„Posluchači zvyklému na originální smyčce, které dodávají kompozici zpěvnost, toužebnost, vřelost i dramatičnost, se nabídlo zajímavé srovnání, které rozhodně nevyznělo v neprospěch úpravy pro dechové kvinteto.“

„Hlas Petra Nekorance zraje, jeho síla, zabarvení, pohyblivost až vyrazila při prvních taktech dech, jeho pevnost zajímavě kontrastovala s něžně znějícími dechy.“

„V Letní hudbě Samuela Barbera soubor s jemným citem představil svou impresionistickou polohu.“

První koncert Komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia ozdobilo vystoupení výborných muzikantů. V prostorách Barokního refektáře Profesního domu na pražském Malostranském náměstí se v pondělí 25. září představili Belfiato Quintet a tenorista Petr Nekoranec. Spojení mladého pevného hlasu s virtuózními hráči na dechové nástroje přineslo výsostný zážitek.

Dramaturgie večera byla – ostatně jak je to u tohoto komorního cyklu pravidlem – vynalézavá. Belfiato Quintet ve složení Oto Reiprich (flétna), Jan Souček (hoboj), Jiří Javůrek (klarinet), Jan Hudeček (fagot) a Kateřina Javůrková (lesní roh) zvolili na úvod nesnadnou transkripci Dvořákova Smyčcového kvartetu č. 12 F dur, op. 96 „Amerického“ (arr. David Walter). Posluchači zvyklému na originální smyčce, které dodávají kompozici zpěvnost, toužebnost, vřelost i dramatičnost, se nabídlo zajímavé srovnání, jež rozhodně nevyznělo v neprospěch úpravy pro dechové kvinteto. Tato verze poskytuje hráčům široké možnosti rozvinout jejich muzikalitu i nemalé technické dovednosti. Nelze vyzdvihovat jednoho na úkor druhého, dáma a pánové z Belfiata Quintet jsou nejen vynikající hráči sami o sobě, ale letitou pílí a spoluprací (hrají spolu od roku 2005) dosáhli špičkové úrovně souhry. To bylo zřetelně slyšet i v náročném Walterově přepisu Dvořákova kvartetu. David Walter je uznávaný francouzský hobojista, který se věnuje jak sólové, tak komorní hře, je vyhledávaným pedagogem a autorem více než 250 transkripcí. Jeho úpravy citlivě berou ohled na možnosti daných dechových nástrojů.

A že bylo v podání Belfiata Quintet co poslouchat! V úvodu posluchač zpozorněl při předávání melodických linek mezi flétnou a fagotem, vzápětí se zpěvného tématu chopil klarinet, všichni hráči zaujali perfektním frázováním a „vykrouženými“ melodiemi. Fagotista Jan Hudeček ukázal, jak je možné hrát na tento nástroj líbezně a vroucně. Tesknou melodii v druhé větě zahrál skvěle hobojista Jan Souček, flétna Oto Reipricha i klarinet Jiřího Javůrka vyjadřovaly maximum citu, okouzlila Kateřina Javůrková jedinečným témbrem lesního rohu a jako vždy bezchybnou intonací. Pokud mě sem tam (ale skutečně jen zřídka) napadly myšlenky, že dechové nástroje někdy nemohou zcela vyjádřit vřelost smyčců, byly vzápětí zaplašeny působivým pohráváním si s frázováním, dynamikou a zejména lahodným souzvukem.

Po známém Dvořákově kvartetu se odehrála premiéra Dechového kvintetu č. 2 „Concerto da camera“, který v roce 2002 napsal skladatel a flétnista Jaroslav Pelikán. Působí v Orchestru Národního divadla, jako sólista vystupuje i s dalšími tělesy. Je vyhledávaným autorem například interpretační soutěže festivalu Pražské jaro. Třívětá skladba inspirovaná Smyčcovým kvartetem č. 7 „Concerto da camera“ Bohuslava Martinů vyzněla velmi příjemně, posluchačsky přívětivě a vstřícně. Zaujaly unisono vedené melodie i rozvíjení jednotlivých hlasů, rovněž rytmická stránka – synkopy skladbu oživily, dodaly jí „šťávu“. Také střídání projasněných, radostných ploch s nostalgičtějšími udržovaly posluchačskou pozornost. Autor hráče nijak nešetřil – fagotu předepsal dlouhé držené tóny, které Jan Hudeček zahrál bravurně, lesnímu rohu zase v určitých místech neobvykle kovový tón, který Kateřina Javůrková zahrála s profesionalitou sobě vlastní. Klarinetista Jiří Javůrek se zaskvěl v pěkném sólu, pozadu nezůstali ani Oto Reiprich a Jan Souček. Všichni excelovali v poslední větě se zajímavými rytmickými figurami.

Tenorista Petr Nekoranec, sólista Opery Národního divadla, talentovaný mladý pěvec, se představil v repertoáru, který pro něj není typický. Podle jeho slov je mu však velice blízký a věnuje se mu čím dál víc. Zápisník zmizelého, novátorské, vášnivé dílo plné napětí, napsal Leoš Janáček pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír. Pravidelná spolupráce Petra Nekorance s Belfiato Quintet inspirovala Jaroslava Pelikána, aby skladbu zaranžoval pro tenor a hráče na dechové nástroje. Na koncertě poprvé zaznělo šest částí kompozice. Účinek interpretace byl velmi silný. Hlas Petra Nekorance zraje, jeho síla, zabarvení, pohyblivost až vyrazily při prvních taktech dech, jeho pevnost zajímavě kontrastovala s něžně znějícími dechy. Výrazově byl nesmírně přesvědčivý, dokázal se pohybovat na škále od zničující vášně po lyričnost a něhu, výšky byly jisté a bezpečné, zazpívané plným zdravým hlasem. Petr Nekoranec a Belfiato Quintet připravují úplné provedení Zápisníku zmizelého. Tuším, že v jejich podání to bude stát za to.

Přes výše uvedenou chválu pro mě vrchol večera znamenalo provedení Dechového kvintetu op. 10 Pavla Haase z roku 1929. Pestrost, nápaditá práce s motivy, kupení variací i bohatost melodické a rytmické stránky činí z tohoto díla skvost komorní literatury. Lidové nápěvy v první větě rozvíjejí nástroje ve variacích, ocenění zaslouží všichni, ale zase musím vyzdvihnout pana fagotistu. V následující větě, procítěné modlitbě, zas upoutaly flétna s klarinetem, vzápětí auditorium ani nedutalo, když se přidaly hoboj, fagot a lesní roh. Kontrastní výstřední tanec byl ozdoben výtečnou souhrou, rytmickou přesností a krásnými sóly. Čtvrtá věta zaujala postupným rozvíjením témat, ztvárněným s jistotou a velmi silným účinkem. Členové kvintetu své hráčské umění a oddanost hudbě prokázali i v přídavku. V Letní hudbě Samuela Barbera představili s jemným citem svou impresionistickou polohu.

Souboru s tak technicky vyrovnanými, muzikálními hráči, s nádherným zvukem a souhrou je velké potěšení naslouchat. Další možnost se naskytne 16. října v pražském Rudolfinu, kdy kromě jiného přednesou slavný Smetanův kvartet Z mého života v úpravě pro dechové kvinteto.

Foto: Milan Mošna