„V kombinaci s mistrovskou pedalizací, dechberoucí úhozovou barevností a naprosto dokonalými ozdobami se posluchač ocitá v klavírní extázi.“

„Beethovena i Brahmse Sokolov neinterpretuje, ale tvoří. Osobně jsem měl dojem, že hudba vznikala tady a teď.“

„Sokolov dokáže vyvolat dojem, že hraje jen pro vás. Ostatní posluchači v sále mizí a jste jen vy dva a klavír.“

Závěrečný koncert Festivalu Rudolfa Firkušného, který pořádá Pražské jaro a v případě tohoto večera i Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v rámci cyklu Světová klavírní tvorba FOK​, patřil ruskému pianistovi Grigoriji Sokolovovi. Ten je proslulý svou bezchybností a dechberoucím hudebním projevem. Nejinak tomu bylo na recitálu ve vyprodaném pražském Rudolfinu v sobotu 12. listopadu.

Psát kritiku na koncert osobnosti, která je považována za jednoho z největších pianistů současnosti, může být úkolem velmi snadným a zároveň nesmírně odvážným zároveň. Kdo jsem, abych vůbec mohl sebrat kuráž hledat nedostatky na výkonu někoho takového? Ale i kdyby se kritik opravdu snažil, v podstatě nemá co vytknout. Hra Grigorije Sokolova je v podstatě dokonalá od prvního do posledního tónu, vše je jedinečné a osobité – od promyšlené dramaturgie až po samotné provedení. Pokusím se tedy tento článek pojmout spíše jako exkurz do mých vlastních pocitů a prožitků, které v průběhu koncertu, troufnu si říct, pravděpodobně sdílela většina posluchačů.

První polovina večera patřila skladbám Henryho Purcella, anglického barokního mistra, jemuž klavíristé věnují pozornost zřídkakdy. A Sokolov jim brilantně ukazuje, jakou dělají chybu. Uvedl tři celé suity (č. 2 g moll, č. 4 a moll a č. 7 d moll), které byly doplněny dalšími samostatnými skladbami. Všechny skladby zahrál Sokolov bez pauz pro potlesk, udržel tak obdivuhodné napětí po celých téměř čtyřicet minut. Tento postup se zdá být u klavíristů čím dál častější – s více či méně působivým výsledkem. V tomto případě se rozhodně jednalo o tu lepší možnost. Tomu nepochybně přispěla i velmi rafinovaná dramaturgie. A to nejen z hlediska kontrastů a vývoje, ale především jednotlivých tónin. Skladby tak mohly zcela nerušeně, bez velkých tonálních skoků navazovat. Výsledkem byla jakási mnohonásobná, neskutečně působivá suita.

Zcela jistě stále nalezneme mezi hudebníky i posluchači mnoho názorů, které provádění barokní či renesanční hudby na moderní klavír odsuzují a nepovažují ho za adekvátní. Říkám si, že pokud tyto názory nedokáže vyvrátit Sokolov, pak už asi nikdo. Jeho interpretace není ani suchá, ani neplastická, nepostrádá mírná rubata ani dynamiku, ačkoliv její rozpětí není nijak enormní. Spíše se pohybuje v nižších polohách, fráze rozhodně neklene v romantickém hávu, jak někdy bývá zvykem, a přibližuje se tak originálnímu cembalu. Naprosto mě uchvátilo použití levého pedálu (una corda), který je pro většinu klavíristů spíše prostředkem pro dosažení tiššího a měkčího tónu v nejnižších dynamikách. Sokolov ho však používá spíše ve smyslu rejstříku, ne nepodobnému krytým rejstříkům varhan nebo loutnovému rejstříku cembala. A ten pak používá i v dynamikách silnějších. Místy ho pustí jen na jeden či dva tóny, jinde naopak nechá celou frázi v jedné barvě. V kombinaci s mistrovskou pedalizací, dechberoucí úhozovou barevností a naprosto dokonalými ozdobami se posluchač ocitá v klavírní extázi. Těch čtyřicet minut uplynulo pro mě příliš rychle, až mi skoro bylo líto, že jsou pryč.

Druhou část koncertu věnoval Sokolov Ludwigu van Beethovenovi – konkrétně Patnácti variacím a fuze na původní téma Es dur, op. 35 (někdy také známými jako Eroica variace), a Třem intermezzům, op. 117 Johannesa Brahmse. V podstatě naznačil v programu ona tři slavná B klavírní hudby: Bach–Beethoven–Brahms. Jen velmi rafinovaně nahradil Bacha Purcellem (i když na Bacha nakonec přeci jen také došlo).

Beethovena i Brahmse Sokolov neinterpretuje, ale tvoří. Osobně jsem měl dojem, že hudba vznikala tady a teď, jako by před námi seděl sám Beethoven, který si volně improvizuje variace na vcelku primitivní jednohlasé téma. Včetně neuvěřitelně přehledné a plastické fugy, která je do jisté míry prubířským kamenem těchto skvělých variací. Sokolov možná volil volnější a noblesnější tempa, než jaká známe z interpretací jeho mladších kolegů. O to více detailů však vycházelo na povrch, o to více emocí jsme v průběhu prožili. Variace se totiž neproměnily ve virtuózní exhibici, ale hlubokou zpověď – v tomto případě obou, skladatele i interpreta. A technicky? Tam skutečně není sebemenší pochybnosti o tom, že pro Sokolova zkrátka neexistuje žádný limit nebo problém. Vše plyne hladce, nenásilně. Pokud někdo skutečně dosahuje onoho téměř nedostižného cíle, aby náročné vypadalo snadně, je to on.

Nejinak tomu bylo u následujícího skladatele, avšak namísto temperamentního Beethovena přišel tentokrát zasněný a introvertní Brahms, který se kláves láskyplně dotýkal, skoro jako kdyby hladil milovanou bytost. Ačkoliv jsou tato Tři intermezza výrazově velmi blízká, dokázal Sokolov definovat pro každé zcela svébytnou polohu, takže působilo čerstvě, v jiném odstínu, v jiném světle. Jako když se díváte na tutéž sochu z různých úhlů.

Po doznění závěrečné skladby koncertu jsem v sále vycítil zajímavou atmosféru, asi nikdo nechtěl uvěřit, že už je konec, že už vše zaznělo.

Naštěstí je Sokolov pověstný svými mnohačetnými přídavky a neošidil o ně ani pražské publikum, které ho opakovaně odměňovalo potleskem vstoje. Dostalo jich šest: Dvě Rachmaninovova Preludia, z nichž první, es moll op. 23, č. 9, přesvědčilo posluchače, kteří snad dosud pochybovali o interpretových virtuózních schopnostech, že jsou na omylu – toto dvojhmatové preludium v tempu Presto zahrál s až nadpozemskou lehkostí a čistotou. Druhé, Ges dur op. 23 č. 10, naopak odhalilo jeho cit pro pozdně romantickou polyfonii. Následovaly dvě Chopinovy Mazurky – a moll, op. 68 č. 2 a h moll, op. 30 č. 2. Po nich přišlo ještě slavné Preludium c moll, op. 28 č. 20, ve kterém se, vlastně až po celém odehraném koncertu, ozvalo první zatěžkané a plné fortissimo, aby ho vystřídalo éterické pianissimo, které mi osobně vhrklo slzy do očí. Posledním přídavkem pak byla Silotiho úprava Bachova Preludia h moll. Kruh se uzavřel, zazněla všechna výše zmiňovaná B. Nebylo co víc dodávat.

Zůstává pro mě záhadou, proč někteří posluchači pohrdli těmito „bezplatnými dezerty z dílny nejlepšího světového cukráře“ a po prvním i dalších postupně odcházeli. Má snad rychlejší odbavení v šatně přednost před takovou nádherou? V jaké době to žijeme… Osobně to považuji za urážku. Nepochopitelné. Nevhodné.

Stejně jako natáčení přídavků tabletem s rozsvíceným bleskem oslnivě zářícím z varhanní empory. Propadal jsem se studem za české publikum. Smutné.

Dvaasedmdesátiletý Grigorij Sokolov nechává často posluchače na pochybách, zda vlastně hraje pro ně – z jeho mimiky ani gest neplyne nic než hudba. Nepotřebuje oslňovat technikou, závratnými tempy ani burácivou dynamikou. On totiž dokáže chytit posluchače čirou hudbou a držet ho jako na provázku až do jejího doznění a ještě dlouho poté. Ukončení celého recitálu do pianissima je toho zářným příkladem. Sokolov si neříká o frenetický potlesk, on ho nepotřebuje. Na pódiu je ve svém světě a dokáže do něj vtáhnout i posluchače, pokud chtějí a otevřou svou duši tak, jako ji otevírá on. Co je však naprosto jedinečné a osobně jsem asi ještě nezažil podobný pocit: Sokolov dokáže vyvolat dojem, že hraje jen pro vás. Ostatní posluchači v sále mizí a jste jen vy dva a klavír. Není mi jasné, jak to dělá…

Večer jako tento zůstává v člověku rezonovat po dlouhou dobu, je inspirací a motivací, dostane člověka do jiných sfér. Právě to je ta nejcennější schopnost hudby. A Sokolovovým cílem není nic víc. Nic než hudba.

P. S.: Umělci, kteří hodně cestují po světě, si často vyměňují své zkušenosti s publikem. České publikum získává pověst „kašlačů“, kteří nepromarní jediné ztišení, jediné pianissimo, a hbitě ho využijí k hlasitému zakašlání. Je to skutečně vizitka, se kterou chceme, aby světoví umělci odcházeli z našich pódií?

Foto: Petra Hajská