„Benefiční koncerty Institutu Bohuslava Martinů se od počátku svého konání vyznačují angažováním špičkových hráčů a nejinak tomu bylo i letos.“

„Petr Nouzovský, který je právem považován za jednoho z nejlepších současných evropských cellistů, naplnil sál krásným vřelým tónem hýřícím mnoha odstíny.“

„V Burlesce Klementa Slavického se Martin Kasík blýskl svým citem pro rytmizaci a pedalizaci, fráze zněly jak vzedmuté vlny zvolna mizející v moři.“

Nedávno objevená Romance pro housle a klavír Bohuslava Martinů zazněla na benefičním koncertě Institutu Bohuslava Martinů 8. listopadu v pražském Profesním domě. Violoncellista Petr Nouzovský a klavírista Martin Kasík zahráli kromě ní i další díla Martinů a skladby Klementa Slavického a Roberta Schumanna.

Nedocenitelnou práci na poli bádání týkajícího se díla Bohuslava Martinů, jeho publikování i veřejného provádění provádí Institut Bohuslava Martinů. Během své historie sahající až do roku 1995 institut shromažďuje veškeré dostupné dokumenty z pera Bohuslava Martinů i materiály o něm, aby měli zájemci z řad muzikologů, interpretů i veřejnosti možnost studovat skladatelův život a dílo v plném kontextu doby.

Nejdůležitějším úkolem institutu je projekt Souborného vydání díla Bohuslava Martinů, jehož první dva svazky vyšly v roce 2015. Úctyhodná práce rozplánovaná do sta svazků se neobejde bez podpory institucí jako Nadace Bohuslava Martinů, Martinů Stiftung v Basileji, Grantová agentura České republiky či Státní fond kultury České republiky. Dosud vyšlo deset svazků, v současné době je rozpracováno dalších dvacet, příští rok se chystá vydání kritické edice dvou operních děl Martinů – Mariken z Nimègue, první verze druhého dějství z opery Hry o Marii, a Dvakrát Alexandr, jednoaktová opera buffa. Ještě dříve se mohou zájemci seznámit s kritickým vydáním dvou pozdních děl skladatele – Fresky Piera della Francesca a Paraboly.

Významná a potřebná je ovšem i pomoc mecenášů. Jak zmínil Aleš Březina, ředitel Institutu Bohuslava Martinů, covidová pandemie se nepříjemně otiskla i do provozu pražských institucí věnujících se dílu Bohuslava Martinů. Protože se během dlouhé doby nekonaly žádné koncerty ani operní představení, octly se příjmy z tantiém z provádění děl Martinů na velmi nízké úrovni. Léta však už pomáhají jednotliví dárci, které Institut Bohuslava Martinů zve na své tradiční benefiční koncerty. Ten letošní, osmý, se konal v úterý 8. listopadu v Profesním domě Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, která tyto krásné historické prostory bezplatně poskytla institutu už podruhé.

Kromě dalších skladeb během večera zazněla i světová premiéra nedávno objeveného neznámého díla Bohuslava Martinů – Romance pro housle a orchestr, H 186bis. Skladbu, pravděpodobně z roku 1930, náhodně nalezla muzikoložka Natálie Krátká v katalogu izraelské Národní knihovny v Jeruzalémě. Pochází z pozůstalosti francouzského fotografa ukrajinsko-židovského původu Borise Lipnitzkého, kterému ji Martinů věnoval. Pařížský fotografický ateliér Lipnitzkého totiž během dvacátých až šedesátých let 20. století navštěvovaly významné umělecké osobnosti. Martinů, v letech 1923 až 1940 žijící v Paříži, si tu nechal v roce 1931 pořídit svou svatební fotografii. Datace vzniku skladby je pouze odhadovaná. Ředitel institutu Aleš Březina upozorňuje, že impresionismem ovlivněná skladba nápadně připomíná rané skladby Martinů, a hudební vědci se domnívají, že by eventuálně mohlo jít o ztracenou Romanci H 12 z roku 1910, kterou autor narychlo přepsal a dedikoval ji Lipnitzkému. Březina se však nedomnívá, že by skladatel takto „podváděl“, a vidí tu nový úkol pro muzikology správně určit dataci skladby.

Světové premiéry Martinů Romance pro housle a klavír se chopili violoncellista Petr Nouzovský a klavírista Martin Kasík. Proč skladba zazněla v transkripci pro violoncello a klavír? Dílko bylo objeveno zhruba měsíc před koncertem, kdy už byli ohlášeni interpreti. Skladba tedy byla transkribována a ve verzi pro violoncello a klavír poprvé zahrána. Posluchači se však mají na co těšit. Proslýchá se, že Romanci studuje jeden významný houslista. Na benefičním koncertě byla Romance zařazena mezi Schumanna a Tři české tance pro sólový klavír Bohuslava Martinů. Výsledkem byl zajímavý kontrast, impresionisticky laděná skladba působila až melancholickým dojmem.

Věnujme se nyní programu večera a výkonům Petra Nouzovského a Martina Kasíka. Benefice Institutu Bohuslava Martinů se od počátku svého konání vyznačují angažováním špičkových hráčů (kteří vystupují vždy bez nároku na honorář) a nejinak tomu bylo i letos. Jako první zazněla Variace na slovenskou lidovou píseň, H 378 z roku 1959, poslední dokončená skladba Martinů. Petr Nouzovský, který je právem považován za jednoho z nejlepších současných evropských cellistů, naplnil sál krásným vřelým tónem hýřícím mnoha odstíny. Hraje na nástroj Georga Rauera z roku 1921, oplývající mimořádnou barevností a plností. Původní nápěv lidové písně zahrál Martin Kasík ohnivě, Petr Nouzovský dodával potlačovanou vášeň i smutek, jak už to tak v lidovkách bývá. V temperamentní rytmizaci závěru se hudebníci představili jako pár, pro něhož není souhra žádným problémem.

Martin Kasík toho večera zvolil dvě sólové skladby – jako druhou Tři skladby pro klavír z roku 1947 Klementa Slavického a v druhé polovině koncertu Tři české tance pro sólový klavír, H 154 Bohuslava Martinů. Slavický je Kasíkův erbovní autor, pokaždé je zážitkem slyšet tuto dvojjedinost autora a interpreta. V první Burlesce se klavírista blýskl svým citem pro rytmizaci a pedalizaci, fráze zněly jak vzedmuté vlny zvolna mizející v moři. Běhy, rozklady, to vše lze popsat jedním slovem – burleskní. Ani v následujícím Intermezzu klavírista neslevil z techniky a z výrazu. Ulpívavé téma v pravé ruce se vrývalo do uší, levá se chová neposedně, pravou provokuje, až se jí nakonec přizpůsobí a vše mizí do křehkosti, nedořečenosti. To se však ostře obrátí v závěrečné Toccatě, v níž interpret předvedl excelentní úhoz, jedinečné tempo, cit pro dynamiku i výstavbu frází. Totéž lze napsat o Třech českých tancích pro sólový klavír Bohuslava Martinů. Na první poslech zaujme zajímavá rytmizace skladby (synkopy, ragtimové ohlasy, časté střídání rytmu) prokládaná lidovými motivy.

Technicky náročná skladba ústí v závěr připomínající smršť, která Martinu Kasíkovi očividně velmi vyhovovala.

Druhou skladbou večera, pod níž nebyl podepsán Bohuslav Martinů, bylo Adagio a Allegro, op. 70 z roku 1849 Roberta Schumanna. V ní plně zazářily interpretační kvality Petra Nouzovského – lahodný tón jeho violoncella, nebesky schumannovský (ani Martin Kasík nezůstal v měkkosti tónu pozadu), tvoření vibrata, které jako by se okamžitě přeneslo na posluchače a rozeznělo jejich smysly, plnost a současně křehkost zvuku nástroje.

Doslova lahůdkou pak bylo závěrečných Sedm arabesek – rytmické etudy pro violoncello a klavír, H 201 z roku 1926 Bohuslava Martinů, příležitost vychutnat si jak skladatelovu invenci, tak um obou interpretů a jejich až chameleonské převlékání v jednotlivých částech. Oba interpreti je ztvárnili pestře a dynamicky – šantánové moderato, přecházející v lyrické ztišení, vzápětí převládající hravá tanečnost, ústící v citové téma Adagia, překlápějící se v živost a vrcholící nadupanou tančírnou. V Adagiu temné, lkající Nouzovského violoncello se zaskvělo i v závěrečném přídavku – Labuti Camilla Saint-Saënse. Po rytmem kypícím Martinů to bylo spočinutí, vydechnutí, usebrání v interpretaci dvou skvělých muzikantů.

Mimochodem, Petr Nouzovský natočil kompletní dílo Martinů pro violoncello. Vyšlo v roce 2020 na pěti CD a spolupracoval na něm s dirigentem Tomášem Braunerem a Plzeňskou filharmonií a klavíristy Gérardem Wyssem a Miroslavem Sekerou.

Foto: Zdeněk Chrapek