„Vystoupení Jana Čmejly mohlo vyznít jako generálka před pražskojarním matiné, sympatický pianista ovšem příbramské publikum nadchl plnohodnotným výkonem.“

„Skladba, která ve Čmejlově podání zazněla ve světové premiéře, byla jistou psychologickou sondou do duše návštěvníka hradů a zámků.“

„Vděčné Dvořákovo klavírní dílo oplývající poetikou schumannovského typu podal Čmejla efektně, vervně, s říznou furiantskou rozmáchlostí i kontrastní šibalskou jemností.“

Druhý večer letos šestapadesátiletého Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram náležel klavírnímu umění. Příležitost představit se na sólovém recitálu dostal výrazný reprezentant mladé české pianistické generace, jehož jméno od letošního března zdobí titul Bachpreisträger. Historicky první český klavírní vítěz mezinárodní bachovské soutěže v Lipsku Jan Čmejla se v Příbrami uvedl více než sympatickým výkonem. Zaujal technickou suverenitou, energičností i interpretační přemýšlivostí. Festival navíc Čmejlovým prostřednictvím představil i loňského vítěze své kompoziční soutěže Martina Kux-Krále. 

Prostory původně arcibiskupského zámku Ernestinum, do jehož dějin se výrazně zapsala Příbram proslavující těžba stříbra a skutečnost, že se stal sídlem montánního učiliště, které v roce 1894 dokonce získalo status vysoké školy, jsou dnes pod správou města sídlem Galerie Františka Drtikola a Muzea třetího odboje. Ve zdech připomínajících světoznámého fotografa, malíře a mystika, příbramského rodáka Drtikola, ovšem zní i hudba. Sál galerie je jednou ze stálých lokací Hudebního festivalu Antonína Dvořáka, který do něj zasadil i druhý večer letošního ročníku, uspořádaný ve čtvrtek 24. dubna. Jeho protagonistou se stal Jan Čmejla, mladý český klavírista, vítěz řady tuzemských i zahraničních soutěží, který aktuálně studuje na vysoké umělecké škole v Mannheimu (rozhovor s klavíristou portál KlasikaPlus.cz uveřejnil ZDE). Čmejlovo jméno je na české hudební scéně už léta pravidelně skloňováno, esprit mu v posledních týdnech dodalo unikátní vítězství na lipské Bachově mezinárodní interpretační soutěži, kterou Čmejla s přehledem opanoval (KlasikaPlus.cz informovala ZDE). Už dříve však bylo známo, že letos dvaadvacetiletý klavírista dostane příležitost hned na dvojici českých festivalů. Vedle Příbrami se Čmejla sólově představí i na letošním osmdesátém Pražském jaru. Vystoupení na dvořákovském festivalu tak mohlo vyznít jako jistá generálka před pražskojarním květnovým matiné, a to i s ohledem na do značné míry překrývající se repertoár. Pohled by to však byl do značné míry povrchní a hrubý, neboť sympatický mladičký pianista příbramské publikum nadchl plnohodnotným výkonem. 

Večer ve výstavním sále, na který pořadatelé Čmejlovi přichystali menšího zástupce vlajkové řady klavírů Ant. Petrof, klavírista mající oblibu zejména v barokním repertoáru otevřel uvedením Partity D dur Johanna Sebastiana Bacha. Festivalovému publiku tak dal okusit ze své bachovské erudice, kterou již dříve s tímto dílem prokázal na svých zahraničních vystoupeních včetně lipské soutěže. Brilantní kus náležící bezpochyby k Bachovým nejvýznamnějším počinům z kategorie hudby pro klávesové nástroje Čmejla přednesl zpaměti a se stylovou čistotou. Virtuózní partitu vykreslil v náležité barevnosti i tempovém odstínění všech jejích sedmi vět. Nezůstal nic dlužen úvodní závažné dramatičnosti, výrazové hloubce Allemandy, příjemnou měkkost a lehkost předvedl ve třetí Courante, sladkou jemnost v Sarabandě a partitu dovedl až do svalnatého razantního finále. Pilně a precizně se propracoval všemi zákrutami hutného bachovského díla a vtiskl mu možná snad jen o něco méně radosti, než by posluchač mohl očekávat. Každopádně však příbramské publikum již první polovinou večera přesvědčil o svých mimořádných dispozicích. 

Druhou polovinu druhého festivalového večera otevřelo krátké setkání se současným českým skladatelem Martinem Kux-Králem, který osobně představil svoji skladbu Zámecká prohlídka, s níž loni zvítězil na devátém ročníku skladatelské soutěže pořádané příbramským dvořákovským festivalem. Klavírní cyklus komponista připravoval několik let, pracoval na něm v Příboru, rodišti Sigmunda Freuda, jak sám poznamenal, a inspirací mu byla návštěva řady českých památek včetně hradů Karlštejn a Perštejn nebo sychrovského zámku. Skladba, která ve Čmejlově podání zazněla ve světové premiéře, byla jistou psychologickou sondou do duše návštěvníka hradů a zámků podepřenou pregnantně nazvanými větami implikujícími procházku památkou od její vstupní brány až po zasloužené spočinutí zmoženého turisty v zámecké cukrárně. Kux-Král otevírá posluchačsky přístupnou kompozici větou s názvem Brána, která majestátně s několika tajemně disonantními momenty vítá posluchače na prohlídce. Zklidnění přináší pohled na hladinu zámeckého jezírka s Lekníny hudebně zachycený efektní přerývavou melodickou linkou. Při procházce parkem návštěvník narazí na Páva, který se pyšně staví na odiv se svým pestrobarevným šatem, jak Kux-Král do notového zápisu zachytil s evokativní dávkou expresivity. Věta nazvaná V komnatách plyne jak vánek prolínající se nekonečnými zámeckými prostory, až si posluchač klade otázku, zda komponista mezi řádky nenaráží na únavnost, s jakou mohou někdy neuměle vedené zámecké prohlídky na účastníky působit… Vyvrcholení přichází ve větě Tajná chodba, která je reminiscencí na skladatelovu dětskou fascinaci kamenem, kterého kdo se prý dotkne, do roka a do dne zemře… Tajemnost a hrozivost předposlední věty se rozpouští v romantické selance nadýchané jako smetanový krém, kterou skladatel servíruje ve finální sladké tečce, větě s prozaickým názvem V cukrárně. Zřetelně programově ukotvený cyklus je dokladem skladatelovy schopnosti příchylné imaginace s využitím nekomplikovaných a srozumitelných kompozičních prostředků, které svou barvitou interpretací podpořil i Jan Čmejla, jenž se v tomto případě jedinkrát za celý svůj recitál opřel o notový záznam. 

Zvuková průraznost malého petrofu se plně projevila v úvodních taktech Dvořákova Furianta, sedmé části cyklu Poetické nálady s tempovým označením Allegro feroce, který titulární komponista festivalu skládal zčásti v Praze a zčásti na svém letním sídle ve Vysoké u Příbrami. Vděčné klavírní dílo oplývající poetikou schumannovského typu, které se striktně nedrží mimohudebního obsahu, jak by mohlo vyplývat z označení vět, podal Čmejla efektně, vervně, s říznou furiantskou rozmáchlostí i kontrastní šibalskou jemností. Opět ukázal solidní technický základ i cit pro až metronomickou přesnost a střídmou pedalizaci.

Vrcholem druhé poloviny Čmejlova recitálu se stalo uvedení Rachmaninovových Variací na téma Fryderyka Chopina, které pianista již stihl i natočit na svou debutovou nahrávku. Méně uváděnou skladbu si oblíbil pro její hloubku a temnost podpořenou volbou mollových tónin a také posluchačskou náročnost. Rachmaninovovy chopinovské variace jsou prvním skladatelovým rozsáhlým dílem pro sólový klavír, vystavěl je na Chopinově Preludiu c moll, op. 28/20. Propracované dílo na velké ploše předestírá širokou škálu nálad a klavírní invence, které před interpreta kladou celou řadu výzev včetně té, aby se rozvláčné dílo ve finále poněkud nerozbředlo… Pro Jana Čmejlu byl Rachmaninov vyloženě hozenou rukavicí. Nejenže se zdatně popasoval se všemi technickými finesami, ale plně zde ukázal svůj přemýšlivý přístup k interpretaci, vyzrálost výrazu a schopnost komplexní dílo důmyslně vypointovat a udržet snadno posluchačovu pozornost až do poslední věty. Mladý pianista jednoznačně potvrdil, že je velkým příslibem pro české klavírní umění a jeho percepci na světové úrovni.

Zaplněný sál Drtikolovy galerie Čmejla jednoznačně nadchl, dlouhotrvající ovace odměnil čtyřmi přídavky, kterými dokreslil šíři svého repertoárového záběru, a tak trochu i svlékl svůj zahloubaný výraz. Nad rámec zazněla Skoumalova kompozice Berceuse, Čmejla se ještě jednou vrátil k Bachovi uvedením jeho Preludia gis moll a přítomné zvedl ze sedadel svým energickým a cizelovaným pojetím Ligetiho etudy Der Zauberlehrling. V samotném závěru publikum pobavil populárním Mozartovým Tureckým pochodem v jazzově znějící úpravě pianisty Fazıla Saye.

Malý koncertní nástroj prémiové petrofovské řady potvrdil svoji pověst univerzálně použitelného klavíru s překvapivě silným a zároveň barevným zvukem. Pro nikterak opulentní prostory příbramské galerie byl však v některých momentech jeho zvuk, podpořený důraznou Čmejlovou intepretací a mladistvou ostrostí úhozu, až příliš robustní a uchu posluchače ne zcela příjemný. Hledání vyvážené zvukové balance s ohledem na akustické možnosti sálu a sílu nástroje tak zůstalo jediným stinným bodem jinak vydařeného příbramského večera.

Foto/zdroj: HFAD