„V právě probíhajícím Roce české hudby bylo velice osvěžující slyšet díla i méně protežovaných autorů.“

„Fialová dokáže svůj nástroj z roku 1745 rozeznít do natolik šťavnatého zvuku, až posluchače zcela obejme.“

„Romanticky laděné party Jitky Čechové se proměnily v barvité, přesto však vysoce pregnantní hudební vyjádření.“

Královny violy a klavíru. Právě tak se jmenoval večer deváté sezony koncertní řady Břevnovská hudební setkání, který se v Tereziánském sále Břevnovského kláštera odehrál 20. února. Romanticky laděným repertoárem počátku 20. století okořeněným jednou „soudobkou“ violistka Kristina Fialová a klavíristka Jitka Čechová potvrdily, že si svůj královský titul právem zaslouží.

O prestiži obou protagonistek netřeba spekulovat – vždyť obě mají za sebou již mnohé světové úspěchy – a nasvědčuje jí i nabitý sál Břevnovského kláštera. Obě interpretky se ostatně s Břevnovskými hudebními setkáními již znají: Jitka Čechová se se svým Smetanovým triem představila hned při prvním ročníku v roce 2015, Kristina Fialová před čtyřmi roky v duu s manželem, violoncellistou Petrem Nouzovským. Obě dámy dohromady sice pravidelní návštěvníci břevnovských večerů měli možnost slyšet úplně poprvé, jejich společné poprvé to však zdaleka není. Váže je delší spolupráce, a to nejen koncertní, ale také nahrávací. Právě z jejich CD Lady Viola, které obsahuje jen díla skladatelek, měly zaznít dvě skladby.

K jejich provedení však nedošlo – místo avizovaného světového repertoáru se dramaturgie nakonec nechala „strhnout“ (velice pravděpodobně) Rokem české hudby a ze zahraničních skladatelů nám zůstal pouze Rachmaninov. Proč říkám velice pravděpodobně? Všichni čeští autoři, které jsme slyšeli, tedy Oskar Nedbal, Jan Hanuš a Josef Suk (detailně se k nim dostanu později), jsou totiž letošní jubilanti. Nedbal se Sukem (narozeni stejný rok) letos slaví 150. narozeniny a také si připomínáme dvacet let od smrti Jana Hanuše. Zařazení právě jejich děl na program koncertu se tedy přímo nabízí – zvlášť když jsou to právě oni (tedy Nedbal a Hanuš), kteří mají ve svém skladatelském portfoliu díla pro violu, tedy ne úplně nejběžnější nástroj sólových skladeb. V právě probíhajícím Roce české hudby, kdy většina interpretů „šílí“ po Smetanovi a Dvořákovi, bylo velmi osvěžující slyšet díla i méně protežovaných autorů.

Stejně jsem se však po čase poslechu přistihla, že mi chybí dostatečná repertoárová pestrost. Až na Hanuše pocházejí všechny skladby z první dekády 20. století a na hudebním výrazivu, silně zakořeněném a jen zřídka překračujícím hranice romantismu, to bylo dost znát. Proto vnímám, že původní zařazení debussyovsky laděných skladeb (zvlášť Morphea) Rebeccy Clarke, by program alespoň trochu oživilo. Místo Clarke to byl Romantický kus pro violu a klavír, op. 18 Oskara Nedbala, který navodil atmosféru večera, ze které jsme se dostali jen zřídkakdy. Romantický kus je však posluchačsky přitažlivá skladba, která v podání obou dam nenechala oko žádné romantické duše suché a může sloužit jako skvělý začátek.

Pro posluchače to byla také možnost se poprvé seznámit s velice sytým zvukem nástrojů obou interpretek. Fialová nejen že je technicky zdatná hráčka, ale hře je dále schopná vdechnout zvláštní hloubku a svůj nástroj z roku 1745 rozeznít do natolik šťavnatého zvuku – jak ve vysoké, tak nízké dynamice –, až posluchače zcela obejme. Možná i díky příznivé akustice (?) jsme si také mohli vychutnat všechny alikvoty, které podpořily dojem hutnosti tónu. Podobné sytosti – jako by se chtěla přizpůsobit své spoluhráčce – se však podařilo dosáhnout i Jitce Čechové a její romanticky laděné party (nejen v Nedbalovi) se tak proměnily v dokonale barvité, přesto však vysoce pregnantní, hudební vyjádření bez známky těžkopádnosti.

Podobné znaky nesl i její sólový vstup, tedy výběr třech částí z cyklu Jaro, op. 22 Josefa Suka, jenž se dostal na řadu jako třetí (skladbu Jana Hanuše pro sólovou violu, která následovala po Nedbalovi, si záměrně nechávám na později). Hluboký ponor do kláves až dojem jakéhosi uzemnění neustal ani při části Vánek, která často svádí k nadmíru vylehčenému výrazivu, a naplno se prosadil v asi nejznámější části cyklu V roztoužení. V této několikaminutové skladbě také dokonale „vyhřezl“ duch celého romanticky pojatého večera, aby pak volně přešel v Sonátu pro violu a klavír g moll Sergeje Rachmaninova.

Byť původně psané pro violoncello, toto Rachmaninovovo nejznámější komorní dílo si s láskou přivlastňují i violisté. Přestože se dá pochybovat o rozhodnutí zařadit toto z hlediska faktury velice hutné dílo na závěr koncertu, kdy už mělo publikum za sebou zhruba hodinu poslechu bez přestávky, o závěrečnou gradaci se Rachmaninov postaral. Hlavním důvodem byla až k prasknutí dovedená vypjatost hráčských partů, jež jsou si v případě této sonáty rovny. Pro tak excelentní interpretky výborná volba; obě měly možnost naplno předvést své umění, ať už v emocionálně vyhrocených melodiích, či dramatické textuře. I v této interpretační „kládě“ mě fascinovala totální absence jakýchkoliv — byť jen drobných — falší či nepříjemným úhozem zavánějících tónů; dámy si svůj kultivovaný tón udržely až do úplného závěru. Snad jediné místo, kde bych jako posluchač ocenila přece jen o trochu více úhozové/zvukové konkrétnosti, byl začátek (a posléze opakování stejného motivu) druhé věty, jejíž rytmická specifičnost může být nejednoduchá pro divákovu orientaci; více bych ji (i vzhledem k akustice) podtrhla. To však nesnížilo celkový dojem skvělého hudebního napojení, kterého se interpretkám přesnými vzájemnými reakcemi na dynamické a agogické zvraty podařilo docílit. Dokonce i časté hudební střihy dané prudkými emocionálními zvraty skladby zněly zcela přirozeně.

I Rachmaninov však má ve svém díle množství romanticky tklivých melodií, kterých jsme tento večer vyslechli už opravdu velké množství. Proto byl vítanou změnou Diptych pro sólovou violu, op. 115/II Jana Hanuše, jenž přinesl kontrast nejen v absenci klavíru, ale také v modernějším hudebně jazykovém výrazivu. Přestože i první část Fantasia byla založena na vypjaté melodii, její výběr melodických intervalů a latentní (či někdy akordicky vyjádřená) harmonie byla zcela jinde. Že je mistryně v interpretaci hudby 20.–21. století, ukázala Fialová nedávno například v Ostravě a dnes své pochopení nejen romantického jazyka zcela potvrdila. Dokázala posluchače udržet neustále v pozoru a v očekávání, co přijde dál – kombinace dobře napsané skladby a výjimečné interpretace včetně skvěle zvládnuté technické stránky věci tak udělala z toho čísla (alespoň pro mě) hřeb večera. Jako třešnička pak posloužila krátká, o to výživnější druhá část Diptychu zvaná Moto perpetuo. Jak napoví už název, tato skladba je v neustálém pohybu – i vzhledem k neustálým změnám v „bězích“ nahoru a dolů jsem se nemohla vyhnout myšlenkám na slavný Korsakovův Let čmeláka – a funguje jako neuvěřitelně efektní tečka.

Hanušovým Diptychem však večer nekončil, jak jsem už naznačila výše, ale posloužil jako vítaný kontrastní prvek. Čekala jsem, že ho možná Fialová zopakuje jako přídavek po Rachmaninovi, ale místo toho bylo zařazeno Ave Maria Ástora Piazzolly a bonusový track z CD Lady Viola Sicilienne Marii Theresii von Paradis, které posluchačům přinesly naopak (také vítané) emocionální zklidnění.

Foto: Jan Wolf, Ilja Šmíd