké nádvoří. Na příští rok Schloss Weitra Festival připravuje Nestroyovu frašku Liebesgeschichten und Heiratssachen (Milostné historky a manželské záležitosti) z roku 1843, která bude prošpikovaná melodiemi krále valčíků Johanna Strausse mladšího, od jehož nerození uplyne v příštím roce 200 let.

Na závěr znovu opakuji totéž, co jsem napsala již v loňském roce po vitorazském uvedení Benatzkyho revuální operety U bílého koníčka. Škoda, že jsme v našem hudebním školství rezignovali na dlouholetou tradici, která měla s onou rakouskou a německou mnoho společného. Současní mladí lidé se rádi ponoří do atmosféry 30. let, o čemž konečně svědčí i úspěch Melody Makers Ondřeje Havelky anebo namátkově nedávného plzeňského uvedení Benatzkyho Okouzlující slečny (2018) v režii Zbyňka Brabce. A jen na okraj dodávám, že původní benzinka na Lindenthaller Allee 42 v berlínském Zehlendorfu stojí a funguje dodnes.

foto: Schloss Wietra Festival / Benjamin Wald