„Hodnotovým středobodem Barokní noci ovšem bývá uvedení původní opery z 18. století v podobě novodobé premiéry přímo na scéně zdejšího historicky jedinečně zachovaného barokního divadla, které se řadí ke světovým unikátům svého druhu.“

„Celkové vnitřně mnohotvárné založení a pojetí díla i jeho inscenace se příkladně ´našlo´ v pěvecky i herecky individualizovaných výkonech sólistů.“

„Za dynamismus i soustavnou pozornost ke koncepci i k vyloženým detailům v celkovém kontextu posuzované inscenace rádi pochválíme mladého režiséra Adama Borna.“

Červnové dny následující po letním slunovratu bývají v Českém Krumlově nerozlučně spojeny s pořádáním Festivalu komorní hudby. Letos jsme svědky jeho již 37. ročníku, opět – v porovnání s předchozími – v poněkud modifikovaném rozvrhu. Zatímco začátek festivalu se jako vždy odehrával v podobě dvojí realizace Barokní noci během posledního červnového víkendu (23. a 24. 6.), pak vlastní festivalové dění tentokrát začne po týdenní pauze v podobě souvislé řady osmi koncertů na začátku července… A který operní titul měl nyní o Barokní noci premiéru? Vzácná věc neboli Krása a ctnost z pera Vicente Martína y Soler.

Impozantním vstupem do Festivalu komorní hudby pokaždé bývá již zmíněná Barokní noc, pořádaná vlastně v celé rozloze Státního hradu a zámku Český Krumlov, včetně nádvoří, palácových sálů a zámecké zahrady. Evokuje dávnou slávu tamních galantních slavností spjatých s rodem Schwarzenbergů. „Na tento odkaz v současnosti navazuje projekt Barokní noci,“ vysvětluje kastelán Pavel Slavko a znalec schwarzenberského prostředí a kultury. „V uceleném bloku a v jednom večeru představuje pestrou škálu múzických i technických výrazových prostředků 18. století. Od pouličních výstupů commedie dell´arte a rozpustilé dobové zábavy, barokní harmonické propojení smyslů a prožitků přes sálové barokní zpěvy a tance, divadelní operu až po slavnostní aranžování květin i pokrmů na tabulích a zahradní iluminaci s monumentálním barokním ohňostrojem. Dnešní návštěvník tak může zažít opulentní barokní harmonické propojení smyslů a prožitků, obrazů a tónů, hravosti a fantazie.“

Hodnotovým středobodem Barokní noci ovšem bývá uvedení původní opery z 18. století v podobě novodobé premiéry přímo na scéně historicky jedinečně zachovaného barokního divadla, které se řadí ke světovým unikátům svého druhu. Samotnému opernímu představení předcházejí všemožné atrakce karnevalového rázu na zámeckých nádvořích, spontánní atmosféra v Zrcadlovém a Maškarním sále, letos obzvláště srdečná a jedinečná, včetně inovace kostýmů. Spontaneita je však opřena o výsledky studia věrohodných dobových pramenů o společenských zásadách a ceremoniích. Právě tento moment zůstává cennou devizou i v případě každoročních operních rekonstrukcí těžících mimko jiné z tamní historicky jedinečné sbírky hudebních pramenů a archiválií.

K zážitkovému propojení a demonstraci toho všeho bylo letos zvoleno dílo nad jiné – a dodejme, že právě ve své době – transparentní. Stala se jím opera buffa Una cosa rara ossia Belezza ed onesta – Vzácná věc neboli Krása a ctnost. Zkomponoval ji Vicente Martín y Soler (1754-1806), skladatel španělského původu působící mimo svou vlast také v Itálii, Vídni, Rusku či v Londýně, a to na libreto proslulého Lorenza da Ponteho (1749-1838), spjatého jinak především s hudebně-dramatickým odkazem Mozartovým. Předloha libreta je mnohem starší – da Ponte čerpal z bukolického příběhu hry La luna de la Sierra, zasazeného do venkovského prostředí, od španělského autora přelomu 16. a 17. století Luise Véleze de Guevary.

Martín psal dotyčnou operu už jako zkušený operní autor, a právě jí se podařilo dostat nadlouho na výsluní popularity, jež tehdy ve Vídni a brzy i mimo hlavní město monarchie stěží měla obdoby. Opera se vzápětí hrála i na dalších vídeňských divadelních scénách, byla přeložena do řady národních jazyků, provozována a oblíbena po celé kulturní Evropě. Premiéru měla 17. listopadu 1786 a okamžitě „vyšachovala“ Mozartovu Figarovu svatbu, premiérovanou o půl roku dříve. Její obliba měla i široký společenský dosah, kromě hudebního, zvláště melodického kouzla zejména v módě, oblékání, společenské publicistice a konverzaci. Hrála se až do třicátých let 19. století.

Stroj času, jenž nejdříve podle vkusu publika pracoval v neprospěch Mozartův, dal hodnotám jeho hudebně-dramatického odkazu za pravdu mnohem později, nepočítaje v to ovšem kongeniální porozumění v Praze už za Mozartova života. Takže slogan, charakterizující v programové brožuře českokrumlovského festivalu Martínovu operu Una cosa rara slovy „Opera, která zastínila Mozarta“, je zcela na místě. Nakonec sám Mozart tuto skutečnost respektoval, když právě odtud citoval v hostině na závěr svého Dona Giovanniho.

Sám obsah Martínovy opery v souladu s předlohou těží z napětí děje odehrávajícího se během jediného dne mezi reprezentanty daných společenských vrstev – aristokraty a jejich venkovskými protějšky. Dynamika spočívá ve vztazích uprostřed dvou mileneckých dvojic venkovanů-horalů, jež reprezentují jednak Lilla (Hana Holodňáková, soprán) a její milenec, pastýř Lubino (Jan Kukal, baryton), jednak Ghita (Michaela Šrůmová, soprán) a její milenec Tita, bratr Lilly (Štěpán Pokorný, bas). Do toho vstupuje starosta vesnice Podesta (Ivo Hrachovec, bas), jemuž má být Lilla nechtěnou nevěstou. Lillin odpor k němu rozsoudí ve prospěch Lubina španělská královna Isabella (Eva Müllerová, soprán), která tam právě dlí na lovu a vesničany zbaví hned zkraje děje nebezpečného kance. Stanoví, že Lilliným ochráncem bude Corrado, vrchní královský komoří (Václav Lemberk, tenor), jenž se pokouší o půvabnou Lillu usilovat, zrovna tak jako královnin syn, španělský infant Giovanni (Filip Šťovíček, tenor). Děj je plný zvratů, žárlivosti, potyček, přesvědčování a náhlých zklidnění, opěvování ctností, rychle nabývá na dramatičnosti a přičiněním královnina rozsouzení končí – jak jinak – dvojnásobným svatebním happy endem.

Celkové vnitřně mnohotvárné založení a pojetí díla i jeho inscenace se příkladně „našlo“ v pěvecky i herecky individualizovaných výkonech sólistů. Určitá statičnost majestátu královské dvojice – přičemž projev královny vykazoval funkci zřetelně jednajícího i jednotícího činitele – si dobře rozuměla s rezolutně znělým výrazem až kovově zabarvené zpěvní linie královnina sopránu a částečně i infantova tenoru. Zato záludnost a nečisté svědomí komořího dobře vystihoval poněkud zastřený tenor jeho představitele. Pěvecky i herecky vysoké nároky s hlasově vypjatými sopránovými polohami, koloraturami a dalšími prvky splňovaly výkony obou horalek, přičemž úlohu Lilly možno bez rozpaků hodnotit jako všudypřítomnou dominantu. Co do charakteru postav jakož i – opět – pěvecky kvalitativně souměřitelné byly výkony jejich mužských protějšků ve spodních hlasových polohách. Jako zdařilý, obligátně buffózní a zklidňující činitel působil bas starosty.

Pestrost a spád děje korespondovaly nejen s průběžnými sborovými partiemi, ale i s četností recitativů, herecky ozvláštněných a umocňujících dramatičnost. (Náhodně zaslechnutou připomínku, že jsou nadbytečné, bych zásadně neakceptoval …) V této souvislosti Martín jistě dobře uvážil rozvrh nejen recitativů a sólových árií, ale i dvoj-, troj- a čtyřzpěvů. I tak musel výsledný tvar projít procesem nezbytného krácení, neboť odhadovaná dvouapůlhodinová durata originálu byla redukována na reálnou hodinu a půl.

Po hudebně kompoziční stránce rukopis díla zahrnuje adekvátní pestrost výrazových prostředků, často překvapivých a v porovnání s pověstným mozartovským „švihem a svitem“ přece jen jadrnějších, zato s příměsí dobově chápané exotiky. Pozornost poutají i témbrově působivé instrumentační zvláštnosti. Všechno tu je v neustálém pohybu – nejen kompars lovců, pastýřů a tanečníků, ale i jednající zpívající osoby, mnohdy i za situace vyloženě dramatické. Všichni byli herecky výteční. Za dynamismus i soustavnou pozornost ke koncepci i k vyloženým detailům v celkovém kontextu posuzované inscenace rádi pochválíme mladého režiséra Adama Borna, disponujícího jak pěveckou, tak hudebně dramatickou erudicí. O to více, že realizace festivalové operní dominanty je jeho samostatným režisérským debutem. Dalších složek představení se se ctí zhostili zkušení a osvědčení matadoři prověření řadou předchozích ročníků – především dirigent Robert Hugo, umělecký vedoucí účinkujícího sdružení Capella Regia Praha, Števo Capko (choreografie pantomimy) a František Dofek (choreografie tance spolu s kolektivem Alla Danza Brno – Baroque).

Na otázku, čím v příštím týdnu kromě jiného ještě potěší čistě hudební, koncertní část slavnostní události, která českokrumlovské publikum teprve čeká, ředitelka festivalu Hana Pelzová dodává: „Celý festival je tentokrát zvýznamněn ještě tím, že v podání souboru Harmonia Mozartiana Pragensis ve výběru zazní dobová úprava uvedené Solerovy opery pro dechovou harmonii, tak jak vznikla a byla provozována právě u Schwarzenbergů.“

Foto: ilustrační – Facebook Hany Holodňákové, Capella Regia Praha, Wikipedia / Francisco de Goya / volné dílo