„Pohotově se partu ujala renomovaná pěvkyně Olga Jelínková a posluchač jistě nebyl zklamán.“

„Dirigent Robert Kružík jako vždy přistoupil k dílu s plnou vážností a odpovědností a vystavěl a vycizeloval jednotlivé věty i myšlenky do gradujících celků.“

„Byl to večer, který se přiřadil k tomu nejlepšímu, co ve Zlíně zaznělo.“

Gustav Mahler patřil k hudebním skladatelům, kteří se hudbou snažili vyjádřit nejen emoce, ale i hluboké filozofické myšlenky. To je případ i jeho Symfonie č.2 c moll „Vzkříšení“ pro soprán, alt, smíšený sbor a velký orchestr. V Kongresovém centru ve Zlíně ji 10. dubna provedla Filharmonie Bohuslava Martinů s dirigentem Robertem Kružíkem, sólistkami Olgou Jelínkovou a Jarmilou Vantuchovou a s operním sborem Národního divadla moravskoslezského sbormistra Jurije Galatenka.

Obrovský projekt stál jistě mnoho času a úsilí; jeho velkým marketingovým lákadlem byla sopranistka Kateřina Kněžíková. Jarní infekce se však nevyhýbá nikomu a postihla těsně před koncertem rovněž očekávanou hvězdu. Pohotově se jejího partu coby záskok ujala neméně renomovaná pěvkyně Olga Jelínková a posluchač jistě nebyl zklamán. „Dozvěděla jsem se to v úterý, tedy dva dny před koncertem. Zafungovaly dvě šťastné náhody – především jsem měla volný termín a part jsem v této symfonii nedávno zpívala. Nic tedy nebránilo, abych ve Zlíně vystoupila. Vždyť zpívat Mahlerovu hudbu, to je splněný sen, to se jen tak často nepoštěstí,“ svěřila se zpěvačka po koncertě. A skutečně, její vystoupení bylo zářivé a oduševnělé, hlas se nesl do sálu jako světelný paprsek přinášející naději. Jarmila Vantuchová, která zpívala altové sólo, působila v projevu jako bezpečný a uklidňující prvek, přinášející jistotu a klid. Jejich hlasy spolu ladily a barevně se doplňovaly; příjemně se nesly prostorem.

Filharmonie Bohuslava Martinů se posluchačům předvedla v plné síle a ještě si musela pozvat posily z Olomouce i z Ostravy. Gustav Mahler byl poněkud megalomanský a nestačil mu jen orchestr na scéně, ale předepsal i trubky, lesní rohy a bicí za scénu. Před publikum tedy předstoupil více než stočlenný orchestr a za ním nastoupil smíšený operní sbor Národního divadla moravskoslezského z Ostravy v počtu asi sedmdesáti zpěváků. Připravil je sbormistr Jurij Galatenko a přestože stáli až za orchestrem, jejich projev byl kompaktní a hutný, zejména v basech, které posílili i sólisté ostravské opery. Celkem tedy před diváky nastoupilo přes sto osmdesát hudebníků, aby provedením jednoho z nejzávažnějších děl Gustava Mahlera připomenuli nejen blížící se Velikonoce, ale také navodili rozjímání o smyslu života a nutnosti ho chránit.

Dirigent Robert Kružík jako vždy přistoupil k dílu s plnou vážností a odpovědností a vystavěl a vycizeloval jednotlivé věty i myšlenky do gradujících celků, se silným poselstvím. 1. Allegro maestoso. Mit durchaus ernstem und feierlichem Ausdruck (s veskrze vážným a slavnostním výrazem) zahájily expresivní dunivé kontrabasy a naříkavý hoboj Alžběty Jamborové, který probudil postupně všechny nástroje, aby nastoupily něžné a zářivé housle. Úderné lesní rohy v neobvyklém počtu šesti, vedené Jiřím Hammerem, byly dobře sehrané a jejich vstup byl vždy efektní, a to i v lehkých pianech. Pastorální vstup dřevěných nástrojů přinesl nostalgickou melodii, aby rychlé accelerando přerostlo do ohromné dynamické plochy. Sólová flétna Kristiny Vaculové zazářila a dala prostor sólovým prvním houslím Pavla Mikesky. 2. Andante moderato. Sehr gemächlich (velmi pohodlně) vtančilo v lehounkém tříčtvrtečním rytmu, měkká melodie ve violoncellech zněla pohodově. Náhlé forte vzedmulo vzrušení, které vystřídalo pizzicato houslí, z něhož se vylíhla jemná melodika. 3. Scherzo. In ruhig fliessender Bewegung (v klidném, plynulém pohybu) uvedly tympány a následně se lehounce rozeběhla věta ve tříčtvrtečním taktu. Klarinetové sólo Jiřího Kundla následovaly ostatní dřevěné nástroje střídající se s ostatními skupinami. Vpád lesních rohů probudil orchestr a po krátké reminiscenci nastoupila melodická plocha, jež se vzepjala do euforické části, aby zase přešla do klidné rekapitulace. 4. Urlicht. Sehr feierlich, aber schlicht (Prasvětlo. Velmi slavnostně, avšak prostě) zahájil alt Jarmily Vantuchové nesměle, s nosností v klidném pianu, podpořený měkkými žesti a sólovým hobojem a houslemi. 5. Im Tempo des Scherzos vpadlo ve fortissimu žesťů, které korunovaly celý orchestr. Na piano dřev navázalo vylehčené sólo trombónu Jakuba Zívalíka a trubky Pavla Skopala mladšího a dovedli orchestr do zklidnění. Anglický roh Alžběty Jamborové probudil ostatní, navázaly vážné trombóny, následované trubkami a rozhořelo se mohutné plénum ve fortissimu. Virbl malých bubnů uvedl vážný a vítězný pochod s plnou výbavou žesťů a mohutným nasazením všech nástrojů až do děsivého, poněkud disonantně katastrofického závěru, padajícího do pianissima. Trombon nářkem ohlásil nový den, orchestr postupně nabíral na dynamice i na šíři, rozjezd v accelerandu se zastavil, zjasněnou náladu v pomalém tempu rozzářily trylky flétny a pikoly a za scénou začal odpovídat zvuk lesních rohů. Z pianissima se probouzel z hloubek pomaličku sbor, na který navázal zářivý soprán Olgy Jelínkové v pianissimu, které se lehce neslo jako stříbrný paprsek prostorem, podporované jemným sólem lesního rohu Jiřího Hammera. Sbor zaujal sametovou barvou, pak zářily jasné soprány a zaujaly syté basy. Soprán doplnilo altové sólo Jarmila Vantuchové a společně s Olgou Jelínkovou dojímaly v krásném souzvuku. Sbor se vzepjal do fortissima a podpořený orchestrem dovedli vrcholné Mahlerovo dílo k velebnému a mohutnému závěru.

Publikum bylo nadšené díky excelentnímu výkonu všech účinkujících. A byla to zejména zásluha dirigenta Roberta Kružíka, jehož detailní a pečlivá příprava, nezdolná píle a ryzí muzikantství dokázalo vybudit účinkující k heroickému výkonu. Byl to večer, který se přiřadil k tomu nejlepšímu, co ve Zlíně zaznělo.

……………

Foto: Dominik Bachůrek / Filharmonie Bohuslava Martinů