KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Valtické dobrodružství Tomáše Netopila english

„‚Při působení v Essenu jsem měl vlastní barokní soubor a i nyní, když mi to kalendář dovolí, na housle rád hraji sólově,‘ podotkl Netopil.“

„Barbara Maria Willi přišla s průvodním slovem, jímž přiblížila atmosféru 17. století, jeho hravost a hledání kombinací výrazů a stylů.“

„Efektní árii podala sopranistka Markéta Klaudová se sladkým témbrem, emotivními afekty a především brilantními koloraturami.“

Festival Concentus Moraviae je v plném proudu a jako každým rokem si i letos jeden koncert, jemuž poskytl svou záštitu, vybral hejtman Jihomoravského kraje. Ve středu 12. června to byly Valtice, které hostily projekt Metamorfózy baroka v zámecké jízdárně; vystoupil barokní soubor Collegium Colloredo, sopranistka Markéta Klaudová a Tomáš Netopil. Ten nikoli jako dirigent, ale jako houslista. A navíc hrál na housle barokní. 

Na otázku, proč tak učinil, odpovídal spontánně: „Na konzervatoři v Kroměříži jsem vystudoval housle a nikdy jsem nepřestal hrát. Při působení v Essenu jsem měl vlastní barokní soubor a i nyní, když mi to kalendář dovolí, na housle rád hraji sólově. Barokní housle mne oslovují víc. Mají střevové struny, které jsou měkčí, a housle jsou sice ve zvuku méně nosné, než nástroj moderní, ale zase lépe reagují na dotek a dokáží lépe vyjádřit emoční nuance výrazu. Hrát na ně je pro mne větší dobrodružství,“ smál se po koncertě houslista. 

Soubor Collegium Colloredo je navzdory jménu souborem moravským. Název hudebníci zvolili podle Antonína Theodora, hraběte Colloredo-Waldsee-Mels, který sídlil v Kroměříži, byl prvním olomouckým arcibiskupem a poté i kardinálem a podporovatelem umění. Soubor Collegium Colloredo je rezidenčním souborem Letní akademie Kroměříž, již založil právě dirigent a houslista Tomáš Netopil. 

Soubor tvoří jen čtyři instrumentalisté, vůdčí úlohu mají housle, kdy vedle prvních houslí Tomáše Netopila hrají housle Jany Chytilové Anýžové, violoncella se ujala Petra Čadová Machková a theorby Karel Fleischlinger. Cembalového partu stejně jako průvodního slova se chopila Barbara Maria Willi. Na programu byly skladby milé a pohodové, byl to příjemný vhled do barokní hudební literatury. 

Italského houslového virtuosa Marca Uccelliniho (1610?–1680) představila instrumentální Sonate La Bergamasca, arie et correnti, op. 3, vylehčená a perlivá. Až po ní přišla Barbara Maria Willi s průvodním slovem, jímž přiblížila atmosféru 17. století, jeho hravost a hledání kombinací výrazů a stylů v hudbě. Styly vznikající v různých zemích se míchaly a tyto jejich proměny, metaformózy byly náplní večera, zejména v oblasti houslové a pěvecké literatury. 

Se souborem vystoupila rovněž sopranistka Markéta Klaudová, pro níž je barokní hudba jednou ze stěžejních oblastí interpretace. Přednesla árii Kleopatry z opery Giulio Cesare, HWV 17 Georga Friedricha Händela (1685–1759). Piangerò la sorte mia (Naříkám nad svým osudem) započalo procítěnou pomalou kantilénou, aby posléze nastoupila část naplněná vzruchem, napětím a zoufalstvím, s jiskřivými koloraturami a pečlivě vypracovanými frázemi. Obdivuhodně pracovala s akustikou, ve které se ve velké jízdárně zámku neslo i to nejjemnější piano, a šetřila s vyšší dynamikou. Tím dosáhla maximálního účinku a sklidila nadšený potlesk. 

Sonatu D dur George Muffata (1653–1704) přednesla houslistka souboru Jana Chytilová Anýžová. Její barokní housle jsou o něco zastřenější a méně nosné, přesto dokázala dát skladbě energický náboj a vroucný výraz. Prokázala virtuozitu v brilantních bězích i schopnost dramatického výrazu v tklivé melodii. Jedná se o skladbu, kterou autor napsal v Praze a dochovala se v archivu v Kroměříži. Autor v ní zkoušel matematické postupy v hudbě a kombinaci několika tónů, které podkresloval doprovodem cembala a violoncella ve všech tóninách. Vyšel mu působivý hudební celek, s neotřelou formou a jednotlivými větami splývajícími.

Další kompozicí Georga Fridricha Händela byla árie Dorindy z opery Orlando, HWV 31 zvaná Amore è qual vento (Láska je jako závan větru). Efektní árii sopranistka Markéta Klaudová podala se sladkým témbrem, emotivními afekty a především brilantními koloraturami. Pomáhal jí při tom melodický podkres houslí Tomáše Netopila, se kterým tvořili jednotný zvukový celek.

Heinrich Ignaz Franz Biber (1644–1704) a jeho Passacaglia je napsána pro sólové housle a to byla příležitost pro Tomáše Netopila, aby představil svoje houslové umění. Jedná se o sled čtyř tónů, podkládaný variacemi, kdy se stupňuje složitost a tím narůstá i emoční energie a síla výrazu. Houslista vyklenul dynamický oblouk s mystickým efektem.

Vedle italských autorů dostal prostor i nápadně odlišný francouzský styl. Nejprve to byl Jean-François Dandrieu (1682–1738) a jeho Sonata g moll, op.1: č. 3, kterou přednesli všichni instrumentalisté. Pomalé zpěvné Adagio, spěšné Allegro, ve kterém si jednotlivé nástroje předávaly motiv, další věta Adagio byl pomalý dialog houslí, podporovaný ostatními nástroji, a na závěr Giga, smršť energie, ale hlavně vzletný a strhující závěr.

Poslední skladbou byla kantáta Le Retour da la Paix (Návrat míru) francouzského skladatele Michela Pignoleta de Montéclair (1667–1737). Potvrdila, že síla hudby působí stejně v jakékoli době a dokáže přinést přesvědčivé a aktuální emoční poselství. První věta V utrpení, které krutá válka zrodila líčí válečné hrůzy jako dílo boha války Marta. Druhá část Ó nebesa! Zuřivost, která je vede v líčení krutostí pokračuje a přidává zoufalství s hrůzami spjaté. Třetí věta Jaká to náhlá záře je protikladem, přináší něhu a impresivní vyjádření v houslích i v pěvecké lince. Čtvrtá část Odložme válečné trubky a chopme se dud je až frenetickou oslavou míru. Lidový rytmus, taneční a jásavý, je rovněž příslibem hojnosti nové úrody. Nositelkou emočního výrazu byla především sopranistka, která do projevu dávala upřímný projev a krásu svého objemného, barevného sopránu. Byla to hudební oslava v opojení pěveckým uměním.

Nadšenému publiku ještě soubor spolu se zpěvačkou přidali vlastní úpravu sboru Tendre amour z opery Les Indes galantes Jeana-Philippa Rameaua. Tak skončil koncert, který navodil pohodu barokních slavností; slyšeli jsme další z krásných koncertů festivalu Concentus Moraviae.

Foto: Concentus Moraviae / Andrea Špak - Fotografka

Karla Hofmannová

Hudební a divadelní publicistka, novinářka, kulturoložka

Pochází z Brna, kde žije a pracuje. Vystudovala pěveckou konzervatoř v Brně a kulturologii v Praze. Pracovala na různých pozicích v kultuře, jako zpěvačka, pedagožka, působila v marketingu a managementu kulturních institucí, což ji přivedlo ke kulturní politice a k žurnalistice. V současné době je v důchodu a působí jako nezávislý novinář, píše recenze především na opery a koncerty klasické hudby a realizuje rozhovory se zajímavými lidmi, kteří se profilují v oblasti kultury. Zajímá se o historii a cestování a jejím velkým koníčkem a relaxací jsou malá vnoučata.



Příspěvky od Karla Hofmannová



Více z této rubriky