„Smetanovo trio nabídlo program, v němž zazněly tři kompozice tří různých stylových období.“ 

„Bylo to právě Smetanovo trio, které v roce 2011 pořídilo nahrávku Šostakovičova méně uváděného prvního tria.“ 

„Ve vrcholném provedení zazněla jedna z nejzdařilejších Dvořákových komorních kompozic.“ 

Na úterní zahajovací koncert festivalu Třeboňská nocturna navázal ve středu 9. června v třeboňském divadle další pražský hostující soubor Smetanovo trio. V podání klavíristky Jitky Čechové, houslistky Markéty Janouškové a violoncellisty Jana Páleníčka si posluchači vyslechli skladby Josefa Haydna, Dmitrije Šostakoviče a Antonína Dvořáka. 

Není náhodou, že naše nejstarší měšťanské divadlo založené v roce 1833 nese Tylovo jméno. Spisovatel, dramatik a herec město navštívil dvakrát – poprvé v roce 1952 se společností Josefa Kullase, podruhé několik měsíců před svou smrtí v roce 1856. Vzácná empírová budova, v níž se zároveň skrývá i jedna z našich nejstarších a, dodávám, dosud funkčních opon, vytvořená v roce 1872 píseckým výtvarníkem Františkem Skálou, prošla v roce 2017 důkladnou rekonstrukcí. Nádherný prostor o kapacitě 270 míst je v současné době využíván domácím ochotnickým spolkem Kajetán, hostujícími ochotnickými i profesionálními soubory, slouží však i vystoupením jednotlivců z řad profesionálních herců, v neposlední řadě i jako koncertní sál, v němž se celoročně pořádají koncerty komorní hudby. Ve středu 9. července divadlo hostilo Smetanovo trio, náš přední komorní soubor hrající ve složení Jitka Čechová (klavír), Markéta Janoušková (housle) a Jan Páleníček (violoncello). 

V téměř dvouhodinovém večerním koncertu hosté festivalovým návštěvníkům nabídli program, v němž zazněly tři kompozice tří různých stylových období. Trio G dur č. 39, Hob. XV/25, které je jednou ze skladatelových nejhranějších skladeb určených pro toto obsazení (klavír v něm bývá často nahrazován cembalem) zkomponoval Josef Haydn během svého pobytu v Londýně v roce 1795. Jeho popularita mezi londýnskými posluchači byla od počátku zajištěna nezvyklými idiomy maďarské lidové hudby, použitými ve třetí větě. Haydn hudbu novouherského stylu dobře poznal v době svého působení kapelníka ve službách knížete Esterházyho. Pro svůj temperamentní ráz bývá třetí věta tria, složená ze čtyř tanců, často hrána jako přídavek, a to pod různými názvy. Ve vydání byla pojmenována jako Rondo all‘ongarese. Muzikologům se u některých z nápěvů podařil identifikovat jejich původ. Melodie podle nich pocházejí z okolí Veszprému, města na severním břehu Balatonu. Haydnovu hudbu Smetanovo trio předneslo bez zbytečného zvýrazňování efektů se smyslem pro stylovou čistotu této klasicistní, křišťálově čisté a motivicky přehledné kompozice. 

Klavírní trio č. 1, c moll, op. 8 svým autorem nazvané Poéma je ranou kompozicí Dmitrije Šostakoviče. Sedmnáctiletý student Leningradské konzervatoře (studoval na ní již třetím rokem) ji napsal během svého pobytu v krymském sanatoriu, kde se zotavoval po onemocnění tuberkulózou. Skladba byla provedena v roce 1924 v užším kruhu přátel, Šostakovič ji dedikoval své někdejší přítelkyni Taťáně Glivenko. Trio bylo publikováno posmrtně až v roce 1980. Protože se do té doby skladba zachovala pouze v opisech, při přípravě vydání se zjistilo, že v klavírním partu chybí dvaadvacet taktů. Jejich kompozice se tudíž ujal Šostakovičovův žák Boris Tiščenko. Toto pozdní vydání je také důvodem, proč si větší popularitu získalo skladatelovo Trio č. 2 b moll, op 67. 

Po návratu ze sanatoria se Šostakovič rozhodl dokončit studia v Moskvě. V dopise matce z 8. dubna podrobně popisuje přijímací zkoušku, na níž hrál jednak sólovou sonátu, jednak své první trio s houslistou Vlasovem a cellistou Klavenským. Přijímací komisi bohužel neuspokojil, vrátil se tudíž zpět do Leningradu. Protože v oné době zemřel skladatelův otec, na Dmitrijovi spočinula tíha starosti o rodinu. Šostakovič si našel místo klavíristy v kině, kde se promítaly němé filmy. Podle sestry Zoji prý měl Šostakovič své trio odehrát se svými přáteli i v tomto prostředí.

Všechna témata prvního Šostakovičova tria jsou odvozena od motivů s chromatickými postupy, působícími přímo mysteriózním dojmem. Jejich romantický charakter je i pro raného Šostakoviče atypický. Přesto i v této studentské práci lze v najít rukopis budoucího velkého skladatele: širokodeché lyrické melodie, občas překvapivě provázené „jízlivými“ harmoniemi, neodbytně naléhavý rytmus, příkře střídaný quasi romantickými pasážemi, konečně pak i působivé mohutné vrcholy, tedy vše, co posluchači mohli později slyšet ve skladatelově první symfonii. Připomínám, že to bylo právě Smetanovo trio, které v roce 2011 pořídilo nahrávku této rané Šostakovičovy skladby. 

Jako třetí v pořadí zvolili interpreti Klavírní trio č. 4 e moll, op. 90 s podtitulem „Dumky“ Antonína Dvořáka. Ve skladatelově tvorbě bylo již šestým v pořadí, první dvě tria se však nedochovala. Kompozici vzniklou v letech 1890 až 1891, tedy brzy po dokončení Rekviem, Dvořák avizoval svému příteli Aloisi Göblovi jako „malé skladby pro housle, cello a piano“. Dále dodal: „Bude to veselé a smutné. Někde to bude jako zádumčivá píseň, tu zase jakoby veselý tanec, avšak ve slohu lehčím, abych tak řekl, populárnějším, zkrátka aby to bylo pro vyšší i nižší.“ 

Dumky byly dokončeny v únoru 1891 a téhož roku v dubnu je spolu s Dvořákem hrajícím klavírní part premiérovali houslista Ferdinand Lachner a violoncellista Hanuš Wihan. Kompozice byla zařazena na program turné „na rozloučenou“, v němž se skladatel, tehdy také čerstvý nositel čestného doktorátu Karlovy univerzity, na jaře 1892 loučil před svým odjezdem do Ameriky s českými a moravskými městy. Hovoří se dokonce o čtyřiačtyřiceti koncertech. Vydání se Dumky dočkaly v Simrockově vydavatelství v roce 1894. Korektury za nepřítomného autora, tou dobou působícího v Americe, provedl jeho přítel Johannes Brahms. 

Název nepoužil Dvořák poprvé, objevuje se již v roce 1876 u klavírní skladby, dále např. v druhém z první řady Slovanských tanců, op. 46 anebo u druhé věty ve Smyčcovém sextetu A dur, op. 48 a Klavírním kvintetu A dur, op. 81. Svérázný pohled na tuto skladbu a potažmo i „žánr“ dumek pochází od amerického skladatele a spisovatele Daniela Felsenfelda. Dvořákova skladba má podle něj jednoduchou strukturu, je však emočně komplikovaná: „(…) neboť se jedná o nekonečný žalozpěv. Na první pohled jako by zde chyběla forma, alespoň měřeno parametry konvenční klasiky, avšak při bližším ohledání zde máme co do činění s více než pouhými šesti větami ‚černé fantazie‘. Je to dokonalé dílo, skladatelova dobrá licenční vizitka. Dvořák se zde plně osvobodil od svazujících pout sonátové formy, mohl pak zčeřit tempo zadumaných slovanských míst a stát se tak nejen melancholickým, ale zároveň i trochu veselým.“

Střídání dvou poloh, melancholické a zároveň až divoce rytmizované, ostatně není v případě dumek pouze Dvořákovou specialitou, stejné postupy bychom nalezli i v Musorgského Soročinském jarmarku nebo Čajkovského klavírní Sonátě, op. 59. Rozhodně jsou dumky choulostivé stran přednesu, to ostatně potvrzují slova nejen interpretů, ale i samotného Dvořáka. Ačkoliv má skladba šest částí, někteří interpreti jsou vedeni skladatelovým povelem „attacca subito“ a první tři části spojují v jeden celek, který se liší volbou tónin, tónorodu, metra a temp. V pořadí čtvrtá, pátá a šestá jsou pak hrány samostatně, jako by zastupovaly zbylé věty klasické sonátové formy – čtvrtá melancholickou druhou, pátá scherzo, šestá rondo. Pro celou skladbu neexistuje jednotná tónina, trio je pojmenováno podle tóniny výchozí. A nebyl by to Dvořák, aby ve všech větách neuplatnil střídání tónorodu a bohaté modulace.

Interprerti zvolili způsob, v němž podtrhli motivickou, tempovou a náladovou samostatnost každé ze šesti částí. Hovořit o provedení tohoto Dvořákova díla, jednoho z vrcholů v oblasti komorní tvorby, lze v podání Smetanova tria pouze v superlativech. Komorní soubor, který v loňském roce oslavil své devadesátiny (v roce 1934 ho jako České trio založil klavírista Josef Páleníček), nositel mnoha mezinárodních ocenění, od loňského roku rezidenční soubor londýnské Wigmore Hall, je bezpochyby jedním z nejlepších interpretů této Dvořákovy náročné skladby. Interpreti si jsou dobře vědomi výlučnosti této skladby a skladatelova kompozičního mistrovství. Potěšení z této hudby nám pak předávají na vrcholné úrovni a s plnou odpovědností vůči Mistrovu dílu. Třeboňským posluchačům tak připravili jedinečný a neopakovatelný zážitek, na který se zde bude dlouho vzpomínat. Na mohutný potlesk reagovali dvěma přídavky – čardášem z Multikulturní suity Romana Haase a druhou větou z raného Tria c moll, op. 2 Josefa Suka.

Foto: David Peltán

Facebook X E-mail WhatsApp