„Na AMU je nepsané pravidlo, že v pozici rektora se zástupci jednotlivých fakult střídají.“

„Připravujeme stavbu nových varhan pro Sál Martinů.“

„Rektor na podněty fakult reagovat musí. Nelze to dělat tak, že si před sebou hrnete svoje nápady.“

Velikou důvěru, že v moci jí svěřené vykoná maximum dobrého, budí současná i nastávající rektorka pražské Akademie múzických umění, původním zaměřením violoncellistka Ingeborg Radok Žádná. Žena operního režiséra Davida Radoka a dříve skladatele Petra Hapky má možnost plynule navázat na snažení svých prvních čtyř let ve funkci. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje zejména, co se na škole realizuje v příštích letech a co mandát na třífakultní instituci obnáší.

15. února vám začíná druhé funkční období. Váhala jste, zda se znovu ucházet o pozici rektorky? Co byly hlavní argumenty proti a hlavní argumenty pro?

Určitě jsem váhala. Část své energie a času jsem věnovala v prvním období lidským a komunikačním neshodám, takže jsem přemýšlela o tom, jestli člověk má sílu a možnost vykonat pro školu něco přínosného, nebo se bude pořád zabývat problémy na mezilidské bázi. Na druhou stranu čtyři roky jsou vlastně docela krátká doba. Než něco můžete začít, tak uplyne rok, něco rozjedete, rok řešíte, proč něco funguje nebo nefunguje tak, jak jste si představoval, a velmi rychle tu máme poslední rok funkčního období, který je volební. Spoustu věcí jsme načali, na něco se teprve chystáme a také se ukázalo, že v určitých ohledech nejsme na některé výzvy připraveni – narážím hlavně na covid, s ním spojené online vyučování, ale i na nutná bezpečnostní opatření – následek tragické události na Karlově univerzitě. 

Co konkrétně byly hlavní argumenty pro?

Být jmenována panem prezidentem Pavlem! (úsměv) V neuvěřitelně rychle měnícím se uměleckém i životním prostředí přichází spousta nových aspektů, které se promítají do života školy, třeba umělá inteligence nebo to, že studenti už při studiu z většiny pracují, takže musíme vycházet vstříc různým potřebám studujících. Snažíme se i vycházet co nejvíc vstříc vyučujícím, kteří jsou většinou výkonnými umělci, což se zpětně promítá do práce se studujícími. Byli jsme velmi úspěšní v žádostech o evropské peníze z operačních programů. Některé projekty už jsme začali řešit. Hodně se to týká investic a úprav našich prostor – to je praktická stránka věci. Techniku a technologie, které jsme nakoupili, instalujeme a začneme je používat; kdybych už nekandidovala, tak by toto dělal někdo jiný. Také sháníme intenzivně prostory pro všechny tři fakulty, jak performativní, tak i ty na vzdělávání. V tomto bodě máme mnoho rozjednáno, potřebujeme najít dlouhodobá řešení. 

Takové hezky hmatatelné téma je úprava vašich prostor. O které se přesně jedná?

Upravujeme a vybavujeme divadlo Disk, budeme upravovat naše rekreační zařízení v Poněšicích, kde se bude vytvářet prostor vhodný pro zkoušky, pro divadelníky, tanečníky, herce… Také se věnujeme projektu energetických opatření – ty budeme instalovat v příštích dvou třech letech v našich prostorách. Připravujeme stavbu nových varhan pro Sál Martinů. Plánuje se stavba pod knihovnou HAMU, kde by měly vzniknout cvičebny pro bicisty, do čtyř let by měla být hotová rekonstrukce gastrozázemí kavárny Slavie… Těch věcí je docela hodně.

A další věcí na stole je ta, kterou jste zmínila v některém rozhovoru, že totiž vyučující AMU mají čtvrté nejnižší platy v univerzitním prostoru a mělo by se to změnit. Co se dá dělat pro to, aby se věc zlepšila?

Už jsme na tom začali pracovat, takže se to ve mzdách našich zaměstnanců už odráží. Nicméně teď se rýsuje – díky navýšení rozpočtu všech veřejných vysokých škol – nebývale vyšší nárůst finančních prostředků a velmi ráda bych je směřovala zejména právě do mezd jak akademických pracovníků, tak i všech ostatních zaměstnanců.

Čili zvýší se rozpočet všech veřejných vysokých škol, ale vy konkrétně se chcete zaměřit zejména na ty platy.

Ano, já bych prostředky ráda alokovala co největším podílem na zvýšení mezd na fakultách a na rektorátu. 

Předpokládám – a vy už jste to „naťukla“ –, že funkční období čtyř let je k realizaci nějakých zásadních projektů či opravdových změn fungování školy vlastně docela málo. Nyní k prvním čtyřem letem přidáváte další čtyři. Je už osm let postačujících k úspěšné realizaci vašich úplně původních záměrů, se kterými jste nastupovala do funkce? Respektive říkám si, jestli není samo o sobě defektní, že funkční období je pouze čtyřleté – člověk, kterému je role svěřena, pak nemůže plánovat v delším horizontu, možná si i říká „do tohohle se pouštět radši nebudu – co když pak nebudu zvolený podruhé“… Navíc počítám, že než se člověk ve funkci dobře zorientuje, nějaký čas uteče. Jak toto vnímáte?

V České republice platí vysokoškolský zákon, který má jasně daná pravidla pro volbu rektora a pro jeho funkční období, které je čtyřleté a může se opakovat pouze jednou. Myslím si, jak už jsem naznačovala, že čtyři roky jsou pro vedení jakékoli větší instituce, i třeba typu divadla, poměrně málo. Za osm let se dá už realizovat leccos, to už je dobrá doba. Přicházejí ale vnější faktory, které nemůžeme tak úplně ovlivnit a které plány mění. Například právě projednávaná novela vysokoškolského zákona mění řadu věcí, které se pokusíme zohlednit, ale netroufám si prohlašovat, že za čtyři roky budeme mít hotovo. Osm let už každopádně ale nabízí dostatek prostoru k nějaké trvalé změně i ke konkrétním výsledkům.

Skýtá vlastně práce rektora nějaký tvůrčí moment, nebo je to všechno pouze reagování na podněty ze strany fakult? Je prostor pro nějaký přímo VÁŠ projekt?

Rektor je tu od toho, aby zabezpečoval podmínky finanční a technické pro chod celé školy, ale co se týče uměleckého směřování, tak tam jsou fakulty naprosto autonomní a rektor může dělat jenom hodně málo. Rektor zajišťuje, aby celý ten organismus dohromady fungoval. Procento realizace mých vlastních plánů je hodně nízké. Fakulty mají vlastní potřeby a rektor na podněty reagovat musí. Nelze to dělat tak, že si před sebou hrnete jen svoje nápady. Stála bych například o efektivnější sdílení prostor všemi fakultami, možná o sloučení některých studijních programů i o vznik nějakých spin-offů – ale záleží to na dobré vůli fakult a jejich konečném rozhodnutí. Práce rektora je z větší části administrativní a manažerská, která částečně tvůrčí je, ale asi ne ve smyslu slova, jak ho obvykle vnímáme.

Chápu, že volba mezi vámi a bývalou děkankou FAMU Andreou Slovákovou dopadla poměrně těsně ve váš prospěch. Odnesla jste si něco konkrétního ze samotného výsledku volby?

Já jsem nepředpokládala, že volba bude nějak výrazně vychýlená k jedné nebo k druhé uchazečce. Máme patnáctičlenný senát. Už v době zveřejnění nominací bylo celkem zřejmé, že za mnou stojí moje fakulta Hudební a taneční, za paní bývalou děkankou stála její fakulta Filmová a televizní, takže se v podstatě jednalo o hlasy fakulty Divadelní. Výsledek byl asi očekávatelný… Odnáším si to – a tím se řídím od začátku, co jsem ve funkci –, že funkci nemám automaticky přidělenou na čtyři roky. Každý den přemýšlím, zda věci dělám dobře, snažím se je korigovat, radím se s kolegy a kolegyněmi. Pokud člověk udělá chybu, tak existují mechanismy, aby byl odvolán. Nezáleží na počtu hlasů v momentě volby.

Věc nahlížím velmi stylem „outsidera“ (na vaší škole jsem nestudoval), ale jakým způsobem z pozice vedoucí třífakultního kolosu pojímáte riziko, že by vaše snažení mohlo inklinovat k protežování toho, co je vám nejbližší, to jest hudbě, tedy potažmo zájmů HAMU? Vaším manželem je divadelník David Radok, tak si představuju, že třeba nenásilně zasvěcuje do divadelních zákoutí, ale co dělat, aby se filmaři necítili odstrčení?

Na AMU je nepsané pravidlo, že v pozici rektora se zástupci jednotlivých fakult střídají; aby každá fakulta měla nějaký čas své zastoupení. Pokud se podíváme do nedávné historie AMU, tak rektorem byl po dvě období pan docent Ivo Mathé, který byl z fakulty Filmové a televizní, po něm nastoupil na dvě období pan profesor Hančil, který zase pocházel z fakulty Divadelní. Na tom, že zrovna teď školu vede rektorka, která pochází z Hudební a taneční fakulty, nevidím nic mimořádného. Jak jsem už zmiňovala, rektor zabezpečuje chod instituce, zajišťuje konstantní, předvídatelné a dobře fungující prostředí. Co se týče uměleckého směřování a rozhodování, to je opravdu na fakultách. Jediná věc, kterou bych mohla dělat a poškozovat tak tu nebo onu fakultu, je, že bych se snažila ji poškodit finančně. Nicméně rozpočet schvaluje akademický senát, v senátu jsou zastoupené všechny fakulty, takže nepředpokládám, že by mi prošlo nějaké úkorné jednání vůči kterékoliv fakultě. Rozpočet fakult je aktuálně paritní, každá fakulta si může hospodařit podle svého. A kromě toho je občas zapotřebí podpořit tu či onu fakultu například kvůli rekonstrukci, přestavbě, nějaké mimořádnosti. Ano, původně jsem muzikantka, prapůvodně, pokud mám být přesnější, jsem vystudovala jazyky a literaturu, ale také jsem produkční, takže svého druhu z praktické profese. Kromě jiného jsem působila ve Státní opeře, takže k divadlu mám blíž nejen díky manželovi. Ale právě proto, že pocházím z Hudební a taneční fakulty, tak si dávám hodně pozor na to, abych se chovala férově ke všem fakultám.  

Na čem aktuálně pracujete nejintenzivněji?

Momentálně si předáváme agendu mezi končícím týmem a týmem novým. Mám čtyři nové prorektorky, moc se na spolupráci s nimi těším, a nového kvestora. Uvažujeme zároveň s právníkem a celým týmem nad úpravami našich předpisů a dalších věcí, které vyplývají z novely zákona, která, jak očekáváme, bude účinná od dubna, na změny v novele budeme muset rychle reagovat. V březnu nastoupí nová děkanka na DAMU, takže i tam se mění tým a předává agenda. Jde o organizačně složitější období. Navíc se zrovna uzavírá finanční rok 2024 a připravuje se rozpočet na rok 2025 jak na rektorátu, tak na fakultách.

Daří se vám v poslední době při tom všem, o čem mluvíte, alespoň příležitostně vzít do ruky violoncello, nebo prostě není čas?

Tady zrovna v mé kanceláři vidíte violoncello. (úsměv) Já jsem si dovolila trochu času věnovat cvičení a zkouškám s naším Managebandem, což je kapela složená ze studentů a absolventů Katedry hudební produkce. Tak jednou za dva tři roky máme společný koncert, na který samozřejmě srdečně zvu. (Poslední koncert se konal 31. ledna – pozn. red.) Je to akce, která si nečiní žádné ambice být hudebně mimořádnou, kreativní a novou, ale strašně ráda se na ní potkávám se svými studentkami a studenty, bývalými i současnými, jejich rodiči, dětmi, babičkami. Musela jsem tedy pocvičit a docházela jsem i na zkoušky, tak doufám, že jim to nepokazím.

Nemůžu se závěrem neotřít o vašeho syna – skladatele Haštala Hapku. Asi jste zaregistrovala, že píše skladbu pro Pražské jaro. Co to ve vás vzbuzuje?

Já hlavně doufám, že ta skladba už je napsaná, protože zároveň by se měl věnovat už svému absolventskému koncertu na HAMU! (úsměv) Měla bych ho samozřejmě ráda, i kdyby nebyl skladatel; je to príma syn. Zřejmě podělil nějaký talent po svém tátovi, takže i za to jsem moc ráda.