„Zajímavé je, jak přirozeně a s jakým kontaktem našlapovala do kláves jeho levá ruka.“

„Na potlesk publika po první větě Richard-Hamelin reagoval profesionálně, s úsměvem.“

„Tady jeho technické prostředky působily opravdu neslýchaně, jako kdyby měl obě ruce pravé.“

Pondělní klavírní recitál Charlesa Richarda-Hamelina v Městském divadle v Mariánských Lázních nebyl v rámci Chopinova festivalu jeho prvním vystoupením – dva dny před ním totiž ještě slavnostně zahájil festival Klavírním koncertem f moll, op. 21. Pro klavíristu nejspíš nešlo o nevšední oběť, ostatně v rozhovorech sám říká, že po získání druhé ceny v Chopinově soutěži ve Varšavě tvoří devadesát procent jeho programů právě dílo tohoto skladatele a oba klavírní koncerty udržuje v neustálé pohotovosti. Festival zase přes záminku dvou vystoupení získal dražšího světového umělce, který by kvůli pouhému recitálu třeba nepřijel. Lze to považovat za jeden z těch plodných vztahů mezi pořadatelem a výkonným umělcem.

Prvním číslem čistě chopinovského programu byla dvě Nokturna, op. 27. Richard-Hamelin je představil jako pár, nedělal mezi nimi pauzu. Zajímavé je, jak přirozeně a s jakým kontaktem našlapovala do kláves jeho levá ruka. V prvním nokturnu se kontrola levé ruky v exponovaném přechodu do střední části jevila až „virtuózně“, v druhém byla zodpovědná třeba za nevinnost doručení úplně první fráze. V případě Des dur nokturna se občas v pravé ruce objevily pasáže, které jsem neznal – chvíli jsem je podezříval z improvizace, ale patrně jen hrál z jiného vydání, než je obvyklé.

Následující Sonáta č. 2 b moll, op. 35, která hráčsky patří mezi ty opravdu nepohodlné ze Chopinových skladeb, byla hrána s obdivuhodným řemeslným zvládnutím nástroje. V expozici první věty se obratně vypořádával se širokými rozlohami levé ruky, poměrně nezněle psaná pravá ruka ve vrcholu provedení neutrpěla na čistotě. Jeho forte bylo autoritativní už od prvních taktů. Expozici hrál s repeticí, což je z hlediska formy šťastné rozhodnutí vůči významu provedení a zkrácené repríze, ale zopakoval – pořád ještě poměrně netradičně – i první čtyři takty „introdukce“. Tato volba se sice v současné době postupně dostává do módy (jsou pro ni i dobré důvody) a neslyšel jsem to takto poprvé, ale přesto tento zářez v hybnosti dosud nabourává moje posluchačské pohodlí a zažité zvyky. Na potlesk publika po první větě Richard-Hamelin reagoval profesionálně, s úsměvem.

Druhou větu hrál klavírista ve středním tempu, poměrně šetřil pedálem. Důsledkem toho dal hudbě například během prvních skoků (od Des dur sekundakordu) až groteskně úsečný charakter. Nejdokonalejší frází večera pro mě bylo kontinuální decrescendo v závěrečném oddílu věty, kdy se vrací vzpomínka na Ges dur mazurku.

Na pohřební pochod existuje celá řada divokých koncepcí: Samson François celý první díl začíná přízračně a postupně ho dynamikou zpřítomňuje. Sergej Rachmaninov není o nic víc krotký, v návratu hlavního dílu spustí rovnou fortissimo. Richard-Hamelin na celé první straně udržoval mollové pasáže v subtilní dynamice, jen aby mohl posluchače vylekat prudkým kontrastem v durových, což jde mile naproti jeho zvukovým dovednostem. Po střední části už také vnímal návrat hlavního dílu evolučněji, s narůstajícím crescendem. V triu udržoval napětí celou řadou způsobů, namátkou opět ukázněností levé ruky, poměrem zvuku mezi rukama, citem k harmonickým změnám (krásný byl vztah mimotonální dominanty k druhému stupni před koncem tria). Ne vždy jsem ale uvěřil agogice – v hlavním motivu této části se osminy na polotěžké době uváděly do pohybu snad pokaždé stejně. Finále hrál s velmi úspornou pedalizací a v rychlém tempu. Tady jeho technické prostředky působily opravdu neslýchaně, jako kdyby měl obě ruce pravé.

Druhá půlka koncertu náležela Preludiím, op. 28. K této řadě čtyřiadvaceti miniatur se dá zákonitě přistoupit mnoha způsoby. Například Michail Pletňov nedávno na koncertě ve Verbieru v každém preludiu vytáhl hned několik králíků z klobouku a formu raději dál tříštil za účelem co nejsvobodnější představivosti. V rámci celku jsem se ale doma u obrazovky poměrně rychle unavil a při všem mém velikém obdivu k Pletňovovi jsem si chtěl spravit chuť na sjednocenějším, pokornějším provedení. Ačkoliv mi nadhled Richarda-Hamelina stran formy nepřišel bezvýhradný, k jeho nezištnému přístupu jsem jednoznačně nakloněn víc. V každé dílčí skladbě se držel obecných charakteristik a nepřiděloval jí přemíru atributů. O bohatství na vjemy se nenásilně postarala samotná pestrost cyklu.

V některých z náročných preludií (gis moll, Es dur) byla znát napjatá síla vůle, cis moll preludium kvůli výpadku začínal dvakrát. To ale není svědectví o ničem jiném než o povaze živých vystoupení; na střetu člověka s uměleckým dílem, které je větší než on sám, je cosi přitažlivého a lidského, a je to vlastně jeden z důvodů, proč na koncerty chodit. Ve skutečnosti byly dispozice pianisty víc než dostačující: a moll preludium navzdory pomalému tempu neznělo staticky, zmíněné č. 10 cis moll se vyznačovalo svrchovanou prstovou technikou s minimální pedalizací, chrabrost tempa v preludiu b moll vyloučila jakékoliv taktizování v ohledu energie, stupnicové pasáže v závěrečném preludiu byly hrány výjimečně brilantně a se znělým crescendem až do vrcholového tónu. Nejen finální tóny D, které hrál věren interpretační tradici pěstí, opět přesvědčily o jeho zvukové výbavě – v objemu a kulturních parametrech zvuku může být klidně řazen do absolutní světové špičky. Taková míra dotažení do dynamického vrcholu má navíc podíl na obhájení kompletního provedení Preludií jako celku.

Od pilotních provedení Cortota, Moravce, Čerkasského a jiných ho podle mého názoru dělí pružnější rubato. Nedokážu postihnout, čím to přesně je, protože nemám pochyb, že Richard-Hamelin k hudbě přistupuje pravdivě a poctivě. Když ale slyším třeba střední díl preludia As dur s Josefem Lhévinnem, nemůžu se ubránit dojetí. Možná je to ve fyzičtějším, tanečnějším přístupu k agogice? Možná v následování dikce jazyka? Anebo bych měl připustit možnost, že mi moje uctívané interpretace mohou bránit v otevřeném naslouchání? Upřímně nevím, ale nejednou jsem měl dojem, že směr v melodii byl v určitých případech podmíněn spíš návykem, než aby se ospravedlňoval vždy jen z důvodů výpravných.

Po osvěžujícím přídavku jiného stylu (hrál svoji vlastní transkripci poslední části z Ravelovy suity Moje matka husa) jsem si uvědomil, jak vyčerpávající na poslech umí být programy složené výhradně jen z děl Chopinových. Kvůli nezpochybnitelné kráse jeho skladeb a ideálnímu porozumění pro nástroj se to může jevit jako ten nejprozíravější nápad, ale v tvorbě tohoto skladatele není tolik kontrastů jako třeba u Beethovena nebo kombinovaných programů. Je ale zajímavé srovnat chopinovský recitál Richarda-Hamelina z roku 2016 na Pražském jaru, když zaskakoval za Maurizia Polliniho, s tím mariánskolázeňským. Co se týče nasazení, svědomitosti přípravy a obecně výsledku mezi nimi totiž vlastně nebyl snad žádný rozdíl. Klavírista tedy v Mariánských Lázních mimo hlavní koncertní sezonu hrál na stejné úrovni, jako kdyby šlo o důležité vystoupení v hlavním městě. Publikum vysokou míru umělcovy profesionality přijalo entuziasticky a Chopinův festival si v tomto případě může gratulovat za obratný dramaturgický krok.

———-

Reflexi úvodního koncertu festivalu čtěte ZDE.

Foto: Jiří Pužej