„Rachmaninovova hudba přináší překvapivé konotace.“

„Epilog z baletu Peer Gynt Alfreda Schnittkeho nastoupil po Mahlerovu Adagiettu attacca; dřív než publikum stačilo vůbec nadechnout, natož tleskat.“

„Děsivé ticho začaly z dáli plnit lehounké vokály, třepetající se nějakou dobu v prostoru, aby zase odpluly někam do nebeských výšin, kde je klid a mír.“

Abonentní řada Filharmonie v divadle se uzavřela čtvrtým abonentním koncertem 9. a 10. května. Koncert nazvaný krátce Epilogy nabídl skladby, které skutečně plní účel završení díla; v principu nemají nic společného, ale nakonec vytvořily překvapivě dobře fungující celek. Nejprve Symfonické tance Sergeje Rachmaninova, po přestávce Adagietto z Páté symfonie Gustava Mahlera a jako poslední Epilog z baletu Peer Gynt Alfreda Schnittkeho. To vše se v podání orchestru Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila „vylouplo“ v kouzelný a pohádkový večer. 

Pro Sergeje Rachmaninova jeho Symfonické tance, op. 45 opravdu epilogem byly. Napsal je v americkém exilu před smrtí jako svoji poslední velkou skladbu a věnoval Filadelfské filharmonii, která je premiérovala. Tři věty přinášejí překvapivé konotace, určitě nejde o prvoplánově tanečně laděné části. První věta Non Allegro je nesena ostinátním rytmem, jenž prochází celou větou. Nad ním se odvíjí nejprve neklidný příběh, mezi sebou si jej vypráví jednotlivé nástrojové skupiny. Rozevlátá romantická melodie v houslích láskyplně slibuje. Druhá věta Andante con moto (Tempo di valse) konečně tanec předjímá, ale postupně ten valčíkový rytmus přináší spíš smutek a drama. Zahájily trubky se sordinou a housle koncertní mistryně Marie Petříkové zněly již zpočátku dramaticky drsně. Hobojové sólo Barbory Trnčíkové přineslo tesknou emoci, i když v měkké melodii, a postupující dynamické a melodické vlny žesťů a smyčců v této nostalgii gradovaly do fortissima, aby vše postupně zase utichlo. Třetí věta Lento assai – Allegro vivace již smutek a depresi přiznávají zcela vstupem fagotu Jozefa Makaroviče. Tajemno v dřevech i v houslích postupně narůstá a využití středověkého motivu Dies irae a následně Blagoslaven jesi, Gospodi se prolínají. Harfa Ivany Švestkové s klarinetem Lukáše Daňhela zněly s jemností, aby udělaly cestu postupnému vrstvení barevných instrumentálních ploch, ze kterých občas „vykoukla“ horna Karla Hofmanna, trubka Dávida Polláka a následně proplétající se dřevěné nástroje, podložené pevným základem houslové plochy. Vše precizně dynamicky vyvážené a s přesnou rytmizací dospělo v accelerandu do mohutného forte. 

Po přestávce pohladilo posluchače Adagietto ze Symfonie č. 5 cis moll Gustava Mahlera. Dramaturg se sice snažil v programu obhájit místo této skladby mezi epilogy, ale zbytečně. Jedinou a zároveň dokonalou její obhajobou v rámci koncertního pořadu je její nevýslovná hudební krása, kterou smyčcové nástroje, podložené harfou zmiňované Ivany Švestkové, podaly vskutku působivě.

V nadýchaném napětí a vypracovanou dynamikou bylo dílo „oslím můstkem“ ke skladbě závěrečné. A to až tak, že Epilog z baletu Peer Gynt pro smíšený sbor a orchestr Alfreda Schnittkeho nastoupil po Adagiettu attacca – dřív, než se publikum přikované do sedadel stačilo vůbec nadechnout, natož tleskat. Ve vzduchu se totiž ihned začaly chvět tóny, které vyluzoval smíšený sbor z blíže nespecifikované nahrávky. „Hudba je stínem pohybu a pohyb je stínem hudby,“ jak vyjádřil sám Schnittke, se zde naplnilo téměř doslovně. Lehounká vokalizace, snad jen tušená, nebo skutečně slyšená, kdo ví, se jako vánek odkudsi nesla nad hlavami zkoprnělých návštěvníků. Až teprve po drahné chvíli se nesměle začala ozývat v pianissimu flétna Martiny Venc Matušínské, k ní se postupně osmělovaly lehce disonantně další dřevěné nástroje, aby ještě zvýraznily tu snovou atmosféru. Přidávaly se pomalu i housle a postupně na sebe strhávaly pozornost sólovými vstupy hoboj Barbory Trnčíkové, ztišené trubky Dávida Polláka a intonačně jistý lesní roh Karla Hofmanna, co posouval atmosféru blíže k realitě. Přesto si skladba uchovala impresivní ráz. Do té doby, než se odkudsi blížil pochodový rytmus a žestě spolu se sadou bicích rychle probudily ze sna všechny v sále. Najednou tu byla hrůza z existence, strach, jenž narůstal v mohutném crescendu, aby náhle z vrcholného fortissima přišel střih, děsivé ticho, které opět začaly z dáli plnit lehounké vokály, třepetající se nějakou dobu v prostoru, načež zase odpluly někam do nebeských výšin, kde je klid a mír. 

Efekt skladby byl dokonalý, Tomáš Netopil vytesal dokonale vyvážený tvar, který hudebníci dokázali v promyšlené souhře a v naprostém souznění s dirigentem naplnit. Publikum se sice ještě chvíli probouzelo z transu a některým stále nedocházelo, že už je vlastně konec koncertu, ale nakonec si brněnská filharmonie přece jen vychutnávala dlouhé a zasloužené ovace.

………………….

Reflexe je psána z prvního provedení ve čtvrtek 9. května.

Foto: Filharmonie Brno / Jan Prokopius