„Eichenlaub rozvíjí bohatou koncertní činnost a uskutečnil v poslední době souborné provedení varhanních děl Johanna Sebastiana Bacha, Césara Francka a deseti symfonií Charlese-Marii Widora.“

„S romantickými varhanami ve Smetanově síni si velmi dobře rozuměl. Málokdy můžeme tento cenný nástroj slyšet v takovém bohatství barev od tichých poloh až k mohutnému plenu.“

„Úprava Schubertovy Ave Maria Sigfridem Karg-Elertem originál proměnila tak zásadně, že vyzněla místy jako nechtěná parodie a zařazení do programu bylo víc než problematické.“

V koncertní sezóně 2022/2023 byly naplánovány tři recitály pořádané Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK jako sobotní varhanní matiné, na romantické varhany ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Některé z nich byly naplánované už na dobu před dvěma roky, ale kvůli covidové epidemii se uskutečňují až nyní. K nim patří i odložený recitál vynikajícího německého varhaníka Markuse Eichenlauba, v současné době varhaníka ve slavném románském dómu ve Špýru a pedagoga na Hudební univerzitě v Saarbrückenu, který zazněl 24. září.

Eichenlaub rozvíjí bohatou koncertní činnost a uskutečnil v poslední době souborné provedení varhanních děl Johanna Sebastiana Bacha, Césara Francka a deseti symfonií Charlese-Marii Widora. S cennými romantickými varhanami německé firmy H. Voit z Durlachu u Karlsruhe ve Smetanově síni si velmi dobře rozuměl a v rejstříkování využil znamenitě jejich barevné přednosti ve všech polohách od tichých až po přívaly zvuku v plenu celého nástroje. Jeho zvuková představivost byla neuvěřitelně nápaditá a detailně propracovaná. Málokdy můžeme slyšet varhany ve Smetanově síni v takovém bohatství barev. K tomu je nutno přičíst vysoce muzikální projev, který činí Eichenlaubovu hru velmi sdělnou a poslouchatelnou. Varhany přímo zpívaly a technická suverenita byla samozřejmostí.

Dramaturgie FOK si s posluchači poněkud zalaškovala. V celkovém programu osmaosmdesáté sezóny byli v rámci Eichenlaubova vystoupení uvedeni také Engelbert Humperdinck, Petr Eben a František Musil, ale na matiné nezazněli. Exkurze do české hudby mohla být velmi zajímavá a Humperdinckovy varhanní skladby jsou zde naprosto neznámé.

Úvod programu obstarala romantická varhanní úprava Ciaccony d moll pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha z pera Arna Landmanna. Romantická byla tím, že upravovatel patrně nevěřil originálu kompozice a dopisoval různé doplňující hlasy a zesiloval akordy podle vlastního uvážení. Tato „medvědí“ služba zněla zvukově i při pečlivém vypracování jednotlivých variací velmi romanticky a přenesla posluchače do 19. století, ze kterého jsme se zatoužili vrátit ke střízlivému a geniálnímu Bachovu originálu.

Colloquio con le Rondini (Rozhovor s vlaštovkami) nejvýznamnějšího italského skladatele a varhaníka přelomu 19. a 20. století Marca Enrica Bossiho byl inspirován františkánskou tematikou. Skladba z jeho pozdního skladatelského období střídá pohyblivé „vlaštovčí“ motivky s lyričtějšími plochami. Nápaditě narejstříkované a s chutí zahrané intermezzo převedlo matiné k Pièce héroïque Césara Francka z jeho středního tvůrčího období. Často hraného díla se Markus Eichenlaub suverénně zmocnil, nápaditě střídal hrdinské a lyrické polohy a vystupňoval skladbu k mohutnému závěru.

Závěr svého vystoupení věnoval interpret skladateli a varhaníku Sigfridu Karg-Elertovi. Tento vrstevník a následovník Maxe Regera využíval novoromantické chromatické postupy, ale jako Reger také rád barokní skladatelské formy. Úpravy jeho krásného, ale svatebními síněmi a pohřby zcela zprofanovaného Ave Maria Franze Schuberta se zmocnil zcela neuctivě. Měnil svévolně harmonii a v jejích třech opakováních první sloky vždy s jinou varhanní stylizací a v jiné tónině spolu s částečnými změnami melodie dokázal pouze dobovou podmíněnost této úpravy, která si zaslouží být v našem století odsouzena k zapomenutí.

Další skladba Sigfirda Karg-Elerta Homage to Händel je formálně ciacconou na basovém podkladu. Skladatel chtěl ukázat na řadě variací, co všechno lze s obměňováním tématu v doprovodných hlasech dokázat, ale skladba postrádá větší tah. Výstavba díla působí nastavovaně už tím, že téma je při jednotlivých variacích stereotypně tonálně uzavíráno a při další následující variaci znovu otvíráno. Přes veškerou sympatickou snahu interpreta skladba vyzněla značně staticky a zdlouhavě.

Celé matiné proběhlo v polostínu a nedostatečně osvětlený sál působil značně ponuře, takže obecenstvo nemohlo vůbec ocenit zajímavou secesní výzdobu sálu.

Foto: ilustrační – archiv interpreta, Georg Knoll, archiv KlasikyPlus