„Lze se ptát, proč si zdejší pořadatelé na Miah Persson vzpomněli až nyní a ne v době, kdy na vrcholu kariéry na předních zahraničních scénách zpívala Mozarta či Richarda Strausse.“

„Neměla jsem pocit, že poslouchám nezapomenutelnou interpretaci slavného cyklu, ale zas ne že by mne to vyloženě nudilo.“

„Celkově vzato vytříbeně odstíněný zpěv paní Persson a sympatická neokázalost, s níž si počínala na pódiu, měly na Pražském jaru své místo.“

Poprvé v Česku vystoupila švédská sopranistka Miah Persson. Spolu s pianistou Malcolem Martineauem připravila pro Pražské jaro program spojující písně Clary a Roberta Schumannových s písňovou tvorbou skandinávských autorů.

Paní Persson se na mezinárodní scéně začala pohybovat někdy po roce 2000 a jistě se lze ptát, proč si na ni zdejší pořadatelé vzpomněli až nyní, a ne v době, kdy na vrcholu kariéry na předních zahraničních scénách zpívala Mozarta či Richarda Strausse.

Dramaturgie projektu v tom patrně sehrála hlavní úlohu a z tohoto pohledu koneckonců právem. Seznámit publikum s něčím méně známým je správné, v tomto případě tedy s písněmi skandinávských autorů, zpracovávajícími podobné téma jako Robert Schumann ve svém cyklu Láska a život ženy.

Robert Schumann byl génius ve schopnosti zhudebnit text, ale i jeho žena Clara, jejímiž skladbičkami koncert začal, měla talent. Komponovala písně plné prostého, upřímného citu. Nicméně první minuty recitálu, které patřily Clařině písni Er ist gekommen, in Sturm und Regen, mne polekaly. V místech, kde fráze vzrušeně vstoupá vzhůru ke slovům „mein Herz entgegen“, resp. „mein Herz verwegen“, se hlas paní Persson pokaždé nepříjemně zúžil a zlomil a výsledkem byly jakési mečivé zvuky. Teprve v další písni, Liebst du um Schönheit, na text Friedricha Rückerta (známější spíše ve zhudebnění Gustava Mahlera), se hlas ukázal z lepší stránky.

To jest jako světlý lyrický soprán, ne sice výjimečně osobitý, možná až trochu bledý, ale kultivovaně vedený, schopný dynamických proměn a v písních „nepřehrávající“. Clařiny písně nejsou na koncertech tak frekventované jako Robertovy, ale i jim se známé pěvkyně věnovaly. Z podání, která si lze snadno opatřit, mi pro srovnání přijde zajímavá (když zůstaneme u sopranistek) Diana Damrau – z jejího zpěvu jakoby šlo víc hřejivého citu a bezprostřednosti než u paní Persson. A také více plastických německých slov – u paní Persson jsem je většinou musela lovit v programu… A není to jen v rozdílu mezi záznamem a živým vystoupením, stejný dojem mám, když porovnám zpěv obou pěvkyň na YouTube.

Cyklus Láska a život ženy, který Robert komponoval v roce 1840, kdy si konečně mohl vzít svou Claru, natočila řada pěvkyň, převážně mezzosopranistek, včetně například Anne Sofie von Otter, ale i některé sopranistky. Z nich za referenční považuji výkon Irmgard Seefried, která snad ani nezpívá hlasem, nýbrž přímo svojí duší… A pak Edith Mathis, jež uměla toto dílo podat velmi niterně, plnokrevně a technicky vzorně.

Hlas paní Persson je také tvárný, nepůsobí strnule – dokud ovšem nedošlo na rychlejší, „upovídané“ písně, jako An meinem Herzen, an meiner Brust. Tady jakoby hlas ztěžkl a pěvkyně měla problém všechna slova rychle vyartikulovat. Naproti tomu velmi krásně a jímavě jí vyšla píseň Süsser Freund, du blickest. Kdybych měla výkon paní Persson stručně charakterizovat, napadá mě vkusnost a jistá zdrženlivost. Neměla jsem pocit, že poslouchám nezapomenutelnou interpretaci slavného cyklu, ale zas ne že by mne to vyloženě nudilo. K čemuž přispěl i pianista Malcolm Martineau svojí citlivou, měkkou, básnivou hrou.

Jakýsi pomyslný most na cestě z Německa dál na sever obstaral Gösta Nystroem s cyklem tří písní Duše a krajina na text básnířky Ebby Lindqvist. V textu se vzdouvají vlny a skučí vítr; hudební nálada je jiná než u Schumanna, romantismus v této zadumané melancholické meditaci zůstává jen vzdáleným ohlasem, jakkoli v klavírním partu lze zaslechnout i vlnění moře.

Pak tedy následovalo pásmo písní pod titulem Skandinávská láska a život ženy. Hlavní rozdíl přirozeně spočíval v různosti, tady nešlo o propojený a souvislý cyklus, nýbrž o osobní výběr interpretky, o mozaiku, kde pojítkem je dívčí a ženská touha, od nevinné až po vášnivou.

Dívka za úplňku (Ture Rangström) působila až hravě a žertovně, Ovíjí dívka o svatojánské noci (Wilhelm Stenhammar) skoro jako prostá lidová píseň, podobně i písně Na louce, kde jsi měl políbil (Bo Linde) a Vezmi si mé srdce (Hugo Alfvén). Mezinárodně proslulé klasiky zastupoval Jean Sibelius s potemněle patetickým Prvním polibkem a samozřejmě Edvard Grieg s Dobrým ránem a Solvejžinou ukolébavkou. 

Většina autorů zasáhla svým životem a většinou i tvorbou už do 20. století, ale v podstatě jediní, kteří se vymkli lyricko-romantické náladě, byli už zmíněný Nystroem, případně Lars-Erik Larsson se svým Polibkem větru, nezvladatelnou vášní na pozadí klavírem zpodobněného svištícího větru. Jako přídavky pěvkyně zařadila ještě jednu píseň od Sibelia a slavnou Griegovu píseň Jeg Elsker Dig (Miluji tě) na text Hanse Christiana Andersena.

V této části programu působila paní Persson nejpřesvědčivěji. Nicméně i když pro Středoevropana jde o méně známou kapitolu hudebních dějin, lze si snadno dohledat i další interpretace některých z těchto skandinávských písní (v různých dramaturgických sestavách). Musím říct, že paní Persson se mi rozhodně poslouchá příjemněji než příliš operně sošná Karita Mattila, na druhou stranu taková Anne Sofie von Otter – jakožto rozený zpívající rétor – z těchto kousků uměla vytěžit víc obsahu. Celkově vzato ale vytříbeně odstíněný zpěv paní Persson a sympatická neokázalost, s níž si počínala na pódiu, měly na Pražském jaru své místo.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská