„Volantes Orchestra byl skvěle připraven a pojistkou bezpečného a energického provedení byla znamenitá dirigentka Ema Mikešková.“

„Některé kompozice zaujaly výraznou rolí cimbálu, na který hrála Radka Čermáková obdivuhodným způsobem.“

„Strávit den s festivalem Hortus Magicus se ukázalo jako nejlepší možná varianta naplno prožitého víkendu.“

V široké nabídce letních hudebních festivalů má své nezastupitelné místo Hortus Magicus. Nejen proto, že je situován do nádherného prostředí Arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady v Kroměříži. Hortus Magicus je koncipován především jako zážitkový den s nabitým programem, který je určen opravdu od těch nejmladších až po seniory. Barokní hudba v stylově precizní interpretaci je na tomto dvoudenním festivalu šikovně prokládána aktuálními projekty. Pozoruhodné historické hudební památky se tak snoubí s živou přítomností a to je vždy dobře.

Hortus Magicus zahájil letošní dějství koncertem v Obrazárně kroměřížského zámku, který se odehrál v pátek 5. srpna. Slavnostní ráz nádherného zámeckého interiéru korespondoval s programem a protagonisty koncertu. Polská pianistka Dominika Maszczyńska v Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 Ludwiga van Beethovena excelovala. Maszczyńska se elegantně vyrovnala s menším komfortem, který jí nabídnul dobový kladívkový klavír. Její hra vynikala elegancí, přesnou souhrou a vláčnou agogikou. Volantes Orchestra pod taktovkou dirigentské legendy Jose van Immerseela rovněž nechal v historicky poučené interpretaci notný kus osobních emocí. Interesantní bylo i provedení Symfonie C dur, op. 33, č. 2 českého rodáka Pavla Vranického, která má výmluvný podtitul „Siri Brahe“. Nádherná hudba, jejíž melodický půvab se může rovnat s Mozartem. Immerseel rozhodně nemusel nijak experimentovat, neboť bez obtíží odhalil a názorně předestřel veškeré atributy Vranického symfonie. Rytmická lehkost, občas potutelná a škádlivá harmonie a melodika, která vyniká bystrostí a důvtipem. Radost poslouchat.

Sobotní den byl koncipován jako celodenní kulturní maraton, v němž se střídaly čtyři stěžejní aktivity: komentovaná prohlídka bohaté zámecké floristiky, storytelling čili vyprávění zajímavých příběhů, pohádky pro děti i dospělé a koncerty různých uměleckých seskupení. Program byl rozprostřen na různých místech v zahradě a zámku a navazoval bezprostředně za sebou. Občas měl člověk co dělat, aby to zvládnul, o nudu rozhodně nikdo na tomto festivalu nezakopnul. Doslova zážitkový byl program všech koncertů, jejichž dramaturgii se svým týmem připravil ředitel festivalu Karel Valenta. Toho ostatně bylo častěji vidět v rukavicích, jak přenáší, staví, skládá a montuje. Podobně pracovitého šéfa festivalu, který vlastníma rukama odpracoval, co se dalo, by člověk stěží našel. Tohle dělá jen člověk, který má opravdu srdce na dlani.

Cembalistka Lucie Fišerová a kontratenorista Leandro Lafont se představili v působivém barokním programu, který sestával z árií a instrumentálních děl italských autorů. Francesco Cavalli, Georg Muffat, Michelangelo Rossi, Giacomo Carissimi patří každý k pozoruhodným autorům. Například Rossiho Toccata s neobyčejnou invencí využila možností chromatiky. Sugestivní byla taktéž Carissimiho Meditace na vlastní smrt. Fišerová s Lafontem provedli posluchače méně známými cestami barokní hudby. Platí ovšem, že méně známé neznamená méně dobré.

Zajímavý program byl k slyšení také na koncertě souboru Musica Figuralis, kterou tvořili Marek Čermák (cembalo), Radka Čermáková (cimbál) a Petra Machka Čadová (barokní violoncello). Čermák toho o staré hudbě, nejen regionální, ví opravdu hodně. Jeho průvodní slovo není nikdy suchým konstatováním, ale nadšenou pozvánkou k hudebním objevům. Musica Figuralis zahrála v různých nástrojových kombinacích. Některé kompozice zaujaly výraznou rolí cimbálu, na který hrála Radka Čermáková obdivuhodným způsobem. Sympatická cimbalistka dokonce předvedla i hru bez paliček pouze prostřednictvím virtuózní prstové techniky a nehtů.

Největším zážitkem letošního ročníku se stalo koncertní uvedení opery Oráč z Čech Emila Viklického. Známý jazzový pianista a skladatel ji uvedl s novým libretem Pavla Dominika. V sólových rolích se představili mezzosopranistka Eliška Sedláčková jako Smrt a mladičký tenorista František Sliž jako Oráč. Sborové party zpívali členové komorního sboru Musica Da Camera Brno a Komorního sboru Lenky Dohnalové-Mlynářové pod vedením sbormistra Martina Franzeho. Volantes Orchestra řídila dirigentka Ema Mikešková a nechyběl dokonce ani sám autor Emil Viklický, který si nové provedení svého díla vychutnal pěkně z první řady.

Většina nových operních děl končí téměř hned po premiéře a několika reprízách, ovšem Viklický napsal podle mého názoru operu, která je nezvykle životná a skvěle napsaná. V jeho hudbě můžeme číst osobitě přetavené vlivy Stravinského i Šostakoviče, nicméně nebyl by to Viklický, abychom nepostřehli také elegantní moravské folklorní přiznávky a brilantní rytmizaci s jazzovými prvky. Opera je velkou příležitostí i pro členy orchestru, kteří jsou v Oráčovi z Čech obsazeni pouze po jednom, přitom někteří (konkrétně hráči na flétnu a hoboj) museli obsluhovat dva nástroje (pikolu a anglický roh).

Volantes Orchestra byl skvěle připraven a pojistkou bezpečného a energického provedení byla znamenitá Ema Mikešková. Sluší se ocenit také výkony sólistů: Eliška Sedláčková zpívala na jistotu, její mladý kolega František Sliž dělal, co mohl, a nakonec náročný part celkem slušně ustál. Lepší zkušenost z praxe nemohl získat. Bez jakékoli pózy, nebo naopak ústupků komerci se Viklický zhostil meditace nad životem a smrtí se záviděníhodnou vitalitou a šarmem. Jeho opera Oráč z Čech by si s novým přebásněním Pavla Dominika zasloužila scénické zpracování v některém z předních českých divadel. Pokud se dostane do podobně dobrých rukou, může to být senzace.

Viklický je ovšem nezdolný živel a po opeře jen přesednul k pianu a s Petrem Dvorským (kontrabas) a Markem Urbánkem (perkuse) zahrál před setmělým zámkem příjemný jazzový program složený z jeho bravurních folklorních transkripcí, vlastních skladeb i starých jazzových evergreenů, jako je například St. Louis Blues. Pohodová hudební tečka za mnohotvárným dnem. To ale nebylo vše. Venku už panovala naprostá tma a v zámecké zahradě se ozývaly jen výkřiky osamocených pávů, kteří se pohodlně usazeni na stromech chystali k spánku. Přišel pravý čas pro balet na vodě. Úžasné vizuální kouzlo iniciovaly tanečnice Romana Konrádová a Andrea Miltnerová, v jejíž choreografii se na břehu rybníka obě dámy podobny rusalkám zjevily. Jejich kreace s bílými závoji se odrážela ve vodě v úchvatné obrazové sekvenci a diváci je sledovali se zatajeným dechem.

Na samotný konec večera zahradu arcibiskupského zámku ponořenou do naprosté tmy prozářil velkolepý barokní ohňostroj. Za zvuků hudby olomouckého skladatele Víta Zouhara a německého renesančního mistra Michaela Praetoria se Hortus Magicus královsky rozloučil s letošními účastníky. Bylo to překrásné a neopakovatelné. Strávit den s festivalem Hortus Magicus se ukázalo opět jako nejlepší možná varianta naplno prožitého víkendu.

*******

Foto: Daniel Berka