KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

V zajetí Kristiny Fialové. Lady Viola si na Janáčkově festivalu sáhla na dno english

„Způsob, jakým fenomenální violistka zahrála takto posluchačsky a hráčsky náročný program, si zaslouží hluboký obdiv a respekt.”

„Excelentním způsobem si poradila s formulací jednotlivých vět. Vždy sebevědomá, striktní a asertivní.”

„Fialová nepochybně patří mezi nejlepší světové violistky, v Ostravě o tom podala jasnou, aktuální a nezapomenutelnou zprávu.”

Říká se jí první dáma české violy nebo „Lady Viola“. Violistka Kristina Fialová včera ukázala, že každý nástroj lze zbavit ustálených klišé, když na něj hraje opravdový umělec. Její sólový recitál nabídnul Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka v úterý 6. června. Spolu s charismatickou violistkou se do Ostravy ve své hudbě vrátili také skladatelé, kteří měli k tomuto městu vždy blízko: Paul Hindemith a Krzysztof Penderecki. Fialová zahrála v Kostele sv. Václava jeden z nejobtížnějších recitálů, které je možné vymyslet, a navíc se musela vypořádat s nečekanými komplikacemi. Ty však zdolala s elegancí a ukázala, proč patří mezi umělci klasické hudby na přední místo.

Víte, jak zní viola na dně jezera? Jako dobrý nápad! Na adresu tohoto nástroje se sneslo už bezpočet anekdot, rčení a úsměšků. Vlastně je jedno, jestli právem, nebo nespravedlivě. Život není procházka růžovým sadem a někdy právě ta obtížnější cesta vede k cíli. Kristina Fialová patří k interpretům, kteří po ní jdou s odhodláním a velkou odvahou. Její umělecká dráha má zatím povahu plnění nezbytných věcí; těch, jež je nutné vykonat, aby se člověk mohl posunout dál – jak se „hezky česky“ říká: na „vyšší level“.

Program, který pro ni vymyslel ředitel MHF Leoše Janáčka Jaromír Javůrek, je otevřenou, nekompromisní a dosti drsnou výzvou. Doslova a do písmene „ušitý bič“. Během jejího recitálu zazněla povýtce hudba skladatelů 20. století. Kompozice, které jejich tvůrci záměrně zbavili jakýchkoli stereotypů a šablon, ve snaze představit tento nástroj v jiném a novém světle. Večer moderoval Lukáš Hurník, ideálně potměšilý průvodce soudobou hudbou. Jeho slovo bylo neokázalé, vtipné, ironické a decentně poučné.

Fialová se dostavila před posluchače v temně laděných šatech a bez dlouhých okolků se nesmlouvavě pustila do první skladby. Pendereckého Kadence pro sólovou violu je kompozicí, na níž může interpret ukázat nejen svou technickou erudici, ale zejména bystrost a hloubku intelektu. Povaha postupně vrstvených a rozvíjených frází předpokládá důmyslné rozvržení hudební plochy a přehlednou dynamickou výstavbu.

Fialová se nenechala ničím zaskočit. Přes všechna interpretační úskalí se přenesla s distingovanou noblesou. Její pojetí se vyznačovalo kultivovaným tónem, skvělým timingem a krásně tvarovanými frázemi. Pochopila přesně, že Pendereckého hudba je jako spirála, která se přes složité myšlenkové konfigurace vrací do původního bodu.

Tuto rozvahu a nasazení violistka prokázala i v další skladbě. Sonáta pro sólovou violu op. 25, č. 1 Paula Hindemitha je klíčové dílo violového repertoáru. Fialová to moc dobře ví a dala si hodně záležet na tom, aby tuto kompozici „přečetla” s co největší důsledností. Podařilo se jí to bezezbytku. Výborně odstínila tempové a výrazové vlastnosti každé z pěti vět. Pochopila, že se jedná o pět příběhů, vyprávěných ovšem naprosto odlišnými způsoby. Bohužel její senzační provedení provázely rušivé elementy v podobě hluku letadla, který se otevřenými okny šířil interiérem kostela.

Další skladbou, v níž si Fialová vedla znamenitě, byla Sonáta pastorale pro sólovou violu Američanky Lillian Fuchs. Nádherná třívětá kompozice jí sedla, od prvních fantazijních tónů bylo jasné, že je s ní zajedno, chápe a vnímá její napětí a lyrické kouzlo. Fialová našla ve své hře poetické barvy a vycítila přesně, co skladba Fuchs potřebuje.

Po přestávce přišla zlomová chvíle. Sonáta pro sólovou violu György Ligetiho je křest ohněm a obrovská výzva. Ligeti psal celý život tak, aby se vyhnul floskulím tradice, ale svým způsobem se někdy rozcházel i s avantgardou. Jeho sonáta osciluje mezi oběma protipóly a, jak správně poznamenal Lukáš Hurník, z tohoto „vězení” se jí podařilo osvobodit. Fialová zahrála extrémně obtížnou skladbu argumentačně věrohodně. Nesmírně soustředěná, ponořená do alikvotního a mikrointervalového pletiva Ligetiho hudby, vypadala, že téměř nevnímá čas. Přesto musela být neustále ve střehu, aby uhlídala izolované rytmické útvary i celkovou hudební kinetiku. Excelentním způsobem si poradila s formulací jednotlivých vět. V každém okamžiku sebevědomá, striktní a asertivní.

Pro návštěvníky koncertu to byl obrovský zážitek. Během recitálu Kristiny Fialové nezaznělo jediné klasické dílo a bylo to naprosto v pořádku. Publikum dokázalo přijmout skladby, které nejsou záměrně líbivé. Nezáleží na tom, jestli je hudba primárně atraktivní. V životě se setkáváme s věcmi, které ne vždy skýtají útěchu, přesto je musíme přijmout a vyrovnat se s nimi; něco jako zkouška, kterou musíme zvládnout. Pro Fialovou to samozřejmě nebylo vůbec jednoduché a bezbolestné. Koncert natáčela Česká televize. Reflektory sice pomohly lepšímu osvětlení, ale působily violistce zjevné potíže. Většinu času hrála se zavřenýma očima, což je vzhledem k obtížnosti skladeb téměř nepochopitelné.

Kristina Fialová si v Ostravě sáhla až na dno. Z důvodu rušivých elementů musela v závěru koncertu na přání režiséra zahrát několik vět Hindemithovy sonáty znovu. Publikum bylo požádáno, aby setrvalo na svých místech, a tak si poslechlo některé části koncertu podruhé. Jedna věta ze sonáty německého mistra dokonce zazněla během koncertu třikrát, protože jí violistka zvolila po Sarabandě Johanna Sebastiana Bacha jako svůj druhý přídavek!

Nesmírné soustředění se během celého koncertu zračilo violistce v obličeji. Hrála bez vnějškových vizuálních emocí, veškerou intenzitu své osobnosti dala neokázale do poutavého ztvárnění. Působila na mne místy jako antická socha plná dávného a přesto tolik aktuálního půvabu, vznešenosti, askeze a vnitřní síly. Když dohrála větu Rasendes. Zeitmass. Wild a od režiséra obdržela ujištění, že tentokrát je vše v pořádku, poprvé se jí na tváři rozlil krásný, úlevný a jasnozřivý úsměv. Jako by v tu chvíli do setmělého kostela sv. Václava nakouklo slunce.

Opakování dalších skladeb pro televizní účely by mi vůbec nevadilo. Zůstat v zajetí Kristiny Fialové je zážitek, který prostě chcete prodlužovat. Způsob, jakým fenomenální violistka posluchačsky i hráčsky impozantní koncert zvládla, si zaslouží obdiv a respekt. První dáma české violy totiž s lehkostí a šarmem dokázala, že moderní hudba nemusí znít nesrozumitelně a těžkopádně; když ji hraje někdo jako ona, všechno najednou dává smysl. Svým pozoruhodným sólovým recitálem prokázala, že patří ke světové interpretační špičce. Neznám mnoho umělců, kteří by tak obtížný a nekompromisní program zvládli podobně excelentním způsobem.

Foto: MHFLJ / Dalibor Válek

Milan Bátor

Milan Bátor

Hudební publicista, pedagog, kytarista

Rodák z Opavy, pochází z umělecké rodiny, bratr David je básník, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým básnířkám. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde završil studia doktorským titulem v oboru Hudební teorie a pedagogika. Dlouhá léta působí jako hudební pedagog, na kytaru a etnické strunné nástroje hrál v kapelách Pearl Jam Revival, Nekuř toho tygra, Nisos, aj. Jako korepetitor a kytarista získal v ústředních kolech soutěží řadu diplomů za vynikající umělecký doprovod. Rád píše a přemýšlí o hudbě a interpretaci, spolupracuje s Českým rozhlasem a tištěnými časopisy a internetovými portály. Na hudbě miluje svobodu, mnohotvárnost a dar spojovat. 
 



Příspěvky od Milan Bátor



Více z této rubriky