Filharmonie Brno vstoupila do 71. sezóny v neděli 20. září koncertem v Janáčkově divadle a před orchestrem stál jako dirigent Petr Altrichter. Spolu s Českým filharmonickým sborem Brno, připraveným sbormistrem Petrem Fialou, přednesli symfonickou báseň Psyché pro smíšený sbor a orchestr Césara Francka a po přestávce Symfonii č. 2 D dur, op. 73 Johannesa Brahmse. Plně obsazené hlediště zažilo radost z čirého muzicírování i závažnější pocity hlubšího poselství.

Filharmonie Brno si za dobu svého působení vybudovala pověst vynikajícího orchestru, výborně sehraného a schopného interpretovat i nejtěžší současná i klasická díla, a to jak doma, tak i na zahraničních pódiích. Konkrétní styl a energie, do které orchestr hudební skladby přetváří, jsou ovšem vždy závislé na dirigentovi. Tentokrát se před orchestr postavil Petr Altrichter. Ten je dirigentem, který hudbě dává srdce i ryzí muzikantskou radost. Hudebníci jeho úsilí odrážejí a radost mu s nadšením vracejí, přičemž 20. září byla synergie mezi dirigentem, orchestrem a publikem obzvláště silná, až hmatatelná.

Večer zahájila ředitelka filharmonie Marie Kučerová, která přivítala publikum a naplnila milou povinnost. Poděkovala houslistce Dorothee Kellerové za dlouholetou spolupráci od roku 1982 a popřála hodně zdraví a poté již přišel na pódium dirigent Petr Altrichter, aby zahájil první koncert nové sezóny 2026/27. 

Nejprve zazněla Symfonická báseň Psyché pro smíšený sbor a orchestr, FWV 47 od francouzského skladatele Césara Francka. Ten pojal příběh z řeckých bájí jako příběh života, lásky, smrti a znovuzrození, ale ve stylu svého religiózního přístupu k životu. Jde o psyché – tedy lidskou duši, která je kvůli poznání zavržená, ale pro následné strasti si vyslouží odpuštění a vykoupení. Pohanský text na základě antických Proměn Apuleia z Madaury se tak přetváří téměř na oratorium. 

Duchovní rozměr vneslo účinkování Českého filharmonického sboru Brno, který vystoupil bez basové složky, tu skladatel zcela vypustil. Zvuk sboru se tak vyjasnil a díky jasným a čistým sopránovým hlasům se stal přímo průzračným. Altové a tenorové hlasy zajistily pevný základ a všichni spolu tvořili vyrovnanou hlasovou strukturu. Pohladila krásná piana a práce s dynamickými vlnami i s libozvučným francouzským textem, v češtině překládaným na titulkovacím zařízení. Zvuk sboru se příjemně pojil se zvukem orchestru, který pracoval s instrumentální barevností, jež přinášela jak něžné, subtilní emocionální plochy, tak i ty hutné, do kterých se posluchač mohl „zanořit“ a nechat se obejmout.

První část líčí nejprve spící krásnou Psyché, kterou ztvárnil sólový klarinet Jany Dvořákové, spolu s harfami Ivany Švestkové a Kateryny Holub a za přispění lesního rohu Karla Hofmanna. Následovaly čisté housle, vedené koncertním mistrem Pavlem Wallingerem, a klid a pohoda kulminovala s flétnou Martiny Venc Matušínské. Následná široce pojatá melodie orchestru, rozzářená fanfárami trubek a žesti, se postupně zklidnila do procítěného hornového sóla. 2. Les Jardins d´Eros (Zahrady Érótovy) a „Amour, Source de toute vie!“ (Lásko, života věčný jsi pramen) zahájily smyčce dramaticky, aby se postupně stáhly do pianissima, po kterém následovalo radostné střídání dynamických ploch a barev. Napětí podtrhovaly žestě a připravily půdu pro nástup sboru, měkkého, vyrovnaného, sílícího v crescendu. Klarinetové sólo doplnila flétna a hoboj a sbor pokračoval tajuplným vstupem. 3. „Amour, elle a connu ton nom“ (Lásko, tvé jméno uhodla, běda jí…), je část, kdy sbor líčí strasti bloudění Psyché za melodie houslí, rozváděné v dramatickém tahu celého orchestru. Ale Érós nakonec vše odpustil, hudba se utišila, ale široká melodie následně opět akcelerovala do mocného hudebního toku, který vrcholil v závěru emotivní skladby.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 2 D dur, op. 73 Johannesa Brahmse. Tento zastánce absolutní hudby, velký symfonik, dokázal vytvořit dílo, plné vroucích emocí. 1. Allegro non troppo po třítónovém úvodu zahájily hlavním tématem pevné lesní rohy, k nimž se připojily širokou kantilénou smyčce. Napětí vrcholilo sólem lesního rohu, které vzápětí vystřídaly špičaté smyčce. 2. Adagio non troppo zahájily melancholickou melodií v hloubce violoncella a kontrabasy a hudební materie se odvíjela ve střídání dynamických a agogických vln. 3. Allegretto grazioso (quasi Andantino) se rozeběhlo v lehce pastorálním duchu, v běžícím, vylehčeném tempu. 4. Allegro con spirito se pak neslo v radostné atmosféře až do závěrečného, mohutného, radostného finále. 

Byl to koncert, ve kterém se dirigentu Petru Altrichterovi podařilo navodit nadšenou a optimistickou atmosféru výsostným muzicírováním, které strhlo nejen publikum, ale i celý orchestr. A právě taková snad by hudba měla být, přinášet nadšení a očištění duše i mysli od strastí života…

Foto: Jan Prokopius

Facebook X E-mail WhatsApp