Před orchestr České filharmonie opět předstoupil koryfej barokní hudby Giovanni Antonini. Spolu s ním tak ve Dvořákově síni Rudolfina učinila trojice famózních sólistů, houslista Jan Fišer, violoncellista Václav Petr a pianistka Karolina Pancernaite, kteří hráli sólové party v Beethovenově Trojkoncertu pro housle, violu a klavír. Na programu abonentního koncertu byl ve středu 14. ledna dále Vivaldiho Flétnový koncert č. 3 „Il Gardelino“ a Haydnova Symfonie č. 54. Diváci byli svědky inspirovaného provedení.

Italský dirigent a flétnista Giovanni Antonini se opakovaně vrací do Prahy k České filharmonii (i k České studentské filharmonii). Lednové setkání není tedy první a dá se očekávat, že ani poslední. První z trojice abonentních večerů stejného pořadu dne 14. ledna uvedl Koncert pro housle, violoncello, klavír a orchestr C dur, op. 56 Ludwiga van Beethovena a Giovanni Antonini ho cele věnoval orchestru a sólistům. Provedení dominoval skvělý zvuk smyčcové sekce České filharmonie, počínaje majestátně tajuplným nástupem kontrabasů v úvodu skladby. Precizně provedený přechod do plného zvuku a následné přenechání dějiště nástrojovému triu se mnohokrát opakovaly v mnoha výrazových a dynamických proměnách. Antonini vedl bez orchestr úspornými gesty bez romantického náznaku, nikoli však sošně, a s plnou důvěrou v interpretační kvality tělesa, stoje blíže k hráčům za předsunutým klavírem. Minuciózní souzvuk smyčců v triovém seskupení měl obzvláštní působivost jak v úvodní aristokratické větě, tak v úchvatném largu i závěrečné části koncertu.

Před dvaadvaceti lety jsem slyšel hrát houslistu Jana Fišera, dnes koncertního mistra filharmonie, právě v tomto Trojkoncertu na nástroj znamenitého českého houslaře. Při lednovém večeru v Rudolfinu exceloval Fišer v brilantních tempech i v kantiléně a tentokrát hrál na nástroj z roku 1757, o kterém se míní, že ho vyrobil francouzský mistr François-Louis Pique. V harmonii s violoncellistou Václavem Petrem, rovněž koncertním mistrem České filharmonie, který hraje na nástroj starého italského mistra Giovanniho Battisty Guadagniniho z roku 1757, jsme slyšeli především jas, báječnou artikulaci a stříbřitou barvu tónu. Gaudagniniho nástroj pochází z milánského období mistra, ještě před příklonem houslaře k Stradivariho modelu, zatímco u houslí Piqueho jde o vědomý ohlas cremonského génia. Petr má tedy propůjčen vzácný nástroj mistra, na jehož další violoncella hrají takoví virtuosové, jako je David Geringas nebo famózní Sol Gabetta, a hrál na něj také Saša Večtomov. A Petr, po vůli Beethovena, nám v Trojkoncertu skutečně dopřál dostatek violoncellového tónu. Kromě hojných sól spustil ušlechtilou kantilénu po introdukci úvodní věty, do hymnického Larga druhé věty vstoupil se snivou melodií a finální Rondo alla Polacca zahájil exkluzivním tremolem.

(Podle samolibého prohlášení violoncellisty Nicolause Krafta byl on sólistou premiéry Trojkoncertu. V tom případě by jeho part mohl komponovat Beethovem s ohledem na jeho kvality. Jiná verze je ta, že oním violoncellistou byl jeho otec Antonín Kraft, sólista Esterházyho haydnovské kapely. Nicolaus ovšem také prohlásil, že pro jeho otce napsal Haydn svůj druhý violoncellový koncert, ale ukázalo se, že to bylo jinak.)

Oba smyčcové nástroje měly k celém průběhu koncertu pozoruhodně komorní zvuk, výraznější v sólech a Largu. Zajímavou harmonii vytvářela plná triová faktura, kdy klavíristka Karolina Pancernaite, členka České filharmonie od roku 2023,hrála v dominujícím temperovaném ladění a výsledek dotvářela vůle interpretů hrajících na smyčcové nástroje přirozeného ladění. Pancernaite se úžasně vcítila do Beethovenovy partitury a vedle neomylné souhry tvořila dynamickým pojetím i sólové kreace. V těchto okamžicích byla Dvořákova síň plna klavíru omamné sonority. A se samozřejmostí se vžila do triového myšlení, třebaže seděla zády k oběma partnerům se smyčcovými nástroji. Ti si naopak, jak se říká, koncertování užívali, samozřejmě k dobrému pocitu sounáležitosti s publikem. Gestický a oční kontakt obou koncertních mistrů, náznaky úsměvů a výraz vyjadřující zdánlivou lehkost hry měl působnost očištění. Z volby litevské pianistky Pancernaite zazněl také přídavek z tvorby francouzské komponistky Mélanie Hélène „Mel“ Bonis s názvem Soir (Večer). Jeho elegicky secesní výraz připomínal nám důvěrně známou Elegii Josefa Suka.

Po přestávce koncertu vstoupil na pódium Giovanni Antonini jako dirigující sólista v Koncertu pro flétnu, smyčcový orchestr a basso continuo č. 3 D dur, RV 428 Antonia Vivaldiho. Česká filharmonie nastoupila v komorní sestavě barokního orchestru a pan dirigent se představil pražskému publiku ve své nejvlastnější podobě. Antonini je jedním z mistrů chrámu staré hudby, který už více než čtyřicet let buduje se svým souborem Il Giardino Armonico. Filharmonici sice nastoupili s moderními nástroji, ale také s cembalem, Antonini hrál na originální zobcovou flétnu. Samozřejmě s vitalitou a grandiózním vyjádřením programu skladby – zpěvem stehlíka.        

Finální skladbou večera byla Symfonie č. 54 G dur, Hob I:54 Josepha Haydna. Čtyřvětou symfonii prodchl obnovitelský duch Giovanniho Antoniniho, který je v současnostiv plném nasazení v ambiciózním nahrávacím projektu Haydn2032. Spolu se svým ansámblem a Basilejským komorním orchestrem si troufá natočit komplet Haydnových symfonií do roku třístého výročí jeho narození. K tomu prohlásil, že se jedná jen o to „najít klíč k té správné interpretaci“. Provedením Symfonie č. 54 v Rudolfinu přesvědčil, že ten klíč nalezl. Celá výstavba výrazových prostředků odkryla půvab a přitažlivost Haydnovy symfonie. Mimořádně působivou druhou větu Adagio assai uvedla část označená jako Messa di voce, tedy techniky zesilování a zeslabování tónu na stejné výši, která byla doménou kastrátů. Melodie smyčců přešla do houslové kadence, kterou stvořil koncertní mistr Jan Mráček. Primy hrály celou větu con sordino s báječně snovým výrazem, z něhož posluchače vytrhl až následující Menuet, se záměrně kontrastním nástupem, oproti mnohým nahrávkám nikoli razantním. Melodickou náplň odměřeně menuetového tempa osvěžil sólový fagot, o jeho modernizaci svědčí osvobození od ostatních basových partů. Finále s dechovou harmonií a vzrušeným rytmem vedl Antonini s temperamentem, tak jak ho známe z jeho pražských vystoupení a jeho oddanosti hudbě Josepha Haydna.  

Antoniniho přínos k interpretaci moderních symfonických a filharmonických orchestrů může jít cestou obohacování praxe o potvrzené a zavedené aspekty historické interpretace. Třeba ohledně délky not, smyčcových úhozů a frázování. Nejspíše ne v plošném zavedení dobových nástrojů, ostatně jednotlivě už se objevují třeba Wagnerovy tuby v jeho operách. A určitě bez nároků na omezení vibrata, které Roger Norrington označoval za „moderní drogu“. Návrhy na odlišné umístění nástrojů, zejména prvních a druhých houslí, na opačných stranách pódia se už myslím setkávají s realitou. Jestliže by se Antonini shodoval s Norringtonem v tom, aby díky jejich „obnově“ byla hudba „krásnější, expresivnější a vzrušující“, tak nemusíme být proti.

foto: facebook Česká filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp