„Spíš než o příběh jde o psychologickou sondu do mysli schizofrenního muže a rozkrývání jeho motivace k činům.“

„Finnegan Downie Dear, mladý anglický dirigent, se partitury zhostil excelentně. Vedl orchestr Klangforum Wien nesmírně citlivě.“

„Režisérka Cordula Däuper rozbíjí scénu na segmenty, vypráví vždy jen část příběhu.“

K otevření zrekonstruovaných prostor v Divadle na Vídeňce objednalo vedení divadla nové operní dílo a volba padla na českého skladatele Miroslava Srnku. Vznikla opera velmi neobvyklá, a to jak tematicky, tak po stránce hudebního zpracování, kterého se ujal dirigent Finnegan Downie Dear s Klangforem Wien, režie pak je z dílny Corduly Däuper. Světová premiéra díla nazvaného Voice Killer se konala v pátek 13. června.

Operní představení už dávno nejsou jen krásnou podívanou s melodickou hudbou a s krásným zpěvem. Už jsme si zvykli, že se na jevišti odehrávají i ošklivě vypadající příběhy (například zavražděná Gilda zpívající z pytle nebo zpívající uškrcená Desdemona také nejsou podívané moc estetické). Příběh opery Voice Killer Miroslava Srnky na libreto Toma Hollowaye vychází ze skutečné kriminální události, která se odehrála v Austrálii během války v roce 1942.

Podle programu jeho teta příběh znala jako svědek. Spíš než o příběh tu jde ale o psychologickou sondu do mysli schizofrenního muže a rozkrývání jeho motivace k činům. Dětství naplněné násilím, šikanou a alkoholem, a to i ze strany matky, která v jasných chvílích chlapci zpívala. A právě hlas jeho matky byl spouštěčem vražd, které vykonal vždy, když mu hlas některé ženy připomenul matku. Příběh umocňuje kontrasty nabitá prostředí, ve kterých se voják pohybuje. V opeře nemá jméno, je to „Private“. Přesto se jméno v příběhu objevuje, v novinových zprávách je jmenován jako Edward J. Leonski. Šikana v dětství a v dospívání pokračuje na vojně a kontrast světa žen, zejména ve spojení s alkoholem, neumí zpracovat jinak než vraždou. Vysloužil si tím nejen oprátku, ale i připomínku ve formě výstavy, do které na počátku režisérka diváka přivádí. A to nejen diváka, ale i tři přítelkyně, které si o příběhu vraha čtou. Postupně se tak samy stávají součástí příběhu. Ten začíná smíchem z portrétu. Prapodivným, vysoko položeným, hysterickým smíchem vraha, kterého neuvěřitelně přesvědčivě hraje i zpívá Seth Carico, americký basbarytonista. Vedle své barevné polohy hlasu přechází do ostřejšího falsetu, který avizuje jeho schizofrenní vražedné choutky. Pěvec je vynikající herecky, je to ale také obdivuhodně propracovaná činoherní role, do přesvědčivých detailů. Jeho protipólem je voják, kterému se občas svěřuje. Tenorista Julian Hubbard s příjemným hlasem je tu jako alter ego, důvěrník, který však nedokáže ničemu zabránit. 

Režisérka Cordula Däuper operu rozbíjí scénu na segmenty, vypráví vždy jen část příběhu na výseči jinak černé scény. Ukázky ze života vojáka i ze životů jednotlivých žen vytvářejí jakýsi kaleidoskop příběhů žen, odrážejících se na pozadí vojenského života. Scenárista Friedrich Eggert s kostymérkou Sophií du Vinage a světly Franze Tschecka kouzlí obrázky děje, průběžně se doplňují a zase mizí, zjevně tak, jak se to děje ve schizofrenním mozku hlavní postavy.

První obětí je Ivy. Náhodné setkání, rozhovor s vojákem zpočátku nezávazný, dokud po ní nechce, aby zpívala. Jako jeho matka. Objetí je vražedné. Ivy zpívá Caroline Wettergreen, norská sopranistka, je to její debut v Theater an der Wien. Lehké a zářivé koloratury i přirozená barva sopránu se dobře pojí s přirozeným hereckým projevem. Druhou obětí je Pauline, aspirující zpěvačka. Výstřední rudé oblečení, výstřední chování, pro režii příležitost k větším i výrazným scénickým akcím (bar plný vojáků). Mohlo by to být motivem k vraždě, ale není. Její soprán je psán v extrémních výškách, pohybuje se téměř stále ve tříčárkované poloze, ale motiv k vraždě to není. Tím je až zpěv podobný matčinu. Americká koloraturní sopranistka Holly Flack si roli užívá a její „pískot“ je odlehčený, nosný, zvonivý. Herecky si užívá roli naivní svůdkyně, která za to zaplatí. Obdivuhodná je její proměna po vraždě, kdy vypadá jako odrbaný vrabec. I pro ni je tato role debutem na vídeňském jevišti.

Poslední zavražděná je Gladys, kterou ztvárnila německo-bulharská sopranistka Nadja Stefanoff. Její sopránový part je nejvíc přirozený, charakteristikou jsou dlouhé příjemné vokály, stejně nenucený je i její herecký projev. Máma spěchající k rodině, ta se objevuje paralelně ve výseči scény. Odehrává se tu i scéna z rodiny vraha, když byl dítětem. Alkohol, bití, ponižování. Vše se mísí v hlavě schizofrenika. Prší, Gladys jde s deštníkem, schovává vojáka, netuší, že bude další obětí, ale divák to ví. I její role je debutující na této scéně. Další role v opeře jsou menší a dokreslující, důležitou postavou je tu ještě postava Matky, která je ale paradoxně postavou činoherní. Hraje ji Jacqueline Macaulay, anglická herečka, žijící v Německu. Roli otce zpíval Stephan Loges, německo-anglický basbarytonista. 

Nepříliš velké vstupy, nicméně důležité, má Arnold Schönberg Chor (sbormistr Erwin Ortner). Je tvořen charakterově odlišnými postavičkami, které dohromady vytvářejí homogenní zvukovou strukturu, která odpovídá charakteru partitury.

Dirigentem je Finnegan Downie Dear, mladý anglický dirigent, který se partitury zhostil excelentně. Vedl orchestr Klangforum Wien nesmírně citlivě a vytvářel barevné a omamné struktury zvuků, které podporovaly pěvecké umění protagonistů. Orchestr hrál velmi erudovaně a ukázněně a byl organickou součástí představení.

Miroslav Srnka stvořil hudbu, která si neklade za cíl být vůdčím momentem představení, přesto jím svým charakterem je. Vytváří strukturu a náladu, jeho hudba je roztříštěná do jednotlivých tónů, které jsou jako štěbetání ptáků či zurčení nebo kapání vody. „Jsem hyperstrukturální,” píše v programu k inscenaci Srnka. „(…) moje hudba je řízená všemi směry: nahoru, dolů, vlevo, vpravo, dopředu, dozadu… všemi směry. Pracuju často s velmi jasnými formálními podmínkami. Ale tyto struktury nejsou zde fixované, jen ohraničují hrací prostor (…) Orchestr se chová jako superorganismus, (…) individuality jsou součástí něčeho většího.” 

V programu jsou dva velké články, věnující se rozboru charakteru hudby a tvorby Miroslava Srnky. „V křehké rovnováze rozestřených tónů, na hranicích instrumentálních možností, se odehrává permanentní proces, který asociuje elektronické zvukové světy…” píše v programu muzikoložka Anna Schürmer. A skutečně, po celou dobu se z orchestřiště ozývá něco jako „world-music“, ilustrativní a impresivní zvuky, které vytvářejí jakýsi opar, obláčky hudby, rozmazané a vznášející se v prostoru. Jen občas se zvedne proud hudby do konkrétnějších siluet a dynamických odstínů, jako je vyjádření emocí sboru či emoce vrcholící do vraždy.

S Miroslavem Srnkou KlasikaPlus.cz přinesla rozhovor ZDE a v něm autor přibližuje princip své tvorby: „(…) až na pár okamžiků před koncem neexistuje totální sjednocení, nezní jeden jasný hlas. Nejvíce je to patrné v mezičástech, které jsem nazval ‚blur‘, rozmazaná skvrna. Je to odraz nejasnosti, která vládne v případu jako takovém, ale i psychologicky mezi lidmi, kteří se zkrátka nemohou rozhodnout, neumějí se k situaci postavit zodpovědně. To prorostlo coby princip i do hudby.” 

Tento princip dodržuje autor po celou dobu a nutno uznat, že je velmi přesvědčivý. Nicméně je potřeba si nějakou dobu zvykat a pochopit, co chce autor vyjádřit. A také se vtírá otázka proč. Proč zrovna tato forma… a odpověď zní: PROČ NE? Proč se nepostavit k opeře jinak, než jsme doposud zvyklí, proč neupravit svoji schopnost vnímat a přemýšlet a proč nepřijmout jiný způsob hudebního i jevištního vyjadřování. Opera se hraje bez přestávky, má ale silný tah, takže to není nepříjemné. Přesto se asi v polovině představení několik diváků starší generace zvedlo a sál opustilo. Mají na to právo, ale přesto, jestli mohu doporučit, snažme se tento způsob tvorby pochopit a přijmout, než odsoudit a odejít. Preciznost provedení i interpretace je natolik poctivá a sugestivní, že to za to stojí. 

……………

Reflektované představení se odehrálo v pondělí 16. června jako první repríza.

Foto: Karl Forster / Divadlo na Vídeňce