„V době, kdy Weber definoval německou operu, mělo v Neapoli premiéru jedno z vrcholných děl opery italské, Rossiniho Jezerní paní.“

„Prague Philharmonia byla plná jiskřivého zvuku a energie sálající do všech stran, s bohatým výrazovým rejstříkem, který si skvěle poradil se všemi finesami a nástrahami skladatelovy partitury.“

„Brownleeho hlas má neuvěřitelnou sílu, energii a na basbaryton nezvykle bohatou paletu barev i jasné výšky.“

Předposlední koncert orchestrální řady Prague Philharmonia svedl 27. dubna takříkajíc pod jednu střechu tři německé romantiky a jeden kouzelný hlas ze Spojených států. Hudba z děl Carla Marii von Webera, Richarda Wagnera a Gustava Mahlera zazněla pod taktovkou šéfdirigenta orchestru Emmanuela Villauma. Výběr z Mahlerova cyklu Chlapcův kouzelný roh ve druhé půli koncertu přednesl americký basbarytonista Nicholas Brownlee.

Dramaturgická idea za koncertem byla jasně patrná, a to předvést pražskému publiku tři tváře německého romantismu. Ten raný představovala předehra k Weberovu Čarostřelci. Weber bývá považován za zakladatele německé romantické opery, směru plného mystiky, přírodních motivů, lidových pověr a národní identity. Na něj o několik let později navázal Richard Wagner, u nějž tento hudební směr nabyl mnohem monumentálnějších, filozofičtějších, také mytologických rozměrů a který rozšířil pojem romantismu o nové prvky: nepřetržitý tok hudby, leitmotivy a spojení všech umění (Gesamtkunstwerk). Za představitele pozdního německého romantismu můžeme bezesporu označit Gustava Mahlera, který stojí na přechodu k moderně. Jeho symfonie a písňové cykly jsou sice prodchnuty romantickými emocemi, přírodou, smrtí a existenciálními otázkami, ale zároveň předjímají nový, moderní hudební jazyk 20. století.

Carl Maria von Weber byl geniálním hudebníkem, o čemž svědčí mimo jiné fakt, že byl ustanoven ředitelem operního domu ve Vratislavi v sedmnácti letech. Jen stěží si můžeme představit, že by se něco takového stalo dnes. Až do své předčasné smrti v devětatřiceti letech řídil i další operní domy, mezi nimi i Stavovské divadlo. Mezinárodní celebritu z něj udělala takříkajíc přes noc premiéra jeho opery Čarostřelec, která se odehrála v roce 1821 v Berlíně – a o rok později byla uvedena pod taktovkou skladatele v Praze. Abychom pochopili její úspěch, musíme mít na paměti, že německá opera tehdy žila ve stínu té italské a německý singspiel byl považován za kvalitativně nižší žánr. Tuto nerovnost se pokusil narovnat nejprve Wolfgang Amadeus Mozart, ale byl to právě až Carl Maria von Weber, kdo pomyslný jazýček na vahách vyrovnal ve prospěch německé opery. Není bez zajímavosti, že ve stejném roce jako Čarostřelec, měla v Neapoli premiéru Jezerní paní, vrcholné dílo Gioacchina Rossiniho. Weberova opera je příběhem lovce, který svou duši prodá ďáblu výměnou za sadu očarovaných stříbrných kulek, které nikdy neminou cíl. Příběh by nemohl dopadnou dobře, kdyby za vším nebyla láska, která překoná vše zlé; příběh má tedy šťastný konec. Orchestr Prague Philharmonia hrál v rozšířené sestavě, jak si díla německého romantismu žádají, a v předehře zaujal plasticitou zvuku a výraznými dramatickými pasážemi. Rovněž je na místě pochválit dechovou sekci, která má v této předehře zásadní roli. Hráči na lesní roh, kteří evokují zvuk lovců, jsou dokonce čtyři.

Druhé číslo večera patřilo Symfonii C dur Richarda Wagnera. Jedná se o jeho jedinou dokončenou symfonii, která měla premiéru (byť neveřejnou) v Praze roku 1832 a která je prodchnutá beethovenovskou inspirací. Richard Wagner ji složil v pouhých devatenácti letech v Lipsku v rekordním čase šesti týdnů. Ve dopise svému příteli, básníku Theodoru Apelovi tehdy napsal: „Moje božská hudba musela přijít a snad mi věříte, když vám řeknu, že právě v tomto stavu jsem napsal své dosud nejsilnější dílo…“ Je evidentní, že nízkým sebevědomím geniální autor „Ringu“ netrpěl ani v mládí. Wagnerova symfonie, o níž Clara Schumann napsala, že je podobná Beethovenově Symfonii č. 7 jako vejce vejci, je čtyřvětá a ač mi její hodnocení připadá poněkud dramatizované, vliv a okouzlení Beethovenem v sobě jistě nezapře. Nicméně jsem si kladl podobnou otázku, jakou jsem řešil už na nedávném koncertě Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který v Betlémské kapli uvedl Symfonii č. 1 Alexandera Zemlinského: jaký má vlastně smysl uvádět taková díla? Obě symfonie – Zemlinského i Wagnerova – spojují dvě zásadní věci. Tou první je nízký věk jejich autorů: Zemlinsky ji složil v jednadvaceti letech, Wagner dokonce už v devatenácti a těžko tedy můžeme mluvit o vyzrálých skladbách. Druhým a zásadnějším aspektem je fakt, že tato díla jejich autory nijak nedefinovala. Oba známe především jako vynikající operní skladatele a jejich rané symfonické pokusy jsou zajímavé spíše z muzikologického hlediska. Zda však skutečně něčím přispěly k vývoji světové hudby, si nejsem zcela jist. Orchestr Prague Philharmonia hrál Wagnerovo dílo sice spolehlivě, ale trochu ploše, přičemž jsem měl jsem pocit, že si s ním sám nevěděl rady. 

To se ale zásadně změnilo po přestávce, kdy přišel na řadu Mahler – a Prague Philharmonia se svým šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem byla zpět taková, jak ji známe: plná jiskřivého zvuku a energie sálající do všech stran, s bohatým výrazovým rejstříkem, který si skvěle poradil se všemi finesami a nástrahami skladatelovy partitury. Mahler byl ostatně obdivovatelem Richarda Wagnera a dříve, než jako skladatel proslul jako interpret jeho oper. Ve vlastním symfonickém díle se bezpochyby nechal ovlivnit monumentalitou wagnerovského orchestrálního zvuku. Písňový cyklus Chlapcův kouzelný roh (Des Knaben Wunderhorn) Mahler dával dohromady přibližně po celou poslední dekádu 19. století. Je určen pro nespecifický druh hlasu a dá se provádět s klavírem nebo s orchestrem, přičemž druhá možnost dává nahlédnout do barevného světa Mahlerových instrumentací. Byl to právě rodák z Kališť u Humpolce, kdo písňovou tvorbu obohatil velkým důrazem na funkci orchestru. Tento cyklus je jak ve své básnické podobě, tak v Mahlerově zpracování velice různorodý, některé písně, resp. texty jsou humoristické, jiné baladické a většinou bývá na zpěvákovi, aby si z nich vytvořil cyklus s jednotící linkou a myšlenkou, přičemž ani sám Mahler nezvažoval, že by se celý cyklus měl uvádět najednou. Nicholas Brownlee si pro svůj debut v Praze vybral sedm písní, které jsou emotivnější a dá se říct i temnější. Ve většině z nich se ozývá téma války, resp. vojenské služby. 

Tento americký basbarytonista, laureát soutěží jako Hans Gabor Belvedere Singing Competition či Operalia (cena za zarzuely), je rodákem z Alabamy, nicméně profiloval se především v mnoha německých divadlech. V posledních sezónách je velmi žádaným wagnerovským pěvcem, zářil především v náročných wagnerovských rolích, včetně Wotana nebo Donnera (Zlato Rýna), Amfortase (Parsifal) nebo Holanďana (Bludný Holanďan) a je známý i svou spoluprací s festivalem v Bayreuthu. Od takového zpěváka se čekala bravurní německá deklamace a toto očekávání bylo vyslyšeno. Jeho hlas je skutečně krásný – má neuvěřitelnou sílu, energii a na basbaryton nezvykle bohatou paletu barev i jasné výšky. Technicky je dokonale usazený; způsob, jakým tvořil decrescenda a pracoval s dynamikou, včetně nekonečně plynulého dechu, byl ukázkový. Místy mi jeho projev dokonce připomněl mladého Bryna Terfela. Jedním z vrcholů večera byla bezesporu píseň Tam, kde krásně vytrubují, v niž velmi dobře vystihnul lyrickou povahu písně a podal ji s náležitou naléhavostí, přičemž se publikum doslova opájelo zvukem jeho hlasu. Pozoruhodný byl i jeho přednes písně Budíček, v níž skvěle budoval napětí a podal ji velmi přesvědčivě. Nicméně jsem se téměř po celou dobu nemohl ubránit otázce, zda jsou pro něj Mahlerovy písně ten správný repertoár. Jeho přednes totiž poněkud postrádal potřebnou niternost a prostotu, navíc zpíval z not, na které byl až příliš fixován. V některých písních, například v Prasvětle, jsem také postrádal potřebnou měkkost a naléhavost. Interpretace písní je bezesporu zdravá i pro velké hlasy a sám pan Brownlee se v rozhovoru pro KlasikaPlus.cz vyznal, že se nechce polarizovat jako výlučné operní pěvec a písně se snaží uvádět dvakrát do roka. V rozhovoru uvádí i dvě role z českých oper, které by rád ztvárnil: Janáčkova Revírníka (Liška bystrouška) a Dvořákova Vodníka (Rusalka). V obou rolích by byl bezesporu znamenitý a vnesl by do nich něco nového.

Na závěr koncertu zazněl jediný přídavek – Kasparova árie O schweig, damit dich niemand warnt z opery Čarostřelec, jejíž předehra večer otevírala. Zpěvák ji podal naprosto suverénně a bravurně, což jen potvrdilo mé předchozí výhrady k repertoáru, resp. dramaturgii tohoto koncertu. Orchestru Prague Philharmonia patří poděkování nejen za tradičně graficky i obsahově zdařile zpracovanou koncertní brožuru, ale především za to, že nám tohoto výjimečného umělce představil. Nezbývá než doufat, že se k nám brzy vrátí – ideálně ve wagnerovském galakoncertu, nebo ještě lépe v celém operním představení.

Foto/zdroj: Petr Chodura / Prague Philharmonia