„Měla jsem dojem, jako bych byla na návštěvě u pana profesora Klánského v obýváku a jen tak mimochodem poslouchala Beethovenova díla z různých tvůrčích období.“

„Čas plynul napříč variacemi tak přirozeně, vše se dělo tak nějak samo, agogika i hudební struktura se vynořovala tak, jak jí bylo vlastní.“

„Oproti Ivanově ‚zenovému klidu‘ první poloviny koncertu přišel Lukáš s velkou energií, kterou dal do své interpretace dal od první noty.“

V neděli 5. listopadu se v rámci festivalu Rudolfa Firkušného uskutečnil koncert v Dvořákově síni pražského Rudolfina. Vystoupil na něm renomovaný klavírista Ivan Klánský s díly Ludwiga van Beethovena a pro druhou polovinu koncertu si přizval svého syna Lukáše, společně provedli čtyřručně druhou řadu Dvořákových Slovanských tanců. Večer, kdy na některých místech v České republice bylo možné pozorovat polární záři, se v Rudolfinu nesl také v duchu něčeho nebeského.

Dvořákova síň pražského Rudolfina má i přes svou velikost určité osobní kouzlo – člověk má pocit, že je s interpretem nějakým způsobem v kontaktu, že je mu blízko. Jako by divák byl součástí produkce, ne jen vzdálenou neosobní složkou vystoupení.

Nevím, jestli to bylo právě atmosférou síně, že jsem měla dojem, jako bych byla na návštěvě u pana profesora Klánského v obýváku a jen tak mimochodem poslouchala Beethovenova díla z různých tvůrčích období. Nebo zda to bylo tím, s jakým nadhledem Ivan Klánský Beethovenova díla přednesl, s jakou ochotou a samozřejmostí.

Už interpretův příchod na pódium nasvědčoval mnohé – Ivan Klánský přivítal decentní úklonou diváky jak v hlavní části hlediště, tak na balkónech a varhanní empoře. Jako by chtěl dát na vědomí, že nikoho neopomíjí a všechny zve k poslechu Beethovenových skladeb, což je z pozice posluchače příjemné.

Způsob, jakým Ivan Klánský přednesl téma první skladby, Šesti variací pro klavír F dur, op. 34, byl vskutku kouzelný. Líbezná melodie se nesla sálem jako vůně jarních květin, křehká a svěží, občas doplněná sytým basem, melodii jemně podpírajícím. Mohli jsme jen obdivovat, s jakou přirozeností se Ivan Klánský interpretace ujal, s jakým klidem téma vyznělo. Ozdoby, běhy a veškerá prstová technika v první variaci působila neuvěřitelně mladistvě, bez nejmenšího zaváhání nebo zadrhnutí. Přitom ale lehce, nonšalantně, jako takové pozlátko, o kterém víme, že to není gró kompozice, přesto ho obdivujeme. Oktávy v poslední variaci snad nezněly ani jako oktávy, ale jako hladký proud jisker nebo perel, byly nadpozemsky lehké a kompaktní, hrané s určitou pikantností a grácií.

Čas plynul napříč variacemi tak přirozeně, vše se dělo tak nějak samo, agogika i hudební struktura se vynořovala tak, jak jí bylo vlastní. Nechybělo mi při poslechu vůbec nic, zůstala jen zvuková krása mnoha vůní, mnoha pianistických poloh, které pro mě byly v mnohém úplně nové a nemohla jsem se dočkat, až také sama zkusím klavír takto rozeznít.

Druhou skladbou byla poslední Beethovenova Sonáta č. 32 c moll, op. 111. Velmi komplikovaná, a jako většina Beethovenových pozdních děl, filozoficky laděná skladba. Opět přednesena nenuceně, vyšší dynamiky bez náznaku jakéhokoli tlaku, tempa jako by z kompozice přímo vyrůstala. Přesto všechno se podařilo zachovat hloubku – alespoň tedy v první větě beze zbytku. V druhé větě jsem narazila na místa, kde bych uvítala ještě větší ponor do šířky fráze, místa, která mi zněla poněkud obyčejně. Možná to ale byl interpretační záměr po prokomponované první větě a pokus využít tóniny C dur k odlehčení.

Druhá půlka večera patřila Dvořákově druhé řadě Slovanských tanců op. 72, k Ivanovi Klánskému hrajícímu part secondo zasedl syn Lukáš, uznávaný klavírista, k horní části klaviatury. První tanec – Molto vivace H dur byl po předchozím hloubavém, harmonickém a vyváženém Beethovenovi trochu šok. Oproti Ivanově „zenovému klidu“ první poloviny koncertu přišel Lukáš s velkou energií, kterou do své interpretace dal od první noty. Zpočátku to na mě působilo trochu nesourodě, i co se vizuálního projevu týče. Tento můj dojem ale zmizel ve chvíli, kdy jsem zavřela oči. Přemýšlela jsem, jestli to nemohla způsobit snad nervozita, nebo jiné vnitřní naladění pro hru na pódiu; může být rozdíl hrát spolu mimo dosah publika a potom na koncertě před mnoha lidmi.

Možná to bylo i velkou změnou hudebního stylu, co způsobilo, že jsem si na zvuk Slovanských tanců po předchozím Beethovenovi nemohla zvyknout a nebyl pro mě tak přehledný. Postupně se mi ale zdálo, jako by se interpreti sami sobě čím dál víc přibližovali, nebo mně se dařilo se více a více nořit do hudby Antonína Dvořáka. Tanec od tance byla jejich souhra lepší, provedení barevnější, téměř naprostého souladu dle mého názoru Lukáš a Ivan Klánští dosáhli v posledním tanci. Lento grazioso, quasi tempo di valse As dur bylo po zvukové stránce nadýchané jako křehká laskonka, agogicky si interpreti mohli dovolit poměrně velkou svobodu, vnitřní hlas ve střední části jako by skutečně přednášel nějaký epizodní příběh a toto všechno otevřelo další škálu zvukových barev.

Tak, jak jsem psala o příchodu Ivana Klánského před publikum, tak bylo kouzelné pozorovat, jak se Lukáš a Ivan Klánští na pódiu pohybovali téměř synchronně jako jeden muž. Po potlesku ve stoje interpreti posluchače odměnili přídavkem v podobě Slovanského tance č. 8 g moll z první řady.

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý