„Spiritus agens příběhu není ve výsledku pomstychtivý dr. Falke, ale žalářník Frosh, který tak prochází celým příběhem.“

„Do věznice vpadne dr. Falke se čtyřmi muži, a všichni jsou v uniformách SS. S rudými páskami na rukávech, ale místo blesků je tu jako znak černý netopýr!“

„Brilantní Straussovu hudbu hráli s nadšením Wiener Symphoniker pod taktovkou svého šéfdirigenta Petra Popelky.“

Hudební Vídeň letos žije ve znamení 200. výročí narození krále valčíků, Johanna Strausse mladšího, což by těžko bylo možné bez uvedení jeho kultovní operety Netopýr. Měla premiéru 5. dubna 1874 a od té doby v podstatě „nesešla z jeviště“. Dílo se stalo zrcadlem vídeňské společnosti a že je jeho výpověď stále platná, prověřila inscenace, která měla premiéru ve stejném divadle jako tehdy poprvé, tedy v Theater an der Wien, a to 4. října 2025 v režii ředitele divadla Stefana Herheima. Pod taktovkou českého dirigenta Petra Popelky hráli jeho Vídeňští symfonikové. 

Základem příběhu Netopýra je pomsta. Notář dr. Falke se kdysi opil na maškarním plese tak, že usnul v parku a pak musel do vězení za výtržnost, za bílého dne v kostýmu netopýra „letěl“ přes celou Vídeň. Za to, že ho v tom kamarád Eisenstein nechal, na něho vymyslel pomstu. Ples u prince Orlofského, kam pozval všechny přátele, manželku i služebnou, ale každý se tu vydával za někoho jiného. Eisenstein z toho měl vyjít jako zostuzený záletník. 

Příběh současné inscenace Netopýra je poněkud posunutý v čase i ve významu, do 30. let minulého století. Ohlíží se ale nostalgicky i do dob monarchie, což vnáší do inscenace inovační prvek. Spiritus agens příběhu není ve výsledku pomstychtivý dr. Falke, ale žalářník Frosch, který tak prochází celým příběhem. A to v roli samotného stařičkého mocnáře, císaře Franze Josefa I. v celé parádě. Ten dohlíží a komentuje společenské dění na scéně, jako svoje dědictví. Vždyť ještě není ani dvacet let po konci monarchie. Parádní výstup žalářníka Frosche ve třetím dějství se tím poněkud stírá a inscenace dostává trochu hořkou příchuť. 

Režie Stefana Herheima je chytrá a plná překvapivých momentů, vtipných, ale i mrazivých. Historických ohlédnutí je tam víc, vlastně se prvních patnáct minut nehraje Netopýr, vpád dravé předehry se nekoná. Naopak začíná něžné piano v zářivých houslích a na půlkruhové scéně Vanessy Pressl se objevuje lešení z trubek až do provaziště. Je to vězení, plné postav ve spodním prádle, a shora se ozývá zpěv tenora. Je to árie Florestana! Že bychom byli na jiné opeře? Beethovenova opera Fidelio měla premiéru také v tomto divadle. Ale ne, takových vpádů útržků z jiných oper, které se na zdejším jevišti hrály, je tu ještě mnoho, což funguje jako spolehlivý zcizovací prvek. Díky excentrické postavě tenoristy Alfréda, ve skvělém hereckém a především pěveckém podání Davida Fischera, se tu objevují po příslušných narážkách útržky například z oper Wagnera či Verdiho a kupodivu to nepůsobí násilně. Dokonce ani připomínka muzikálu Elisabeth z roku 1992 tu nechybí. Ta zase rozněžňuje stařičkého mocnáře. Renomovaný a oblíbený vídeňský herec Alexander Strobele hraje Franze Josefa roztomile, nechybí mu ani svérázný opilecký humor Frosche. Prochází celým představením, otevírá ho i uzavírá, jako memento. „Co z vás dnes je, moji milí Vídeňáci, co jste provedli s vaším dědictvím po mé monarchii…“ A nechybí ani memento antisemitismu, což bezpochyby k době 30. let patří. V závěru vstupního obrazu ztuhne publikum, neboť do věznice vpadne dr. Falke se čtyřmi muži a všichni jsou v uniformách SS. S rudými páskami na rukávech, ale místo blesků je tu jako znak černý netopýr! Dr. Falke je navíc stylizován do podoby Hitlera, jen má světle hnědé vlasy. Dlouhá patka, knírek i gestikulace, to vše pomohlo chorvatskému barytonistovi Leonu Košavičovi vytvořit skvělou imitaci. A není to vůbec povrchní karikatura, jsou v inscenaci momenty, kdy z této postavy mrazí.

Když už konečně vpadne energická předehra, vrhnou se sbor i protagonisté v negližé na hromadu kostýmů na zemi a každý se pere o ten svůj. Jen císař vybírá uherský korunovační kostým Sisi a mazlí se s ním. Stýská se mu. Až se všichni převtělí ve své postavy, otočí se točna. Objeví se opět půlkruhová scéna, tentokrát jsou tu lóže v divadle, obsazené namalovanými lidmi. A funguje to i jako pozadí pro měšťanský pokoj Eisensteinových. Kostýmy Esther Bialas jsou biedermayer, slušivé a barevné, charakterizují dobře své postavy a vybavení pokoje je jen minimální. Dalším výmluvným náznakem je mísa s večeří, kdy zpod poklopu vykoukne obrovská vařená vepřová hlava. Zděšení Adély i Rosalindy znamená jasný vzkaz, Eisensteinovi jsou židé, vepřové nejedí. Že Eisenstein musí do vězení, má tedy i jiný podtext než jen dluh. To dokazuje i postava advokáta dr. Blinda, koktavého nešiky v podání tenoristy Alexandera Kaimbachera, který nedokázal Eisensteina obhájit. Během tercetu ho oba manželé zbaví nejprve paruky a poté i pláště. A objeví se další příslušník SS. Na scéně zůstává půlkruh lóží a je tu ples u prince Orlofského. Září zde róby i fraky a konečně si obecenstvo poslechne krásné melodie a užije si barevnou podívanou. Obrátka točny a je tu zpět půlkruh, třetí jednání je ve stejné scéně vězení jako na začátku. Závěr operety je klasický, všichni si odpouštějí a vyznávají, že své role jen hráli. Lekci dostává i dr. Falke, který opět přijde strašit spolu s příslušníky SS a s revolverem, který mu zabaví ředitel věznice Frank a vysvětlí mu, že smyslem života je žít a nechat žít. Přestože daleko přesvědčivější byly ty scény dravé, razantní a zlomyslné.

Brilantní Straussovu hudbu hráli s nadšením Wiener Symphoniker pod taktovkou svého českého šéfdirigenta Petra Popelky. Pokládali se s erudicí do širokých zpěvných ploch a interpretovali s důrazem na barvitou instrumentaci, s širokou kantilénou. Zpěvnost a sladkost Straussovy hudby nechával dirigent vyznít přímo symfonicky. Nicméně se z výrazu téměř vytratil pověstný vídeňský esprit a šarm, zato dostala hudba smyslnou dravost v akcentech a dynamických kontrastech. I tím se projevil výkladový posun inscenace. Arnold Schönberg Chor pod vedením sbormistra Erwina Ortnera se vkládal do hereckých akcí naplno a zpíval s nadšením a muzikálně a zcela propadl kouzlu valčíku pod vedením choreografky Beaty Vollack.

V hlavních rolích excelovali jak pěvecky, tak herecky především Hulkar Sabirova, německá dramatická koloraturní sopranistka, původem z Uzbekistánu. Její Rosalinda měla naivní výraz, který se rychle měnil v dravost, a její hlas plnil hlediště divadla tmavší barvou hlasu, ale ve výškách jiskřil a zářil. Rovnocenným partnerem jí byl belgický tenorista Thomas Blondelle v roli Eisensteina (rozhovor ZDE). Má příjemně barytonově laděný tenor, s bezpečnými a plnými výškami a je herecky schopný a přesvědčivý. Jeho Eisenstein je stále nad věcí a bere vše s humorem, i když silově. Adélou byla koloraturní sopranistka Alina Wunderlin, která dala roli nejen mladistvý šarm a dychtivost, ale i vídeňský humor, a především pevný a jásavý soprán, kdy udivovala jeho blyštivými koloraturami a jistými výškami. Mohla si dovolit zazpívat svoji árii i s otevřeným škrtem v závěrečné kadenci. Předvedla i přirozený herecký talent, a to nejen v árii v posledním dějství, ale především v činoherních scénách se sestrou Idou, kterou hrála Ines Hengel-Pirker. Vytvořily přesvědčivou dvojici poněkud ordinérních vídeňských služek, toužících dostat se do vyšší společnosti, jako spolehlivý zdroj diváckého smíchu.

Významnou postavou v příběhu je Princ Orlofsky, tajemný bohatý hostitel, který z nudy pořádá večírky pro nobilitu a vítá, když jsou hosté přivedeni do nesnází. Pěvecký part je psán pro mezzosoprán jako tzv. „kalhotková role“ a je velmi náročný, protože kantiléna absentuje. Poprvé jsem slyšela zpívat tuto roli tak, že byla zpěvní linka nosná a srozumitelná a že hlas zněl barevně a pevně. Představitelkou Prince Orlofského byla Jana Kurucová, slovenská pěvkyně, která působí především v německých operních domech. Její herecký projev zaujal bezprostředností, byla schopna kaskadérských kousků na okraji proscéniové lóže a nebála se ani tanečního projevu. Díky hlasovému fondu dokázala z této role vytvořit roli skutečného hostitele a autority. Roli ředitele věznice Franka, postavenou jako operetního bonvivána, si s nadhledem zahrál chorvatský barytonista Krešimir Stražanac. 

Režisér Stefan Herheim vytvořil inscenaci, která naplňuje zcela odkaz vídeňské operety, a přesto její poselství překlenuje časový posun přes 30. léta minulého století až do aktuální současnosti. Dal přitom najevo, že přes svůj norský původ již zcela pronikl do mentality vídeňského publika a dokázal dát příběhu nejen nadčasovost, ale i aktuálnost. Humor a podívaná přitom zůstaly zachovány, stejně jako dostala prostor jiskřivá Straussova hudba. A hlavně zůstalo na závěr poselství mírového soužití mezi lidmi jako základ štěstí a prosperity. Vídeňský Netopýr je sice škodolibý a zlomyslný, ale ve své podstatě veskrze lidský a veselý, a především skvěle profesionálně provedený. Tak to má být.

Foto: Karl Forster / Divadlo na Vídeňce

Facebook X E-mail WhatsApp