„Tenorový part v Mahlerově Osmé je nesmírně náročný, má vysokou tessituru v hutné orchestraci, ale ve skutečnosti je pro můj hlas ideální.“

„Semjon Byčkov skvěle doprovází zpěváky, máte opravdu pocit, že dýchá s vámi.“

„Ve Velké Británii je téměř nemožné rozvíjet kariéru operního pěvce.“

Britský tenorista David Butt Philip se bude na Pražském jaru spolu s Českou filharmonií a dalšími účinkujícími podílet na provedení Osmé symfonie Gustava Mahlera. Ta pod taktovkou dirigenta Semjona Byčkova letošní přehlídku uzavře.

Pětačtyřicetiletý rodák z Wellsu v Somersetu začínal jako sborista Peterboroughské katedrály a posléze i festivalu v Glyndebourne. Mezi školami, které absolvoval, najdeme Royal Northern College of Music, Royal Academy of Music či National Opera Studio. Původně se školil na barytonistu, v současnosti na světových scénách vystupuje v tenorových rolích převážně německého repertoáru a také v náročných koncertních úlohách, jaké obsahují kromě Mahlerovy Osmé třeba Schönbergovy Písně z Gurre. Objevuje se ale i v českých operách. V inscenaci Káti Kabanové na Salcburském festivalu roku 2022 zpíval Borise, v londýnské Královské opeře Prince v Rusalce, ve Vídeňské státní opeře Lacu v Její pastorkyni.

Na festivalu Pražské jaro přednesete jeden ze sólových partů Mahlerovy Osmé symfonie. Jak byste ji charakterizoval z pěveckého hlediska? Mahler šéfoval operním domům, ale jak zachází s hlasy jako skladatel?

Mahlerova Osmá symfonie je jedna z mých nejoblíbenějších skladeb, které zpívám na koncertech. Prostě ji zbožňuji. Někteří lidé ji sice považují za poněkud přemrštěnou, ale když pak stojíte na scéně a přichází závěr skladby, tak to může být ohromující, téměř religiózní zážitek. Tenorový part je nesmírně náročný, má vysokou tessituru v hutné orchestraci, ale ve skutečnosti je pro můj hlas ideální. 

Jaký je váš vztah ke Gustavu Mahlerovi? Zpíváte také jeho písně? 

Hodně zpívám Píseň o zemi, to je další z mých nejoblíbenějších skladeb. Když jsem byl barytonista, zpíval jsem Písně potulného tovaryše, které jsou fantastické. Nedávno jsem také natočil několik písní na album s kompletním dílem Almy Mahlerové, které vyjde na labelu Signum ještě letos.

Není škoda, že Mahler nenapsal žádnou operu?

Ano, velmi! A je to zvláštní, protože byl samozřejmě předním operním dirigentem a pro hlas uměl psát dobře.

Se Semjonem Byčkovem jste už dělal Rusalku v Královské opeře  v Covent Garden. Jak se vám s ním pracuje?

Poprvé jsem se s ním setkal, když jsem v roce 2014 vstoupil s malou rolí do inscenace Straussovy Ženy bez stínu. Je úžasné sledovat jeho dirigování, protože je se svými gesty velmi elegantní a výrazný. A skvěle doprovází zpěváky, takže máte opravdu pocit, že dýchá s vámi.

Začínal jste zpívat v chrámovém sboru. Jak jste se dostal k opeře?

Pro klasickou hudbu jsem se nadchl právě díky zpívání ve sboru už v mládí. Operu jsem však objevil až mnohem později, když jsem ve dvaadvaceti letech začal studovat na konzervatoři. Rodiče mě předtím vzali na pár oper, ale nenapadlo mě, že bych se tomuto žánru mohl věnovat. Pak mi najednou opera zabrala skoro všechen čas.

Kariéru jste začal jako barytonista. Jak k tomu došlo, že jste se přeškolil na tenorový obor?

Můj hlas mi to prostě řekl! Jako velmi vysoký baryton jsem o tom uvažoval už dříve. Dva roky poté, co jsem v osmadvaceti letech ukončil studium, se barva a posazení mého hlasu výrazně změnily. A tato proměna se dostala do bodu, kdy jsem ji už nemohl ignorovat.

Zpíváte také českou hudbu, kromě Rusalky především Leoše Janáčka. Jak jste ho objevil a čím je pro vás zajímavý?

První česká opera, kterou jsem viděl, byla Jenůfa na festivalu v Glyndebourne v roce 2004. Zcela mi změnila život. Ta síla plynoucí ze spojení hudby a dramatu mě úplně odrovnala. Myslím, že Janáčka odlišuje právě to, že spojuje drama s hudbou umněji a silněji než kterýkoli jiný skladatel. První českou rolí, kterou jsem zpíval, byl Laca v roce 2015 a to byl také zlom, protože jsem pak začal zpívat více dramatických rolí.

Přemýšlíte do budoucna i o dalším repertoáru, třeba o italském?

Ano, rád bych zpíval více italské hudby. Když jsem byl mladší, zpíval jsem hodně Pucciniho, ale v poslední době jsou mé role převážně české a německé. Loni jsem poprvé dělal Cania v Komediantech a za pár let budu zpívat svého prvního Cavaradossiho, což byl můj dlouholetý sen. A jednou bych si rád vyzkoušel Andreu Chéniera.

A co hudba vaší vlasti? Velké role pro tenor napsal Benjamin Britten…

Rozhodně. Peter Grimes i kapitán Vere z Billyho Budda jsou mým snem. Tak třeba někdy!

Vyučujete také mladé pěvce na mistrovských kurzech. Jakou radu jim dáváte nejčastěji?

Aby tvrdě pracovali na hlasové technice a zejména na jazycích, aby se naučili, jaké jsou jejich individuální silné stránky a zpívali repertoár, v němž je mohou naplno ukázat.

Četla jsem článek, v němž jste vyjádřil své názory na problémy britských zpěváků po brexitu. Mohl byste vysvětlit, jak brexit ovlivnil operní a hudební život ve Velké Británii? A případně porovnat situaci opery a jejích interpretů v Británii a například v Německu nebo Rakousku?

Ve Velké Británii je úplně jiný svět než v Německu. Tam mají snad osmdesát operních domů (v nichž se odehrává kolem třiceti procent všech živých operních představení na světě!), zatímco my jich máme šest… Ve Velké Británii je téměř nemožné rozvíjet soustavnou kariéru operního pěvce. Co se týče mé vlastní kariéry, mám velké štěstí, protože dostávám spoustu práce v Evropě a USA, takže jedinou nepříjemností, kterou mi brexit způsobuje, jsou další výdaje a papírování při žádostech o víza. Ale generace zpěváků, která přijde po mně, to bude mít se získáváním příležitostí v zahraničí mnohem, mnohem těžší. Budou to oni, kdo na brexit opravdu doplatí.

Facebook X E-mail WhatsApp