„Marshall opustil klaviaturu po krátké sólové introdukci, aby dal pokyn k nátlakovému nástupu orchestru, v němž se poprvé ozvaly vkusné trumpetové nýtovačky.“

„Byla to výstavní pasáž smyčcové sekce Symfonického orchestru Českého orchestru, který emotivně osciloval mezi lyrikou a sentimentem, což je u Gershwina žádoucí.“

„Její biblicky vznosný hlas bohaté barvy a sonority měl výpovědní kvalitu jak v recitativních pasážích, tak v melodickém pohybu.“

Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu v koncertní řadě Obecní dům nabídl program americké hudby. Ve Smetanově síni v úterý 10. června měl hlavní slovo britský klavírista a dirigent Wayne Marshall. Na programu byly dva opusy Georga Gershwina a Symfonie č. 1 „Jeremiáš“ od Leonarda Bernsteina, kdy sólo ve třetí větě měla mezzosopranistka Hadar Halevy. Koncert živě vysílal Český rozhlas Vltava.

Dramaturgie koncertu zařadila na úvod dvě velmi příbuzné skladby George Gershwina. Zatímco ve známější symfonické básni Američan v Paříži z roku 1928 bloumá autor po francouzské metropoli a sbírá její charakteristické ozvuky, ve Druhé rapsodii se potuluje ulicemi New Yorku a nechává se inspirovat ruchem okolí. Druhá rapsodie vznikla v roce 1931, tedy v době kdy byla dokončena Empire State Building. Není jisté, zda slyšel Gershwin dělníky pracující s nýtovacím kladivem zrovna při stavbě této supervěže, nebo při práci na jiných objektech, ale staccatový rytmus zněl prakticky ve všech ulicích. A tak jako ve Dvořákově slavné Humoresce, kde si můžeme vsugerovat názvuky železnice, tak v Druhé rapsodii je reálně zpracován motiv zvuku nýtovačky. Autor přidal také latinskoamerické rytmy, jakož i blues a jazz. Název rapsodie měl dokonce variantu Nýtovací, vedle toho také Manhattanská a Newyorská. Gershwin ji původně komponoval pro Hollywood, kam byli George a Ira Gershwinovi pozváni, aby napsali hudbu ke svému prvnímu filmu Delicious. Produkce chtěla písně a orchestrální hudbu, ze které si filmaři nakonec vybrali asi polovinu z dodaného celku. A z tohoto materiálu stvořil George Druhou rapsodii pro klavír a orchestr, která otevřela program koncertu.

Wayne Marshall ji dirigoval od klavíru, tak jako sám Gershwin při premiéře slavné Rapsodie in Blue. Nikoliv ovšem při premiéře Druhé rapsodie, tam sice hrál Gershwin na klavír, ale Bostonský symfonický orchestr dirigoval 29. ledna 1932 Sergej Kusevickij. Marshall opustil klaviaturu po krátké sólové introdukci, aby dal pokyn k nátlakovému nástupu orchestru, v němž se poprvé ozvaly vkusné trumpetové nýtovačky. Strukturálně byla skladba, která má tři tempově odlišné části, shromážděním sólových kadencí a orchestrálních tutti, což v oboru klasické hudby připomíná melodram. Zde speakra představuje klavírista, který měl v drtivé většině svých výstupů sólo, okouzlující byl ojedinělý doprovod bicího nástroje, tedy dřevěného bloku, jako by tikaly hodiny. Když hrál Marshall s orchestrem, posiloval rytmiku. Jeho suverénní pianistické hraní poněkud kontrastovalo s častým vstáváním od klaviatury k dirigentskému vedení. V tomto oboru byl dokonale důvěryhodný, bez přehnaných gest, jak by se čekalo díky častým dynamickým náporům orchestru. Ve Druhé rapsodii přišla pomalá část přibližně v polovině skladby v plynule prodlouženém znění orchestru. Byla to výstavní pasáž smyčcové sekce Symfonického orchestru Českého orchestru, který emotivně osciloval mezi lyrikou a sentimentem, což je u Gershwina žádoucí. Celý orchestr byl obdivuhodný při proměnách mezi sóly a plénem. Mimořádně vzrušující byl třetí vstup pianisty, kdy orchestr činil dojem náhlého zmlknutí, ale ještě tam byl dovětek od bicích nástrojů. Závěrečná rychlá část byla nabita rytmem a sváděla k reminiscencím na první slavnou rapsodii. George Gershwin prohlásil, že „jde v mnoha ohledech o to nejlepší, co napsal“. Což je pochopitelné a případné při urovnávání cesty díla do povědomí posluchačů. Mám ten pocit, že je na místě střízlivé mínění skladatele Marca Blitzsteina, který na newyorské premiéře konstatoval, že „není o nic lepší ani horší než ta předchozí“.

Druhou rapsodii následovala symfonická báseň Američan v Paříži, která měla premiéru 13. prosince 1928 v Carnegie Hall s Newyorskou filharmonií, dirigoval Walter Damrosch. Gershwin sám nazval své první orchestrální dílo bez klavíru rapsodickým baletem. To odpovídalo dojmům, které posbíral v Paříži, proslulém městě baletních škol a divadel se slavnou érou barokních představení na dvoře krále Ludvíka XIV. Gershwin tedy napsal programovou hudbu, která zaznamenala nejen dojmy z kabaretu, ale i troubení taxíků, veselé popěvky promenád a také jazz, hudbu jeho domova, který tehdy od dvacátých let okouzlil Paříž. Kromě toho byla Paříž domovem saxofonu, který klasikové opomíjeli. George už možná z Ameriky znal kanadský saxofonový sextet z vaudeville éry Six Brown Brothers. V Paříži ho nemohl minout a možná, že jeho kvarteto saxofonů v instrumentáři Američana v Paříži postrčila tento nástroj k jazzu. Symfonický orchestr Českého rozhlasu dal Gershwinově baletní rapsodii vše, čeho si partitura žádala. Marshall stvořil poutavý, vitální, hřmotný i vlídný kaleidoskop, kde velkému zvuku sekundovalo choulivé piano. Pobízel nástrojové skupiny a koncertní mistry k exhibicím, pustil bicí nástroje do volného prostoru. Američan v Paříži tak v atraktivitě trumfl Druhou rapsodii.

Po přestávce koncertu vložil Wayne Marshall do programu skladbu duchovní povahy, po zábavném a veselém vystoupení nabídl soustředění a zamyšlení ve skladbě Leonarda Bernsteina Symfonie č. 1 „Jeremiáš“. Vznikla v roce 1942 pro soutěž Novoanglické konzervatoře a poprvé se hrála v 28. ledna 1944 v mešitě Syria v Pittsburghu. Bernstein dirigoval Pittsburský symfonický orchestr a sólistkou byla Jennie Tourel. Ta zpívala i na premiéře Symfonie č. 1 v New Yorku v Carnegie Hall 29. března 1944. Navzdory titulu Symfonie č. 1 „Jeremiáš“ trval Bernstein na tom, že symfonie není programní, ale že zrcadlí „emocionální kvalitu“. Symfonie má tři věty. Proroctví, Znesvěcení a Lamentaci neboli Bědování. Prorok Jeremiáš marně varoval před modlářstvím, sociální nespravedlností a morálním úpadkem. Prorokoval zkázu Jeruzaléma a babylonské zajetí. Druhá orchestrální část Znesvěcení připomíná pocit zkázy a chaosu způsobeného korupcí kněžství a zkažeností lidu. Finální věta zpracovává úryvky z Knihy nářků a je to Jeremiášův pláč nad vypleněným a zneuctěným Jeruzalémem. Marshall vedl orchestr k účinným proměnám instrumentálních prostředků, modeloval tempo a dynamiku k vyjádření neustálých proměn emotivního rozpoložení. Hudba přinášela pocit varování už od prvních taktů, narůstání tísně a uvolnění. Ve druhé větě převažoval dojem zmaru v motorickém, rychlém tempu. Finální věta je založena na aškenázském přednesu Lamentací. Úryvky nářků jsou někdy přímo citovány, jinde jsou rozvíjeny, orchestr využívá bohatou škálu orchestrálních barev. Lamentace připomínají intonovanou recitací ponurou, truchlivou a podobu nejsmutnějšího dne židovského kalendáře tak, jak se zjevuje v tradiční postní bohoslužbě Tiša be-Av.

Marshall přivedl k provedení závěrečné věty symfonie na scénu mezzosopranistku Hadar Halevy. Její biblicky vznosný hlas bohaté barvy a sonority měl výpovědní kvalitu jak v recitativních pasážích, tak v melodickém pohybu. A také v ojedinělých kazatelských polohách. Emocionální výrazovost posilovala širším vibratem chvějivého hlasu a v polohách nízké dynamiky dosahovala pocitu hluboké bezútěšnosti. Orchestr, povětšinou tichý, hrál noty dlouhých hodnot s občasným emotivním vzedmutím dynamiky. Finální věta Bernsteinovy První symfonie, lamentace Jeremiáše, končí proroctvím o konečné obnově, návratu a konci exilu.

Wayne Marshall, Hadar Halevy s SOČR triumfovali. A pianista, varhaník a dirigent Marshall ve své druhé návštěvě u Symfonického orchestru Českého rozhlasu – v únoru roku 2019 dirigoval koncertní provedení opery Porgy a Bess (reflexe ZDE) – opět upozornil na šíři repertoáru rozhlasových symfoniků se zvláštní připraveností k jazzu.

foto: SOČR / Vojtěch Brtnický

Facebook X E-mail WhatsApp