„Hudba byla pevně v Muellerových rukou, mohla však dýchat.“

„Invence z díla prýští v takové míře, že posluchače nenechává odpočinout. Ten se nemusí nutit k pozornosti.“

„Dramatický náboj inherentně přítomný se dirigentu Muellerovi energickým gestem podařilo ještě zdůraznit.“

Orchestr s původním názvem Pražská komorní filharmonie, u jehož zrodu stál v roce 1994 již zesnulý dirigent Jiří Bělohlávek, oslavil předčasně své třicáté narozeniny. Těleso s dnešním názvem PKF – Prague Philharmonia v úvodu jubilejní sezony hrálo bez externích sólistů díla 18. a 19. století; v centru večera stála hudební epocha klasicismu (s občasnými výlety do bystrých vod romantismu), vkusu tělesa patrně nejblíže. Provedení řídil rodák z Peru Christoph-Mathias Mueller.

Druhý díl skládačky orchestrálního cyklu jubilejní sezony o kulatinách orchestru pomlčel. U významného výročí člověk očekává – zpravidla nikoli vyžaduje – projevy, proklamace, sliby a prohlášení ze strany hodnostářů a funkcionářů. K ničemu takovému nedošlo. Zkrátka si divák měl vypnout mobilní telefon, aby nerušil natáčení České televize, a pan dirigent s kořeny v dálném Peru nakráčel a nechal hovořit orchestr. Ano, slavíme třicetiny, ale život „šlape dál“… Mimořádnost koncertu a jeho dedikaci výročí založení běžný divák neměl šanci registrovat, k čemuž připočtěme naznačený fakt, že soubor muzikantů hrál bez svého „tatínka“, šéfdirigenta Emmanuela Villauma.

Poloviny večera sestávaly každá ze dvou děl a v úvodu zazněla Předehra v italském stylu D dur, D 590 Franze Schuberta. Jasně se ukázalo, že komorní posaz (např. pouze čtyři cella) orchestru velmi sluší a zvuková střídmost a skromnost je oblastí, která by měla být jeho „parketou“. Divákům se Schubertem dostalo vkusného, svěžího předkrmu. Počas celého vystoupení bylo příjemné pozorovat pěknou emocionální shodu dirigentova gesta se zvukem přicházejícím z pódia – tato odpovídající si kvalita svědčila o dobrém napojení vedoucího na jednotlivé hráče. Nebývá úplně automatická ochota muzikantů jít dirigentovi na ruku… Jeho projev nabízel pevné vedení, zároveň za ním však člověk cítil určitou lyrickou měkkost a s ní nikoli nekompromisní zacházení s hudebním materiálem; hudba byla pevně v Muellerových rukou, mohla však dýchat.

Následující Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a orchestr, KV 297b nenápadně poukázala na slavnostní příležitost – zazněla na úplně prvním veřejném vystoupení tehdejší Pražské komorní filharmonie téměř před třiceti lety a orchestr údajně hraje z not, které zachycují páně Bělohlávkovy poznámky. O Mozartově autorství se u této kompozice vedou spory. Měl ji napsat ve svých dvaadvaceti letech věku, avšak kopie jejích partů se znovuobjevily až koncem šedesátých let 19. století – není jisté, že skutečně onen Wolfgang Amadeus je autorem díla. Zřejmé naopak je, že jeho stylu se hudba velmi blíží a důkladně jsou vytěženy nástrojové možnosti jednotlivých sólových nástrojů, což mluví o vysoké minimálně řemeslné úrovni kusu – sól se obdivuhodným způsobem zhostili kmenoví či zakládající hráči orchestru Jan Souček (hoboj), Jan Brabec (klarinet), stejně jako před necelými třiceti lety Tomáš Františ (fagot) a Mikuláš Koska (horna) – a kdo neví, že nad autorstvím stojí otazník, patrně nic nepozná. Citlivější ucho však zaznamenává určité podezřelé znaky: způsob vedení melodie a celkově její logika, malá ochota osvěžujícím způsobem narušit metriku skladby, obecně menší kompoziční odvaha a chybějící moment překvapení. Skladba jako by si celkově žádala rychlejší než podané tempo přirozeně tak kompenzujíc svůj určitý nedostatek invence. Část Adagio místy vysloveně nudila – holt není vystavěná (což považuju za problém autorův) způsobem umožňujícím pomalému tempu udržet tah a napětí. Autor textu se rozhodně přiklání k teorii o ne Mozartově díle. Bylo však orchestrem PKF – Prague Philharmonia provedeno s noblesou a ušlechtile. Sympaticky šetřil s vyšší dynamikou a uplatnil ji pouze v místech, které si ji skutečně žádaly.

Po přestávce dirigent odložil taktovku a jal se tvarovat v danou chvíli čistě smyčcové těleso při interpretaci Dvořákova Nokturna H dur, op. 40. Dílo napsal 42letý Antonín Dvořák – ve společnosti skladatelů toho večera se stal nejstarším autorem (Schubert žil 31 let, Mozart necelých 36 a Voříšek 34 let). Mladistvá duše autorů měla korespondovat s ještě mladou historií orchestru? Asi ne, ale spojení se trochu nabízí… Zvláště v začátku harmonicky zvláštně konstruovaný Dvořákův kus otestoval zejména intonační dovednosti hráčů. Jednovětá skladba převážně kontemplativního charakteru a čiré krásy komponistu ukázala v trochu jiném než obvyklém světle.

Sám sir John Eliot Gardiner se zasloužil o širší povědomí o Symfonii D dur, op. 24 Jana Václava Huga Voříška. V covidové době ji provedl na adventním koncertu České filharmonie. To samo o sobě snad něco svědčí o kvalitě díla, které bezpochyby snese mezinárodní srovnání. Voříškova Symfonie D dur je nejhranější skladbou autora, již relativně známou, možná by se však o skladateli mělo vědět více a prvoříjnový koncert přesvědčivě deklaroval Voříškovu světovost budící reminiscence na umění Ludwiga van Beethovena minimálně co do schopnosti ztvárnit drama. Invence z díla prýští v takové míře, že posluchače nenechává odpočinout. Ten se nemusí nutit k pozornosti; skladba prostě zaujme. Nesčetné modulační výlety do vyšších i nižších tónin, výrazná synkopace, detailní vnitřní prokomponovanost faktury… Takovou hudbu musí být zábavné nejen slyšet, ale i hrát! A decentně slavící orchestr PKF – Prague Philharmonia se předvedl v tomto hráčsky nejkomplikovanějším kousku večera zajisté v příznivém světle. Dramatický náboj inherentně přítomný se dirigentu Muellerovi energickým gestem podařilo ještě zdůraznit. Provedení dovedl k triumfálnímu závěru, po němž spontánní publikem vyhrklé Bravo! bylo jedině vhodné.

Foto: Ivan Malý