„Tento koncert byl jakousi rekonstrukcí rituálu, kdy se z chaosu rodí harmonie, ze tmy světlo a ze smrti nový život.“

„Pod vedením Andreye Boreyka orchestr podtrhl Bartókův princip transformace – sólista se chvílemi stával součástí orchestru, aby se z něj znovu mohl vynořit.“

„Gringolts přednesl koncert tak, že se technická náročnost vytratila v lehkosti a spontánnosti.“

Ve dnech 20. a 21. února jsme se v rámci koncertní řady Symfonického cyklu A s Janáčkovou filharmonií Ostrava měli možnost stát součástí dalšího hudebního příběhu. Dramaturgie večera, tentokrát pod taktovkou Andreye Boreyka, se odehrávala v duchu hluboké cesty do prapůvodních vrstev lidské kultury: Bartókův Houslový koncert č. 2, Labutí píseň Arva Pärta a Stravinského Suita z baletu Pták Ohnivák – tři skladby, tři světy, ale především tři příběhy znovuzrození, které ve své podstatě odkazují k archetypálním mýtům a rituálům starověkých civilizací.

Hudba od nepaměti provázela rituály obnovy, přechodové obřady. Od starověkých civilizací, kde byla součástí chrámových ceremonií, přes šamanské extatické tance až po středověké mystické zpěvy – vždy plnila úlohu zprostředkovatele mezi světem lidí a nadpozemskými silami. Bartók přináší rituál v jeho syrovější podobě. Jeho Koncert pro housle a orchestr č. 2 je dílem vnitřní i vnější transformace. Skladatel zde spojuje svou hlubokou znalost lidové hudby s moderní kompoziční strukturou a vytváří tak hudební svět plný kontrastů. Na jedné straně se ozývá syrovost a rytmická neklidnost transylvánských tanců, na straně druhé pak téměř symfonická rozmáchlost, v níž housle splývají s orchestrem v organický celek.

Houslista Ilya Gringolts je ceněn zejména pro svou technickou brilanci a interpretační schopnosti. Provedení koncertu se vyznačovalo téměř dokonalou intonací i v nejvyšších polohách hmatníku a jeho spontánní provedení bylo neuvěřitelně flexibilní, což umožnilo frázím volně dýchat a jasně vymezit kontrastní nálady. Gringoltsova interpretace byla fascinující především v tom, s jakou svobodou, bez tlaku, s uvolněností a nadhledem dokázal přednést koncert tak, že se technická náročnost koncertu vytratila v lehkosti a spontánnosti. Houslistova hra opsala dramatický oblouk, který byl pevně strukturován, přesto však nepůsobil strojeně – právě naopak, byla to hudba plynoucí zcela přirozeně, se smyslem pro detail.

Pod vedením Andreye Boreyka orchestr podtrhl Bartókův princip transformace – sólista se chvílemi stával součástí orchestru, aby se z něj znovu mohl vynořit. Bylo patrné, jak důležité bylo Boreykovo rozhodnutí fyzicky přesadit violoncellovou a violovou skupinu, což mělo ve výsledku pozitivní dopad na vyváženost zvuku v prostoru se sušší akustikou. Smyčcová sekce díky tomu získala plastičnost a větší hloubku, což pomohlo zřetelněji modelovat kontrasty mezi jednotlivými orchestrálními plochami.

Druhou část večera otevřel zcela jiný hudební jazyk – asketická krása Pärtovy Labutí písně, hudba oproštěná od vnějších efektů, soustředěná na samotnou podstatu zvuku a jeho rezonanci. Pärtova hudba není popisná, nevypráví příběh tradičním způsobem, ale místo toho vytváří prostor, prostor pro naslouchání. Labutí píseň, v symbolickém smyslu, označuje poslední projev před odchodem, poslední vzepětí před nevyhnutelným koncem. V hudbě mnoha kultur se objevují motivy smrti jako přechodu; nikoli konce, ale proměny. 

Po emocionálně vypjatém Bartókovi tak působila Pärtova skladba jako nádech ticha, který vnáší do večera kontemplativní rozměr. Orchestr se v této skladbě proměnil v citlivý, pulsující organismus, který dokázal vystihnout jak niternost této hudby, tak její vnitřní dramatismus. Zhostil se této výzvy s velkou dávkou soustředění a preciznosti, ačkoliv ne všechny jemné nuance nástupů melodie byly zcela spolu. I tak byla výsledkem interpretace, která působila jako zastavení času, chvíle, kdy se zvuk stává něčím posvátným. Boreykův přístup zdůraznil právě tyto kontrasty – nešlo o monotónní elegii, ale o dílo plné dynamických proměn, podobně jako samotný přechod mezi životem a nebytím.

Znovuzrození se naplnilo v závěrečném čísle večera, ve Suitě z baletu Pták Ohnivák (verze z roku 1945) Igora Stravinského, příběh triumfu nad temnotou. Stravinského Pták Ohnivák čerpá z pohádkového archetypu ptáka, jenž je současně zázrakem i zkázou, mytologického tvora, který pálí a zároveň obrozuje. Stravinskij v této hudbě vytvořil zvukový rituál, který osciluje mezi něžnými, éterickými motivy a prudkými rytmickými vzplanutími evokujícími živel ohně. Pták Ohnivák je náročný pro všechny hráče orchestru – nejen kvůli technickým požadavkům, ale i extrémním rozsahem dynamiky, nutností precizního rytmu a Stravinského specifickou instrumentací. Orchestr musí být rytmicky sladěný a zároveň dynamicky citlivý, aby vynikly všechny vrstvy této výjimečné partitury. Orchestr Janáčkovy filharmonie Ostrava zde podal soustředěný a dramaticky vrstevnatý výkon. Zejména tady jsem si potvrdila Boreykovu smysluplnou volbu v přesazení orchestru – smyčcová sekce v nižších polohách získala větší plnost zvuku, mohla tak tvořit pevnější a barevnější základnu pro exponovaná sóla jednotlivých dechových sekcí. Zde je nutné vyzdvihnout se ctí zvládnuté náročné party dechových nástrojů napříč jednotlivými sekcemi.

Hudba byla v pradávných kulturách spojována s rituály obnovy, s přechodovými obřady, s cyklickým návratem k prvotnímu řádu. I tento koncert byl jakousi rekonstrukcí takového rituálu, kdy se z chaosu rodí harmonie, ze tmy světlo a ze smrti nový život. Za každým takovým procesem stojí i lidský příběh, motivace, lidská práce a výsledné dílo. Všechny tyto aspekty pozoruji jak u pohnutek samotných skladatelů i hudebníků, kteří vzali do svých rukou notové party, stejně tak v práci dramaturgie, v naplňování vizí tvůrčího týmu v čele s ředitelem Janem Žemlou a v neposlední řadě i celého administrativního aparátu, který zajišťuje, aby se stále putující dirigenti a sólisté měli možnost aspoň na chvilku cítit jako doma. Také v opět naplněné kapacitě sálu, kdy spousta drobných myšlenek, zájmů, lidských příběhů, situací a zdánlivých náhod dovedou posluchače až na místo konání akce, kde je jim zprostředkován tento zážitek, který není jen zážitkem, ale uvědoměním si, že každý detail má smysl pro to, aby mohlo vzniknout něco hodnotného. Janáčkově filharmonii Ostrava se to daří.

Foto: Petr Hrubeš / JFO

Facebook X E-mail WhatsApp