„Nadšení, temperament, krásnou přírodu i starověké památky, to vše vtělil mladý skladatel do své symfonie.“

„Harold v Itálii je barvité hudební vyprávění.“

„Kristina Fialová má hutný tón, energický, schopný vylehčení v kantiléně.“

Abonentní koncert, který se konal 13. února v sále olomoucké Reduty, olomoucká dramaturgie připravila v italském duchu. Pod názvem Itálie inspirativní zazněla nejprve Symfonie č. 4 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a po přestávce vystoupila se sólovou violou Kristina Fialová, aby s Moravskou filharmonií přednesla symfonii se sólovou violou pod názvem Harold v Itálii Hectora Berlioze. Byl to emotivní večer, podaný profesionálně a s muzikantskou energií. Tu podněcoval hlavně šéfdirigent filharmonie Zsolt Hamar. 

Symfonii č. 4 A dur s názvem „Italská“ napsal mladý Felix Mendelssohn-Bartholdy po návratu z cesty po Itálii, kterou podstoupil o studiích. Nadšení, radost, temperament, krásnou přírodu i starověké památky, to vše vtělil mladý skladatel do své symfonie, dokončené v roce 1833. 1. Allegro vivace vpadly radostně ve svižném tempu smyčce a hned po nich dřevěné nástroje, jásavé a úderné. 2. Andante con moto zahájila sladká melodie ve dřevech a postupně se vystřídaly všechny nástroje s melodií, podporovanou ostinátním rytmem. 3. Con moto moderato přineslo houpavě vylehčený rytmus a zpěvnou melodii v deších, následné crescendo se neslo široce až ke klidnému závěru. 4. Saltarello (Presto) mělo rychlý taneční spád, dirigent pojal tuhle větu skutečně „presto“, kdy se střídaly smyčcové nástroje ve virtuózních bězích s krátkými vstupy dechů. Růst dynamiky podpořily tympány, po krátkém odsazení nastoupil z piana orchestr, který nabíral pomalu na síle se skrytým napětím až do fortissima, pak zase utichl a závěrem zase rychle zabouřil. Tato hra s napětím a dynamikou spolu s radostnou náladou skladby přinesly optimismus k řadám posluchačů a také radost z precizně provedeného díla.

Po přestávce nastoupil orchestr v rozšířeném obsazení, aby přednesl nepříliš známou skladbu Hectora Berlioze Harold v Itálii, symfonii se sólovou violou, op. 16. Je to barvité hudební vyprávění francouzského romantického skladatele 19. století. Skladba je inspirována jeho pěší poutí z Neapole do Říma a původně byla objednána houslovým virtuosem Niccolou Paganinim. Ten ale s postupem a způsobem zpracovávání nebyl spokojen, což dalo autorovi volnou ruku v další kompozici. Název skladby inspiroval anglický básník Georg Gordon Byron a premiéra se konala v Paříži roku 1834. 

Harold je romantickým snílkem, jehož zážitky jsou líčeny ve čtyřech obsáhlých větách. 1. Harold v horách. Scény melancholie, štěstí a radosti zahajují v hloubce violoncella a kontrabasy, aby uvedly sólový fagot (Jan Dvořák), který je po celou skladbu souputníkem sólové violy. Autor uvádí posluchače do vyprávění, podpořeného postupným crescendem celého orchestru, rozšiřujícího se v dynamických vlnách, do forte i s žesti. Viola Kristiny Fialové nastoupila pevně, přesto jímavým tónem, s tmavou melancholickou melodií, s něžnou a zvonivou harfou Anastázie Tomečkové. Melodii převzal orchestr a rozšířil ji, aby dal následně prostor vzpínající se linii violy. Rychlý nástup tanečního rytmu využila viola k expresivnímu výrazu a předvedení svých technických kvalit při dialogu s orchestrem, který hýřil barvami. Kristina Fialová má pevný, hutný tón, energický, schopný vylehčení v kantiléně i ve vyšších polohách. Accelerando orchestru zdůraznila zesílená dynamika a orchestr zněl plně a barevně a první věta skončila s rozhodností. 2. Průvod poutníků zpívajících večerní modlitbu zahájilo kvarteto lesních rohů s harfou a housle pokračovaly v příběhu, na který navázala sólová viola. Melodii smyčců, vedených primáriem Patrikem Sedlářem, postupně prostupovala viola ostinátními rozloženými akordy, až ji přerušil signál flétny (Markéta Soldánová), které odpovídal lesní roh (Martin Paulík), a dovedli větu do konce. 3. Serenáda abruzského horala své milé zahájila svěží a taneční pastorální melodií smyčců, po níž pokračovalo sólo anglického rohu (Gabriela Kummerová), následovaná měkkými hornami a líbeznou melodií dřevěných nástrojů. Houpavý rytmus uklidňoval a nad ním se nesla tklivá melodie violy. Na opětovný rozpustilý tanec navázala jemná flétna s hobojem, aby spolu se sólovou violou dovedly větu do konce. 4. Orgie loupežníků. Vzpomínky na předcházející scény – zde vpadl orchestr energicky, ale byl přerušen hlubokým zvukem kontrabasů a nářkem violy. Následně vedla něžná viola dialog s temperamentním orchestrem, který se přes ni přehnal ve forte v rychlém tempu. Synkopovaný rytmus se ukázal jako efektní a přešel zpět do tanečního koloritu. Následně sólová viola v kvartetu spolu s Patrikem Sedlářem, Igorem Kopytem (housle) a Nikitou Ruzhavinskiim (violoncello) zklidnila atmosféru, ale proud hudby tekl dál a v narůstajícím napětí, které vyvrcholilo v exponovaném a slavnostním akordickém závěru. 

Nadšené obecenstvo odměnilo sólistku, dirigenta i orchestr za vynikající výkon a odcházelo spokojeno jak s provedením, tak s vynalézavou dramaturgií. Zejména poslední skladba, která se nepříliš často objevuje na repertoáru symfonických orchestrů, zaujala nejen ztvárněním, ale především barevností instrumentace, efektní výstavbou i skvělými výkony. Moravská filharmonie Olomouc, vedená již několik let maďarským šéfdirigentem Zsoltem Hamarem, potvrdila opět svoji vynikající úroveň i pověst.

Foto/zdroj: Moravská filharmonie Olomouc