„Její frázování a práce s dynamikou byly čítankové a finesy jejího moravského dialektu by jí – rodilé Pražačce – mohla závidět leckterá moravská mezzosopranistka.“

„Markové se podařilo technicky zvládnout všechny technické úklady skladby a hezky vystihla i její emocionální výraz.“

„V písních je sólista u klavíru hudebně naprosto obnažen, žádný nedostatek nemůže schovat ani za orchestr ani za operní triky.“

Žižkovský koncertní sál Atrium nedávno oznámil novinku ve svém klasickém programu, jíž je koncertní řada Hudební recitál. Sérii setkání s předními českými interprety odstartoval ve čtvrtek 20. února písňový recitál mezzosopranistky Markéty Cukrové s doprovodem klavíristky Kristiny Markové. Dámy si pro posluchače připravily písně  Dvořáka, Faurého, Ravela, Debussyho, Berlioze, Brittena a  Ebena spojené s tématem noci.

Mezzosopranistka Markéta Cukrová je všestrannou vokální umělkyní, nicméně své „ostruhy“ si vysloužila především jako interpretka staré/barokní hudby a zároveň jako vášnivá zastánkyně hudby současné. V poslední době na sebe upozornila titulní rolí opery Ľubici Čekovské Here I am, Orlando, kterou uvedlo Národní divadlo Brno a která je mnohými považována za inscenaci roku. (Reflexi čtěte ZDE.) Markéta Cukrová je rovněž nadšenou interpretkou rozmanitého písňového repertoáru, program žižkovského Atria tak lákal na uvedení písní blízkých jejímu srdci.

Recitál byl zahájen výběrem čtyř písní z cyklu V národním tónu, op. 73, jenž Antonín Dvořák složil v roce 1883. Obsahuje šest písní pro zpěv a klavír na texty inspirované českým a slovenským folklorem, v nichž skladatel mistrně napodobuje lidový styl a melodiku, kterou následně rozvinul v Moravských dvojzpěvech nebo Slovanských tancích. Cyklus patří mezi Dvořákovy méně známé písňové sbírky, ale hudebně je velmi bohatý a emocionálně hluboký. Markéta Cukrová, která si z cyklu vybrala písně Dobrú noc, Žalo dievča, Ach, není dievča a Ach, mám já koňa faku, všechny podala velmi procítěně a pozorně. Na jejím přednesu je znát, že byla „odkojena“ barokem, její frázování a práce s dynamikou byly čítankové a finesy jejího moravského dialektu by jí – rodilé Pražačce – mohla závidět leckterá moravská mezzosopranistka. Barva hlasu Markéty Cukrové navíc v sobě nese příjemný závan starých časů a připomíná zpěv, který dnes známe spíše jen z vinylových nahrávek – což rozhodně není myšleno jako výtka. Nicméně jsem se nemohl zbavit dojmu, že jejímu přednesu schází jakási prostota k interpretaci těchto písní potřebná.

V následujícím francouzském bloku představila umělkyně písně Gabriela Faurého, Maurice Ravela, Clauda Debussyho a Hectora Berlioze. Intepretace francouzských písní je nesmírně obtížný obor, se kterým si často nevědí rady ani rodilí Francouzi. Jak k nim správně přistupovat, ukázal na svém nedávném pražském recitálu například Benjamin Bernheim. (Reflexi čtěte ZDE.) Markéta Cukrová je podala s neobyčejnou vroucností a upřímností, mohla se spolehnout na své dlouhé legatové oblouky, takřka nekonečný dech a barvitost hlasu, která vynikala jak v dramatických pasážích, tak v mizejících pianissimech, nicméně výslovnost, resp. akcenty ve francouzštině jí činily jisté problémy. Cyklus zahájila jedna z nejznámějších a nejkrásnějších francouzských písní s bohatým klavírním doprovodem Après un rêve Gabriela Faurého, ve které se mezzosopranistce podařilo vystihnout předepsanou melancholickou atmosféru. Na ní navázala píseň Ravelova raná píseň Sainte, která hudebně na Faurého navazuje. Obraz klidného večera navodila Debussyho píseň Beau Soir v dokonale impresionistickém hávu a v závěrečné písni Zaide Hectora Berlioze se Cukrová blýskla pevně vedenými koloraturami. 

Klavíristka Kristina Marková se dlouhodobě věnuje zejména komorní hudbě. Je laureátkou mnoha národních i mezinárodních soutěží a v současné době působí na oddělení klavírní spolupráce na Pražské konzervatoři a HAMU. Na čtvrtečním recitálu poskytla ve všech směrech více než jen obvyklý doprovod; její hra byla druhou ozdobou večera. S Markétou Cukrovou byly ukázkově umělecky propojené a bylo vidět, jak na sebe vzájemně reagují. Jako samostatné číslo uvedla klavíristka Janáčkovu Sonátu I. X. 1905 „Z ulice“. Její název odkazuje na 1. říjen roku 1905, kdy byl v Brně během demonstrace zabit František Pavlík, což vnímavého Janáčka hluboce zasáhlo. Sonáta je dvouvětá: Předtucha (Con moto) vyjadřuje napětí a Smrt (Adagio) bolest a smutek. Janáček byl nicméně s dílem nespokojen a po premiéře ho údajně hodil do Vltavy… Markové se podařilo technicky zvládnout všechny technické úklady této skladby a hezky vystihla i její emocionální výraz. Nicméně jsem měl pocit, že v prostoru Atria s jeho akustikou by lépe vynikla méně expresivní skladba.

Písně z cyklu Kouzlo ukolébavek Benjamina Brittena rozhodně nejsou klasickými ukolébavkami pro děti, tak jak je známe, ostatně od britského mistra hudebního dramatu se takové ani čekat nedají. Mezzosopranistka cyklus trefně uvedla slovy „Hodné děti zřejmě v Británii nejsou, v ukolébavkách se počítá s tím, že někdo spát nechce a nebude.“ Měl-li jsem pocit, že se Cukrová v předchozích písních maličko hledala, v Brittenovi se jednoduše našla a interpretace jeho písní se staly zlatým hřebem večera, ostatně Brittenovy písně mezzosopranistka nahrála s klavíristou Ivem Kahánkem. Asi nejlépe se jí povedly písně Sephestia‘s Lullaby, ve které předvedla doslova vokální sprint, a poslední jazzově laděná Nurse‘s Song. Mimo jiné svou skvělou zpívanou angličtinou a důrazem na správné samohlásky našla správný interpretační klíč k Brittenovým písním, její hlas se s touto hudbou vyloženě snoubil a ta jí dovolila uplatit přirozený smysl pro dynamiku a drama.

Večer zakončilo Šestero písní milostných od Petra Ebena. Ty skladatel napsal v roce 1951, jedná se o intimní skladby, resp. zhudebněnou milostnou poezii v češtině, angličtině, francouzštině, ale i středověké němčině, ve kterých se ozývá jak česká melodika, jak ni nastolil Dvořák, Janáček a Martinů, tak vliv impresionismu a moderních harmoních prostředků. Velikou úlohu v ní má i samotný klavír, za kterým opět excelovala Kristina Marková.

Závěrem mi dovolte malé zamyšlení: mezi pěvci, muzikology i recenzenty se dlouhodobě vedou polemiky nad tím, zda se má nebo nemá zpívat z not. Osobně jsem zastáncem toho, že při písňových recitálech by se zpívat z not nemělo. Pěvec by měl být dostatečně připraven na to, aby písně dokázal interpretovat zpaměti. V tomto specifickém žánru je důležité nejen každý tón a každé slovo, ale i myšlenková nuance a dikce, a ty se přes notový stojan přece jen hůře předávají publiku. To, dle mého skromného názoru, platí pro všechny písně bez výjimky, ať jsou známé více, anebo méně. Ač byl dojem z koncertu Markéty Cukrové velice dobrý, mám za to, že pokud by se nespoléhala na notový záznam, přece jen by byla auditoriu předala ještě více. 

Koncert svou kvalitou a celkovým půvabem rozhodně nebyl jen lokální hudební událostí Prahy 3. Renomé umělkyň i jejich program slibovaly skutečný hudební zážitek a ten i splnily. Škoda tedy, že nevelký sál žižkovského Atria nebyl zaplněn. Zdejší publikum bohužel na písňové recitály příliš nechodí, což je z posluchačského hlediska zkrátka nepochopitelné. V písních je sólista u klavíru hudebně naprosto obnažen, žádný nedostatek nemůže schovat ani za orchestr ani za operní triky. Chce-li posluchač slyšet, jak kdo zpívá, měl by si daného pěvce jít nejprve poslechnout na písňový recitál s průvodem klavíru.

Vokální umění Markéty Cukrové budou mít posluchači možnost obdivovat již 18. března na recitálu v Sukově síni. V Atriu se příští recitál uskuteční 28. května a vystoupí na něm houslový virtuos Josef Špaček s klavíristou Miroslavem Sekerou.

Foto: Eliška Klimešová

Facebook X E-mail WhatsApp