„Pro čtyřletého kluka je ovšem basa příliš velká, tak z toho bylo nakonec cello.“

„Na obecnější rovině mi k pozitivnímu přístupu pomáhá žánrová variabilita mých aktivit.“

„K autorské tvorbě mám zatím velký respekt, ale zraje to…“

Na koncertech České filharmonie, které se za řízení Tomáše Netopila konají ve dnech 31. prosince a 1. ledna, vystoupí jako sólista také jeden z koncertních mistrů orchestru, violoncellista Ivan Vokáč. Pro portál KlasikaPlus.cz jsme si povídali nejen o Saint-Saënsově Violoncellovém koncertu, jehož interpretace se ujme, ale také o dalších plánech a projektech, které umělec chystá v roce 2025.

Ivane, začněme aktuálně od Novoročního koncertu. Zaujalo mě, že dramaturgie je zaměřená na období francouzské belle époque, tedy přelomu 19. a 20. století, a to jak na romantické autory, tak na skladatele ovlivněné impresionismem a avantgardou. V našem prostředí, kde jsme na novoročních akcích zvyklí dejme tomu na Dvořákovy Slovanské tance, případně na straussovské valčíky, je to příjemné občerstvení. Jak to celé vzniklo?

Celé to šlo od dramaturgů filharmonie. S kolegy Tomášem Netopilem a Josefem Špačkem jsme v podstatě dostali zadání od vedení právě na stylový francouzský program. U mě konkrétně to bylo tak, že mě oslovil Robert Hanč, zda bych neměl nějaké dva kratší kontrastní kusy od francouzských skladatelů. Trochu jsem hledal a myslel přitom na méně hrané koncertantní skladby třeba od Arthura Honeggera nebo Daria Milhauda, ale nakonec jsem i vzhledem k charakteru akce zvolil posluchačsky velmi přitažlivý jednovětý Koncert a moll Camilla Saint-Saënse z roku 1873. Nejsou to sice dvě kratší skladby, jak zněl původní požadavek, ale skladba obsahuje jak rychlé, tak pomalejší pasáže a je to vše zabalené do necelých dvaceti minut, takže věřím, že publikum bude spokojeno.

Z mého pohledu je to dobrá volba! Pro violoncellisty jde sice o koncert, se kterým se setkávají od studentských let, ale pro širší publikum, které klasický cellový repertoár až zase tolik nezná, je to velmi efektní záležitost.

Je pravda, že tímto koncertem se zpravidla zabývají studenti už v nižších ročnících konzervatoře, nejednou i dříve, ani já nebyl výjimkou. Proto bývá často označován jako studentský. Ale takový přívlastek dle mého názoru skladbu neprávem devalvuje. Jsem přesvědčený, že tato skladba patří mezi to vůbec nejlepší, co Saint-Saëns zkomponoval. 

Jak dlouho už jsi vlastně v České filharmonii?

Nastupoval jsem roku 2014, takže právě dokončuji první desetiletku. (smích) Musím říct, že mě to v orchestru těší a také je důležité říct, že mě hudba baví! Na obecnější rovině mi k pozitivnímu přístupu pomáhá žánrová variabilita mých aktivit, kdy se kromě orchestru stále věnuji také sólovému a komornímu hraní, a rovněž mi jsou blízké i některé odlehčenější žánry.

Ke tvým aktivitám se ještě dostaneme, prozraď ale prosím nejprve čtenářům něco o svém muzikantském backgroundu.

Já měl v životě vlastně jen dva dlouhodobé kantory. Od čtyř let jsem chodil nejprve v rámci ZUŠ ve Strakonicích a posléze soukromě k Oldřichu Kavalemu, který učil čtyřicet let cellisty na Plzeňské konzervatoři. Celý ten vztah a všechno, co do mě pan Kavale investoval, to bylo něco neuvěřitelného. Na základní školu a posléze osmileté gymnázium jsem chodil ve Strakonicích, ale dvakrát, třikrát týdně jsem ze Strakonic nejel po škole domů do Volyně, ale za panem Kavalem do Volenic. Dával mi hodiny a pak jsem mu třeba pomáhal kolem domu, nebo na zahradě. Přespával jsem do dalšího dne a on se o mě staral. Někdy jsme mívali v létě takové soustředění, že jsem u něj byl třeba týden a fungovalo to tak, že jsem dopoledne cvičil na violoncello, odpoledne šli zrelaxovat prací na poli a na večer jsem měl „hodinu“ s panem profesorem, v uvozovkách proto, že lekce zpravidla trvala hodiny tři. (smích) Dodám, že si za celé ty roky soukromého studia neřekl od rodičů ani korunu!

Mým druhým dlouholetým pedagogem byl následně Miroslav Petráš, v jehož třídě jsem strávil jak studia na Pražské konzervatoři, tak na HAMU. A ten se o mě staral také hodně nad rámec školních osnov a já jsem mu za to moc vděčný. Dalo by se říct, že je mým druhým tatínkem, mám obrovské štěstí na lidi. 

V některém z tvých veřejně dostupných CVček jsem se dočetl, že jsi byl jako dítě také fascinován kontrabasem…

Tuhle historku znám z vyprávění od rodičů. Vlastně díky tomu jsem se dal na violoncello. To bylo tak – zhruba ve třech, čtyřech letech jsem dostal nejprve do ruky housle, stejně jako mé sestry. Já si ale housle nedával pod bradu, ale všemožně si je o něco opíral a hrál si na to, že hraji na kontrabas. Pro čtyřletého kluka je ovšem basa příliš velká, tak z toho bylo nakonec cello.

Kdo chodí na koncerty tělesa Escualo quintet, také ví, že aktivně hraješ i na klavír.

Ano, na klavír jsem začal hrát v pěti letech a chodil jsem na něj do ZUŠ ve Volyni, kam jsme se s rodiči v té době přestěhovali. Jsem rád, že dnes v rámci tangové kapely Escualo Quintet mohu rozvíjet i tuto svou druhou disciplínu. 

Když jsme u toho, jak ses k tangu dostal?

No, vlastně snadno… soubor fungoval už asi rok před mým nástupem, pak mě oslovil kontrabasista souboru Honza Prokop (což je vlastně můj švagr, nebo lépe řečeno má za ženu sestru mé ženy), který věděl že kromě klasiky inklinuji také k populárnějším žánrům a jazzu, že hledají nového klavíristu. Vlastně jsem kluky z Escuala víceméně znal, třeba s houslistou Vítkem Chudým jsme se potkali na HAMU. S akordeonistou Jakubem Jedlinským a kytaristou Petrem Benešem jsem se ale seznámil až v kapele. 

Co ten jazz?

Aktivně v současnosti ne, ale mám z jazzového prostředí historku. Jednou, a předesílám, že to byla málem moje smrt, mi zavolal kamarád, vynikající jazzový kontrabasista Tomáš Baroš, že nemají klavíristu na nedělní jam-session U Malého Glena a jestli bych si s nimi nešel zahrát… no, moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec mě „překecal“ a já šel. Tak jsem se tam dostavil a oni, že „budem hrát jen to, co znáš; samé hitovky“, ovšem já znal z celého večera snad jen dva, tři standardy, ostatní jsem chytal až přímo na pódiu… nakonec to celé nějak proběhlo, ale musím říct, že to byla jedna z největších výzev, co jsem snad kdy zažil – zahrát si s jazzovýma profíkama bez zkoušky celé dva nebo tři sety!

Jinak jazz stále velmi rád poslouchám. Nedávno mě výrazně zaujal třeba Brad Mehldau a jeho covery některých písniček od Beatles (mimochodem já jsem také tak trochu beatlemaniak). On ty písničky umí zahalit do originálního jazzového hávu, ale tak citlivě, že krásně zachovává jejich původní vyznění a charakter. 

A tvá autorská tvorba?

Ne, zatím ne… I když, vzpomínám, že když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, neměl jsem starší sestře co dát k narozeninám, a tak jsem jí složil klavírní skladbičku. Vlastně to bylo v období, kdy mě začal zajímat jazz, v té době jeden z jeho „praotců“ Scott Joplin. Byl jsem z jeho hudby tak moc nadšený, že můj jediný čistě autorský počin, onen narozeninový Veselý ragtime, jak jsem ho nazval, se neubránil sprosté krádeži celé introdukce právě od Joplina. (smích) 

Poslední dobou s Matějem Štěpánkem také koketujeme s myšlenkou zkusit vytvořit autorské skladby pro naší kapelu Cello Republic. Přiznám se, že mám k autorské tvorbě zatím velký respekt, ale zraje to… a co je důležité, chtěl bych. 

Zmínil jsi kapelu Cello Republic, jednu ze dvou platforem, které navazují na původní Prague Cello Quartet. Nechci se bavit o jeho rozpadu, ale zajímá mě, kde následně vznikl impulz k vytvoření nové formace?

Ono to přirozeně navázalo, žádné vakuum jsem nevnímal. Vlastně tři ze čtyřech členů původního Prague Cello Quartet jsme v tom, co jsme v kapele na muzikantské rovině dělali, chtěli pokračovat. Takže když už to v rámci nešlo v rámci PCQ, tak v tom prostě pokračujeme pod jiným názvem. Základní hudební a myšlenkové DNA tedy zůstalo zachováno. 

Představil bys na závěr čtenářům své umělecké plány na rok 2025?

Určitě bych zmínil provedení Hebrejské rapsodie Schelomo Ernsta Blocha, která je jedním z mých nejmilovanějších violoncellových děl a kterou bych měl provést s jedním z předních českých orchestrů. Tajemný jsem proto, že orchestr dramaturgii na příští sezonu ještě nezveřejnil, tak to nechci „propálit“ nebo zakřiknout. (úsměv) Pak se moc těším na komorní muzicírování spolu s Pepou Špačkem a dalšími výjimečnými muzikanty v rámci Troja Festivalu a s Cello Republic nás čeká v květnu orchestrální projekt spolu s Moravskou filharmonií Olomouc.