„Široký rejstřík tónů od lahodných k posluchačsky nepříjemným, zvuky evokující bicí nástroje, vibrato, intonační skoky, v dynamickém oblouku zahrané trylky, ševelení nástroje, to vše je neslýchané a Anna v této skladbě nezapřela svého učitele – specialistu na moderní klarinetový repertoár Karla Dohnala.“

 „Daniel Wiesner patří k absolutní špičce českých komorních hráčů. Je spolehlivý, nestrhává na sebe pozornost, a přitom jeho brilantní hru vnímá posluchač jako přidanou hodnotu a rovnocenné partnerství.“

 „Určujícím a rozpoznatelným rysem Vlčkovy hry je promyšlenost každého tónu, zodpovědnost za celkové vyznění skladby, pravdivost interpretace a oddanost skladbě, autorovi.“

Jak hrají mladí interpreti, laureáti soutěží Pražského jara a Nadace Bohuslava Martinů? Klarinetistka Anna Sysová a violoncellista Vilém Vlček přesvědčili v úterý 10. ledna publikum Sukovy síně Rudolfina o tom, že minimálně s velkou erudicí a vysokým osobním vkladem.

Potěšitelný byl nejen výkon zajímavých hudebních osobností, ale i zaplněný sál. Všechna čest Českému spolku pro komorní hudbu, v jehož gesci se koncert uskutečnil, že dokázal na mladé hráče přivést tak početné publikum. Tentokrát i z řad pedagogů, kolegů a přátel. To se nestává tak často!

První polovina koncertu patřila Anně Sysové, laureátce Soutěže Pražského jara 2022. Loňská absolventka Ostravské univerzity z třídy Karla Dohnala získala předchozí vzdělání na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u Milana Poláka, který ji vedl i na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy. Anna nyní pokračuje v Ostravě, v rámci doktorského studia, přičemž v minulosti absolvovala stáže v Londýně nebo v Lausanne. Vedle sólového vystupování se věnuje i komorní hře, je členkou Kalabis Quintet a Slavic Tria.

Klarinetistka se představila ve čtyřech skladbách, ve třech jí byl partnerem klavírista Daniel Wiesner, který podle mého názoru patří k absolutní špičce českých komorních hráčů. Je spolehlivý, citlivý, nestrhává na sebe pozornost, a přitom jeho brilantní hru vnímá posluchač jako přidanou hodnotu a rovnocenné partnerství. A navíc si ten večer uměl poradit i s klavírem Fazioli, ne zcela vhodným pro komorní produkci.

Na úvod zvolila interpretka klasicistní Sonátu pro klarinet a klavír č. 1 C dur Françoise Devienna, skladatele, flétnisty a fagotisty. Jen pro zajímavost – jeden z jeho flétnových koncertů byl ještě donedávna připisován Mozartovi. Uvedená sonáta je úpravou Deviennovy Sonáty D dur pro flétnu a cembalo. Anna Sysová zaujala čistým, jasným, průzračným tónem, dobře vedenými frázemi, příjemnou dynamikou a jiskřivými trylky. V pomalém tempu volné věty předestřela posluchačům její emocionální náboj. V závěrečné větě prokázala svou muzikálnost a hravost, její běhy, skoky, trylky i rubata potěšily nejedno ucho posluchače.

Malá suita pro klarinet a klavír Josefa Páleníčka byla léta povinnou soutěžní skladbou a dodnes je trvalou součástí repertoáru klarinetistů. Rozsahem nedlouhá skladba (trvá deset minut) umožňuje interpretovi ukázat maximum jeho dovedností. V první technicky náročné větě Allegro con brio zaujal hráččin expresivní až ostrý tón, v rapsodickém Andante zase hluboké tóny v pianu a velkorysé běhy, ve třetí Toccatě výborně zvládla velmi rychlé tempo střídané dlouhými tóny, které musela ustát.

Obecenstvo ocenilo skladbu Duft (Vůně) pro sólový klarinet Kaiji Saariaho. Finská autorka žijící v Paříži ji napsala v roce 2012 pro Mezinárodní klarinetovou soutěž ve Freiburgu. Kompozice dovoluje klarinetistům předvést jak nejrůznější zvukové možnosti jejich nástroje, tak je vyzývá k technické virtuozitě. Tato skladba mě naplnila obdivem k interpretce. Široký rejstřík tónů od lahodných k posluchačsky nepříjemným, zvuky evokující bicí nástroje (vytvářené prsty na klapkách a současně dechem), vibrato, intonační skoky, v dynamickém oblouku zahrané trylky, ševelení nástroje, to vše je neslýchané a Anna v této skladbě nezapřela svého učitele – specialistu na moderní klarinetový repertoár Karla Dohnala.

Závěr patřil Introduction et rondo, op. 72 Charlese Marii Widora, celoživotního varhaníka. Jediná Widorova skladba věnovaná klarinetu pochází z období vrcholného romantismu. Tónově i rytmicky je to zajímavá skladba, interpret si hraje s tvorbou tónu, dynamikou, výzvou jsou rozklenuté melodie, běhy, trylkování. Anna Sysová a Daniel Wiesner se díky Widorovi rozloučili vskutku zářivě.

Druhá část podvečera patřila čtyřiadvacetiletému violoncellistovi Vilému Vlčkovi (rozhovor zde). Loni zvítězil ve švýcarské soutěži Rahn Musikpreis, o rok dříve v Soutěži Nadace Bohuslava Martinů. Žák Martina a Mirko Škampových studuje od roku 2018 u Danjula Ishizaky na Hudební akademii v Basileji. Jako sólista vystupoval již s řadou orchestrů, například s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Würtenberskou či Kaunaskou filharmonií a představil se publiku ve třech desítkách států Evropy a Asie, Afriky a Ameriky. Do loňského října byl členem Kukal Quartet, který spoluzakládal.

Určujícím a rozpoznatelným rysem Vlčkovy hry je promyšlenost každého tónu, zodpovědnost za celkové vyznění skladby, pravdivost interpretace a oddanost skladbě, autorovi. Jeho nároky na partnery v komorní hře jsou vysoké, dokonce je prý nechává zvukově vynikat, aby „posluchač musel ušima hledat linku violoncella,“ jak říká. To bylo patrné i v Beethovenových Sedmi variacích Es dur, WoO 46, na téma „Bei Männern, welche Liebe fühlen“ z Mozartovy Kouzelné flétny. Violoncellistu doprovázel běloruský klavírista Denis Linnik, rovněž basilejský student se sólovými zkušenostmi u významných orchestrů a na mezinárodních festivalech. V Praze se ukázal ve velmi dobrém světle. Vlčkova hra byla technicky jistá, v interpretaci Beethovena jsem ocenila stylovost, lehkost, jemnost i vzrušení.

Sonáta pro housle a klavír A dur, FWV 8 (v úpravě pro violoncello a klavír) je z pódií známější v podání houslí, ovšem autor programu Emil Drápela zmiňuje, že existují svědci, kteří údajně tvrdí, že Franck sonátu primárně koncipoval jako violoncellovou. Myslím, že to je podružné. Franck napsal krásnou skladbu a oba nástroje – housle i violoncello – k ní mají co říct. Violoncellista od počátku zaujal vřelým tónem a emocionalitou, podpořenou vibratem, ovšem i promyšleností, poctivostí hry. Tmavá barva violoncella dodávala hře na přesvědčivosti. V pečlivě modulovaných frázích si hráč dával záležet na co největší zpěvnosti, bohužel rušivým prvkem byl klavír, který violoncello lehce přehlušoval. Celkový dojem z Franckovy sonáty, dovedené oběma umělci ke strhujícímu závěru, byl však velmi silný.

Podvečer v Sukově síni vydal důležitý vzkaz. Totiž, že výkony mladých umělců jsou srovnatelné s hrou velkých es. A jsou i zajímavé, protože v jejich interpretaci se zračí všechna dychtivost mladého pohledu.

Foto: Ilustrační – Pražské jaro / Michal Vencl (upraveno), Fb Soutěže Nadace Bohuslava Martinů, Fb Denise Linnika, Dominik Bachůrek