„Večerní koncert měl svou předehru v pietním aktu u sochy Antonína Dvořáka, kde držela stráž hornická ekipa s vlajkami.“

„Antje Weithaas okamžitě překvapila a omámila barvou svého nástroje s paganiniovským umem zmocnění se publika.“

„Hudbu rozvlnil Brahms beethovensky naléhavými momenty dynamického nasazení, jež v Poschnerově pojetí vyzněly dramaticky a závažně, aniž by negovaly pastorální scenérii.“

Dvořákovský hudební festival v Příbrami otevřel svůj 56. ročník. Pro zahajovací koncert pozval Drážďanskou filharmonii s dirigentem Markusem Poschnerem a houslovou virtuoskou Antje Weithaas, neboť letošní ročník je věnován soužití české kultury a hudby s kulturou německou a rakouskou, jak napsal do svého úvodníku v programové brožuře koncertu Petr Dvořák, pravnuk skladatele. Koncert se konal 22. dubna v Divadle Antonína Dvořáka a předcházel mu pietní akt u sochy mistra. Slavnostní zahájení mělo výtečnou atmosféru a sám koncert se dočkal potlesku ve stoje.  

Večerní koncert měl svou předehru v pietním aktu u sochy Antonína Dvořáka, kde držela stráž hornická ekipa s vlajkami. Přítomný soubor žesťových nástrojů Brass Five během ceremoniálu hrál úpravy melodií, které zakončila světoznámá Humoreska Ges dur, op. 101: č. 7 Antonína Dvořáka. Stejný soubor pak zahájil koncert znělkou festivalu z balkonu divadla. Záštitu nad 56. ročníkem festivalu převzali ministr kultury Martin Baxa, hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková, starosta města Příbram Jan Konvalinka a Andreas Künne, velvyslanec Spolkové republiky Německo. Koncertu předcházely zdravice starosty města Příbram Jana Konvalinky a radního Středočeského kraje Václava Švendy. Večer moderoval a s ředitelkou festivalu, paní Albínou Dědičík Houškovou rozmlouval Lukáš Typlt.

Historie festivalu je pestrá, prošel mnoha proměnami, hostil plejádu významných umělců a prestižních orchestrů. Úspěchy posledního desetiletí dostaly impuls v převedení pořadatelství festivalu z města Příbram do péče společnosti Dvořákovo Příbramsko, z.ú., jehož předsedou Správní rady je Petr Dvořák, pravnuk skladatele, který pokračuje v práci svého otce Antonína Dvořáka III.

Drážďanskou filharmonii, která nastoupila na jeviště Divadla Antonína Dvořáka, dirigoval Markus Poschner a na podium přivedl houslovou virtuosku Antje Weithaas. (Předfestivalový rozhovor s ní čtěte ZDE.) První skladbou koncertu byl Koncert pro housle a orchestr d moll, op. 23 Roberta Schumanna a stal se zázrak. Tradičně epicky a emočně ukázněně prováděný koncert se nesl, a neváhám to napsat, ve výrazové náruživosti slovanského melodického modu. Evropsky povědomá a tradovaná chvála melodické krásy houslového virtuosa Františka Bendy, houslisty pruské dvorní kapely Bedřicha Velkého, jako by z osmnáctého století vstoupila na jeviště příbramského divadla. Antje Weithaas okamžitě překvapila a omámila barvou svého nástroje s paganiniovským umem zmocnění se publika. V dolních polohách zvýrazňovalo barevné spektrum tónu technicky skvěle vyvážené vibrato. Sólistka nezůstala osamocena; celá smyčcová sekce orchestru výrazově souzněla v doprovodných částech koncertu. Dirigent dokonale připravil vstup Weithaas dynamicky nátlakovým rozvrhem introdukce, trochu s patetickou nosností, trochu pastorálním zvolněním. Se stejným osobitým tlumočením partitury odděloval kadence Weithaas v celé první, vášnivě zabarvené větě a animatu finální věty koncertu. Ve druhé větě, v níž se tón prvního violoncella chvěl ve stejném rozkmitu se sólem houslí, což se jen tak neslýchá, patřil čas kantabilnímu umění Weithaas. Současně ztlumil Poschner orchestr nechal ho plnit podpůrné, nevzrušivé zadání věty v její mystické pomíjivosti. Technickou bravurou udivovala Weithaas v první větě, kdy hnala presto až k úvrati sledovatelnosti, zatímco ve finale byly škály a temperamentní výměny spíše koloraturním prvkem provedení. Schumannův záhadný koncert, s jako by obráceným tempovým rozvržením vět, nebyl vydaný a hraný osmdesát let po svém vzniku. Bylo to jeho poslední rozsáhlé dílo – před fatálním odchodem do ústraní a skonem –, které jeho nejbližší nepovažovali za reprezentativní. Stále se hraje zřídka, ale mnozí ho považují za krásný. Myslím, že Antje Weithaas vtiskla koncertu hodně interpretačního umění ve výrazu a melodičnosti a našla dostatek pochopení jeho tajů, aby se krásný stal. Za bezpečné podpory orchestru a jeho souznění s ideou díla.

Orchestru a jeho dirigentu patřila druhá část koncertu, ve kterém byla na programu Symfonie D dur, op. 73 Johannesa Brahmse, kterou dramaturg festivalu označil v programovém brožuře přívlastkem „Pastorální“. Její bukolické prostředí předznamenaly v úvodní větě lesní rohy a tvořily ji smyčce v širokých melodicky vábivých pasážích. Hudbu rozvlnil Brahms beethovensky naléhavými momenty dynamického nasazení, jež v Poschnerově pojetí vyzněly dramaticky a závažně, aniž by negovaly pastorální scenérii. V pomalé, následující větě pokračovala idyla stejným směrem, leč s pozměněným nasazením a délkou jeho trvání. Náladotvornou úlohu signalizovanou tóny lesního rohu podpořily barvy hoboje a fagotu i hluboké žestě. Vše podstatné vedl Poschner v konání smyčcových nástrojů, jejichž pravidelnost vzrušil tempovou proměnou v závěru věty, kterou dovedl do emotivně klidného umlkání. Graciézní pohyb pokračování hudby nadal orchestr osvěžujícím tempem vlídného metra a dynamiky s očekávanou proměnou v kontrastu a návratu. Brahmsovu kompoziční ideu nekonfliktních přechodů mezi větami ztvárnil Poschner s podivuhodnou volbou uměřenosti výrazových prostředků a pocit kontrastu a odlehčení byl dosažen prostou psychologicky vstřícně drženou pauzou. Ukázněnou mocnost orchestru v dynamice, celoplénové zvukovosti, tempu a akcentech uvolnil dirigent ve finálním Allegru con spirito. Zůstalo ovšem členité i ve svém zhuštěném průběhu a v částech návratu k idylické podstatě díla se činily flétna a klarinety, nezbytné při tvoření pastorálních momentů. Finále vyznělo ovšem náležitě grandiózně.

Drážďanská filharmonie s Markusem Poschnerem byla odměněna potleskem ve stoje a po krátkém pozdravu dirigenta v češtině – s výbuchem ovací z publika – přidali hosté z Německa konečně úryvek z hudby Antonína Dvořáka. Bylo to Scherzo ze Symfonie č. 8 G dur, op. 88. Ve shodě s mou smyšlenkou o slovanském pojetí melodiky v Schumannově Houslovém koncertu podotýkám, že Dvořáka hrají Drážďanští autenticky po česku. Se vzrušujícími vzlety vlídné vláčnosti melodie i s domácky důvěrnými proměny agogiky. Bravo. Úvodní koncert slavnostního zahájení 56. ročníku Hudebního festivalu Antonína Dvořáka v Příbramě se rozhodně vydařil a je příslibem do dalších koncertů festivalu.

Foot: Martin Andrle / HFAD