„Program odpovídal romantickému charakteru varhan v Obecním domě.“

„Vrcholem matiné bylo provedení rozsáhlé půlhodinové Fantasie a fugy na chorál ‚Ad nos, ad salutarem undam‘ Franze Liszta.“

„Kšica provedl toto veledílo s naprostým přehledem, záviděníhodnou jistotou a velmi úspěšně zakončil své vystoupení.“

Po nucené kovidové přestávce obnovil Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK varhanní matiné ve Smetanově síni Obecního domu. V adventní době dostal příležitost letošní čtyřicátník Přemysl Kšica, znamenitý varhaník a improvizátor. Vystudoval Pražskou konzervatoř a AMU u Josefa Popelky a doplnil si vzdělání na Vysoké hudební škole ve Stuttgartu u Ludgera Lohmanna. Své směřování k varhanní improvizaci podpořil studiem u Jaroslava Vodrážky, Jaroslava Tůmy a Johannese Mayra. V současné době je pedagogem varhanní hry a dalších předmětů na konzervatoři v Teplicích. Je velmi muzikálním, technicky velmi dobře vybaveným hráčem. Na podiu působí jistě a jeho interpretace jsou promyšlené s důrazem na sledování hlavní stavebné linie jednotlivých skladeb.

Svůj program zvolil s ohledem na romantický charakter nástroje ve Smetanově síni. Zahájil první sonátou z cyklu Šesti sonát Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, vydaných tiskem v roce 1845, které sloužily jako kompoziční vzor pro mnohé evropské skladatele varhanních sonát v 19. století. Čtyřvětá Sonáta f moll střídá v první větě polyfonní části s homofonní citací chorálu „Was mein Gott will, gʼscheh allzeit“. Druhá věta je půvabnou, vpravdě mendelssohnovskou zpěvnou částí. Následující Recitativ střídá recitativní polohy s mohutnými akordy ve varhanním plenu. Závěrečná věta je stylizovaná v manuálu hodně klavírně a ústí do mohutného závěru. Kšica pečlivě odstínil v celé sonátě dynamické stupně a znamenitě vystihl její nástrojovou brilanci i líbeznou zpěvnost.

Z díla Johanna Sebastiana Bacha zvolil vrcholnou meditativní chorálovou předehru „Schmücke dich, o liebe Seele“ z cyklu lipských Osmnácti chorálů. Po Mendelssohnovi byla vítaným kontrastem svým klidem a vnitřním soustředěním, které se podařilo interpretovi přesvědčivě vystihnout. Dále záslužně připomněl našeho nejvýznamnějšího varhaníka první poloviny 20. století Bedřicha Antonína Wiedermanna, od jehož úmrtí v listopadu uplynulo právě sedmdesát let. Z jeho rozsáhlého odkazu varhanních skladeb vybral Kšica jedno ze čtyř pastorale v církevních tóninách Pastorale dorico a v jemných barvách a klidném tempu se postaral o jeho smírné vyznění.

Přemysl Kšica má za sebou několik úspěšných improvizačních soutěží a improvizace jsou pravidelnou součástí jeho koncertních vstoupení. Tentokrát improvizoval na adventní píseň „Všichni věrní křesťané“. Po tajemném úvodu v hluboké poloze zazněla citace písně a její variace. Stručná improvizace se držela běžných harmonických postupů a rychle skončila v plénu a durovém závěru. Zdálo se, jako kdyby se interpret už připravoval na závěrečnou skladbu matiné, kterým byla půlhodinová Fantasie a fuga na chorál „Ad nos, ad salutarem undam“ Franze Liszta. Toto dílo znamená ve varhanní literatuře 19. století důležitý předěl. Proti Mendelssohnovi a Schumannovi, vycházejících ještě mnohdy z barokní varhanní stylizace, přináší Liszt svoji vrcholně virtuózní klavírní stylizaci Sonáty h moll a dalších skladeb na královský nástroj v rozsahu a požadavcích do té doby nebývalých. Je to jeho první skladba pro varhany a zároveň nejrozsáhlejší. Vznikla roku 1850 a je vytvořena na chorál z Meyerbeerovy opery „Prorok“. Její tři rozsáhlé díly navazují bezprostředně na sebe a tvoří impozantní celek. Přitom kladou na interpreta neobyčejné nároky virtuózně technické i psychické. Kšica provedl toto veledílo s naprostým přehledem, záviděníhodnou jistotou a velmi úspěšně zakončil své vystoupení. Jako přídavek zazněla ještě Schumannova fuga na B A C H z opusu 60.

Pořadatel, orchestr FOK, určitou dobu před začátkem zhasl v sále, a pokud se někdo nenaučil program předem zpaměti, neměl už možnost zjistit, co se hraje. Sál se ponořil téměř do tmy a svítila pouze malá světla u postranních lóží, která připomínala světla na hřbitově na Dušičky. Na podiu svítilo pouze světlo na hracím stole varhan, takže Kšica hrál v naprostém polostínu. Publikum ho po celou dobu trvání matiné mohlo vidět jen jako tmavý stín, ale ani jednou skutečně, jak vypadá. Rád bych doufal, že se tato tristní situace zlepší.

Foto: ilustrační – archiv FOKu, Martin Matuška