„Bella Adamova pečlivě modulovala každou slabiku německého textu. Stejně pečlivou deklamaci předvedla i Tamara Morozová v češtině.“

„Píseň brněnské skladatelky Agnes Tyrell zazněla v novodobé premiéře. Hudebně je natolik invenční, že by si zasloužila pevné místo v repertoárech současných pěvců.“

„Díky citlivému režijnímu vedení se celý večer stal důstojnou vzpomínkou na zesnulé, ani v jednom případě nesklouznul do laciných zkratek.“

Lieder Society, která dlouhodobě propaguje písňový repertoár, uvedla 4. listopadu ve spolupráci se společností Run Operun poloscénickou site-specific performance Písně ztracených duší, která reflektovala doznívající dušičkové svátky. Na programu byly písně Johannesa Brahmse, Franze Schuberta, Clary Schumannové, Franze Liszta, Gustava Mahlera, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha a Antonína Vojtěcha Horáka, které měly jednotící linku ve fascinaci estetikou temnoty, nadpřirozena a smrti. 

Jak sám pořádající spolek uvedl na svých stránkách: „Performance nabízí pohled do světa bizarního a děsivého, kde ztracené duše ožívají uprostřed temné atmosféry 19. století. Tento nevšední happening zavede účastníky na starý hřbitov, který vznikne v prostorách jízdárny Savarin. Jednotlivé duše tu vyprávějí své tragické, místy až groteskní příběhy. Strašidelné postavy a přízraky ožívají skrze hudbu, aby na konci večera mohly nalézt spásu… Nákupem lístku berete na vědomí, že vstup do Jízdárny Savarin je na vlastní nebezpečí.“ Upřímně řečeno, nepamatuji si, kdy naposledy jsem se cítil tak nejistě v souvislosti s nějakým koncertem. Na radu obou pořádajících společností jsem se teple oblékl a vyrazil do pražského Savarinu.

Tam byl pro diváky připraven vizuálně vděčný, efektně nasvícený starý hřbitov, ale především cyklus třinácti do jednoho pásma pečlivě sestavených písní. V něm dominovaly písně Franze Schuberta (1797–1828), který byl více nežli jiní skladatelé fascinován estetikou temnoty a nadpřirozena. Ta zejména v počátku v 19. století oslovovala i mnoho jiných skladatelů, básníků, spisovatelů a dalších umělců. Celým programem nás provázela postava skladatele Roberta Schumanna (1810–1856) mučeného svými démony, vzpomínkami, pocitem vlastní nedostatečnosti a neschopnosti napsat něco nového a také jeho maniodepresivní psychózou (herecky výborný Šimon Hrdlička).

Večer nemohl mít lepšího zahájení nežli písní Johannesa Brahmse (1833–1897) Na hřbitově. Tu zcela suverénně uvedla Bella Adamova, která svým pevně ukotveným nižším mezzosopránovým hlasem pečlivě modulovala každou slabiku německého textu. Stejně pečlivou deklamaci předvedla i Tamara Morozová v češtině, konkrétně ve Dvořákově (1841–1904) rané písní Sirotek. Obě dámy své písňové vyprávění uváděly i působivými hereckými náznaky. Že nepůjde o klasickou písňovou přehlídku u klavíru následně stvrdila altistka Monika Jägerová, která na pódium přišla zahalena bílým závojem, kterým během písně Umrzlý chlapec omotala Šimona Hrdličku. Z jejího hereckého projevu až mrazilo. Tato německá píseň brněnské skladatelky Agnes Tyrell (1846–1883) zazněla v novodobé premiéře. Hudebně je natolik zajímavá, že by si zasloužila pevné místo v repertoárech současných pěvců. Za její objevení patří (stejně jako za objev písní Slávy Vorlové) spolku Lieder Society dík. 

Následovaly tři písně Franze Schuberta: Erlkönig, Hrobníkův stesk po domově a Přízraky z Tartaru, v nichž se postupně předvedli Radek Martinec, Bella Adamova a Tamara Morozová. Poslední ze zmiňovaných si za své uchopení písně zaslouží uznání, svou píseň přednesla coby věštkyně či sudička a její přednes byl jedním z vrcholů večera. Poněkud méně úspěšně se s Králem duchů (Erlkönig), tímto prubířským kamenem barytonistů, popasoval Radek Martinec. Svým měkkým hlasem sice pěkně ovládl prostor, ale na interpretaci písně, která nahání hrůzu svým dějem a hudbou – Schubert v romantickém stylu dokonale popisuje strastiplnou cestu otce se synem –, volil občas přílišné forte a následně nedokázal správně odstínit lyrické od dramatických pasáží písně. Moc mu to neusnadňoval ani Vojtěch Červenka, který jinak podal – v rámci možnosti elektronického klavíru – citlivý a spolehlivý výkon jako klavírní partner všech čtyř pěvců i v jediném samostatném čísle večera, jimž byl Lisztův (1811–1886) virtuózní Tanec mrtvých. 

Celkově si všichni účinkující si za svůj výkon zaslouží obdiv. Jednak za to, že se vůbec pustili do takto odvážné dramaturgie, ojedinělé i v rámci písňových koncertů, ale zejména za celkové ztvárnění večera. Pečlivě naučené a propracované pěvecké party (nikdo nezpíval z not), svérázný a výrazný make-up i kostýmy, využití neobvyklého prostoru Savarinu (s překvapivě dobrou akustikou) a v neposlední řadě režijní uchopení Marie Anny Valíčkové se v našich končinách dá označit za ojedinělé v tom nejlepším slova smyslu. Díky citlivému režijnímu přístupu se celý večer stal důstojnou vzpomínkou na zesnulé s jemnou „noir“ tajemnou atmosférou a ani v jednom případě nesklouznul do laciných zkratek či prvoplánově hororového či halloweenského běsnění. Tolik emocí na tak malém prostoru… skutečně výjimečné. 

Pozoruhodným dramatickým počinem bylo zařazení písně Loreley od Clary Schumannové (1819–1896), druhé a poslední skladatelky večera. Vodní víla Loreley svádí svými vlasy lodníka do hlubin, což reflektuje nejen nešťastnou lásku, ale také upjatou morálku 19. století (krásné divadelní ztvárnění Moniky Jägerové a Šimona Hrdličky). Na podobě této písně se velkou mírou podílel i Vojtěch Červenka, který se s repetovanými notami skladby na elektronickém klavíru popasoval na výbornou.  Jako jediný duet večera byla uvedena píseň Dceřina kletba Antonína Vojtěcha Horáka (1875–1910) na text slavné básně Karla Jaromíra Erbena. Její zhudebnění je vlastně celkem jednoduché: repetitivní melodie s odkazy na lidovou píseň, která se ovšem velmi dobře snoubí s podobně stylizovaným textem. Výsledkem byl asi nejhlubší emoční prožitek z performance, a to zejména skvělému uchopení hlasových i hereckých partů Tamary Morozové a Moniky Jägerové. Part dcery, který přednesla Morozová, narážel svými hloubkami na hranice spodních hlasových možností sopránového oboru, nicméně pěvkyně ho zvládla velice dobře. Tíživou atmosféru následně odlehčil Radek Martinec přednesem Hrobníkovy písně Franze Schuberta. V tomto (v rámci dramaturgie večera) humornějším žánru dostal šanci blýsknout se svým mladým hbitým barytonem, hlasově i herecky byl mnohem přesvědčivější nežli v Králi duchů. Po kratičké písni stejného skladatele Smrt a dívka (dialog dvou postav v posledních chvílích života) – miniaturu skvěle vystavěla Monika Jägerová – přišla na řadu závěrečná a jediná píseň Gustava Mahlera (1860–1911) Prasvětlo z cyklu Chlapcův kouzelný roh. K té se vrátila Bella Adamova, aby se svým přesvědčivým přednesem a nekonečnými legaty dotkla samé hranice vykoupení.

Hudebně-dramatický počin budou obě společnosti reprízovat 6. dubna 2025 v rámci Festivalu Opera.

Foto: Lieder Society / Barka Fabiánová