„Cellista, velký obdivovatel Rostropoviče, se vyznačuje velice intenzivním vibratem a širokým zvukem. Jeho idol by byl pravděpodobně spokojen.“

„Salonenův epický opus byl technickým oříškem pro sólistu, zvukového technika, dirigenta a všechny členy České filharmonie.“

„Čas na zkouškách pravděpodobně patřil zejména Salonenovi a není se čemu divit. Práce dirigenta, sólisty i orchestru na tomto díle přinesla své ovoce.“

Mozart a Prokofjev a mezi nimi pouhé tři roky stará kompozice. To je abonentní program, který Česká filharmonie s mladým britským dirigentem Benem Gernonem prezentuje po středeční premiéře ještě dnes a v pátek. Esa-Pekka Salonen a jeho Violoncellový koncert hraný Trulsem Mørkem je před přestávkou velkým zážitkem: zvukově nesmírně bohatou skladbou využívající orchestr jako jeden velký ansámbl sólistů – skladbou mnoha impulsů, skladbou fascinující.

Středeční večer v pražském Rudolfinu zahájila hudba Wolfganga Amadea Mozarta. Dvě árie pro soprán a orchestr, Schon lacht der holde Frühling, KV 580 a Ruhe sanft, mein holdes Leben z opery Zaide, K 336b/344 zapěla s doprovodem České filharmonie a dirigenta Bena Gernona mladá operní pěvkyně, hvězda na vzestupu, Zdislava Bočková. Před nedávným časem vyhrála interpretační soutěž „Zahraj si s Českou filharmonií!“. Výběr árií zaujal svou spřízněností v jednom aspektu – nedokončeností. První ze dvou árií Mozart zamýšlel jako doplněk pro německé provedení opery Lazebník Sevillský od Giovanni Paisiella. Ta se ovšem nakonec nikdy neprovedla a árie zůstala nedopsána. Druhá árie, byť sama o sobě dokončena, byla zamýšlena jako součást Mozartovy opery Zaide. Opery, která je nedokončena.

Ale co už, je to Mozart. Když to zvládl Schubert s celou symfonií, proč bychom Mozartovi neodpustili nedokončenou árii. Kombinace obou dvou árií nakonec působila z dramaturgického hlediska velmi svěže a z hudebního neméně. Zatímco v první z nich předvedla Zdislava svůj technický talent, v druhé z nich (v českém překladu „Něžně odpočívej, můj milý“) svůj cit pro lyriku. V paměti mi nejvíce zůstal vytříbený cit pro vibrato. Hlas slečny Bočkové byl intonačně přesvědčivý i bez jeho nadužívání. Tato kvalita se projevila zvláště v druhé, líbezně melodické árii. Koloratury v první árii zvládla pěvkyně také velmi slušně, byť pro dosažení pověstné mozartovské lehkosti je třeba ještě dále růst a krok za krokem dospívat k osobitosti. Ve svých 27 letech má sólistka mnoho času a prostoru pro takový růst a má skvěle vykročeno. Obstarala i s orchestrem velice půvabný úvod koncertu. Jak poznamenal jeden filharmonik, když Zdislava ve svých červených, správně operně velkolepých šatech vstoupila do zákulisí Dvořákovy síně: „No, to je nádhera“.

Truls Mørk, rodák z Bergenu, je svou zastupující agenturou popsán jako „a great champion of contemporary music“. Vskutku, na světových pódiích přednesl díla od autorů jako Henri Dutilleux, Hafliði Hallgrímsson, Krzysztof Penderecki, Einojuhani Rautavaara nebo Esa-Pekka Salonen. A právě od tohoto světoznámého finského dirigenta a skladatele zazněl v Rudolfinu Koncert pro violoncello a orchestr (2016). Salonen je v současnosti šéfdirigentem londýnského Philharmonia Orchestra, zároveň pravidelně hostuje u Filharmonie Los Angeles a od roku 2020 bude zastávat funkci hudebního ředitele u San Francisco Symphony. Jako skladatel se vyprofiloval v milovníka velkých symfonických pláten, jak dokazuje Klavírní koncert (2007), psaný pro Yefima Bronfmana, Houslový koncert (2009) a další symfonické kusy jako Nyx (2011) nebo Pollux (2018). Jsou to všechno díla s enormními nároky na orchestrální hráče. Přístup k orchestru jako k jednomu velkému ansámblu sólistů.

Výsledkem je opulentní, podivuhodný zvukový svět; zahltí nás obrovským počtem impulsů, které ale nemáme šanci vědomě vstřebat v momentě prvního poslechu. Na takový přístup ke kompozici můžeme mít různé názory, ovšem Salonen s jeho pomocí dokázal vytvořit impozantní kompozici, jejíž dramatický a různorodý průběh překlenul bezmála 40 minut hudby. Jako zlatá niť se koncertem linul extatický zpěv sólového violoncella. Mørk, dle vlastních slov velký obdivovatel Mstislava Rostropoviče, se vyznačuje velice intenzivním vibratem a širokým zvukem. Jeho idol by byl pravděpodobně spokojen. Tento, pro někoho možná až přepjatý interpretační přístup, se k Salonenově postimpresionistické hudbě, která má v sobě jakýsi sympatický, jemně sebeironický patos a romantického ducha, nesmírně hodil. Stejně tak i lyrické pasáže plné křehkých flažoletů, zvládl norský violoncellista zcela suverénně, a to i přesto, že mu v druhé větě skladatel poněkud ztížil situaci.

Salonen se totiž rozhodl pro zakomponování tzv. loopování, techniky dobře známé z mnoha žánrů, ovšem na koncertních pódiích stále ojedinělé. To, co v reálném čase Mørk zahrál, bylo ihned nahráno a zpětně pouštěno a modelováno. Violoncellista tak vytvářel duet a záhy i spletitější polyfonii sám se sebou. Osvěžující pasáž tu a tam zdobilo arpeggio v harfě, sametové zvuky lesních rohů, vibrafonové klávesy hrané smyčcem a podobně. V jedné chvíli sólista hrál tzv. racčí postup, v soudobé hudbě často používaný efekt na smyčcové nástroje, jehož výsledkem je zvuk připomínající kdákání racka. Do toho opět vstoupil bohatý, ale přesto jemný zvuk orchestru – část, která snad vzdává  hold skladatelovu mentorovi, finskému klasikovi 20. století Einojuhani Rautavaarovi a jeho známé, jímavé a dodnes svěží kompozici Cantus Arcticus, s přízviskem koncert pro ptactvo a orchestr, v němž se pojí zvuk nahraných zvukových projevů různých opeřenců ze severních částí Finska se zvukem orchestru.

Salonenův zvukově epický opus byl technickým oříškem pro sólistu, zvukového technika, dirigenta a všechny členy České filharmonie. V hudbě tohoto typu je velmi ošemetné hodnotit, jak moc se po této stránce výsledek vydařil. Jistě zaznělo mnoho „špatných“ not v kaskádách zvukomalebných běhů, jistě se některé flažolety neozvaly, fráze ne zcela vycizelovaly, nicméně celkový hudební dojem byl fascinující. V komplikované polyfonii dechových nástrojů v první větě, svým duchem připomínající barvitou partituru Ravelova baletu Daphnis et Chloé, předvedli jednotliví filharmonici svoji profesionalitu a muzikalitu. Věřím, že některé detaily se ještě podaří upevnit na čtvrteční a páteční repríze.

Druhá půle koncertu byla věnována slavným kouskům z baletu Romeo a Julie od jednoho z nejslavnějších komponistů 20. století Sergeje Prokofjeva. Filharmonici se rozhodli zahrát dva kusy z první suity a celou druhou suitu. Pokládám to za kvalitní dramaturgii, kdy v úvodu zazněla všem posluchačům dobře známá část  Montekové a Kapuleti a neméně slavná Julie děvčátko. Druhá suita je spíše lyrická, v nízkých dynamikách a instrumentačně hravá, zakončená bouřlivou Smrtí Tybalda.

Do Prokofjevovy hudby se filharmonici pod taktovkou mladého britského dirigenta Bena Gernona pustili s vervou. Ve světoznámé houpavé melodii jsme mohli slyšet důkaz toho, proč tak milujeme zvuk smyčců České filharmonie. S přibýváním lyrických a pomalých částí, jsem se přistihl v jakémsi očekávání toho, až konečně přiběhne Tybald, Romeo a Mercurio a spustí se lítý boj, který tak geniálně vyústí ve zhudebněné zabodnutí dýky v primech a sekundech, následované mocnými údery na velký buben a smutečním pochodem. Už ho, chudáka, nesou na márách a nádherný večer ve filharmonii končí. Nemohu se však zbavit pocitu, že i přes nesporné kvality interpretace Prokofjevovy hudby, jsme mohli být svědky nadstandardního výkonu. Britský dirigent má jistě potenciál pro vytvoření přesvědčivější zvukové a hudební dramaturgie a dynamického oblouku celé suity.

Čas na zkouškách pravděpodobně patřil zejména Salonenovi – a není se čemu divit. Neměl jsem ještě možnost nahlédnout do not, ale jsem si jistý, že se jedná o nesmírně obtížnou partituru z hlediska souhry, rytmiky, techniky hry, dynamického vývoje. Práce dirigenta, sólisty i orchestru na tomto díle přinesla své ovoce a pro mě se Salonenův Cellový koncert stal společně s říjnovou Sinfonií od Luciana Beria nejsilnějším hudebním zážitkem letošní sezóny. 

Foto: Petra Hajská