Kdybych se mohl zúčastnit nějaké ankety o nejlepší knihy, které u nás v posledních letech vyšly, bez váhání bych jmenoval dvě knihy o operách Leoše Janáčka z pera Jiřího Zahrádky, které vydalo Moravské zemské muzeum v roce 2021 (Její pastorkyňa) a v roce 2023, již ve spolupráci s brněnským nakladatelstvím Host (Osud a Výlety páně Broučkovy), píše autor rozhovoru a pokračuje: Nominaci bych zdůvodnil nejen velice fundovaným textem, ale i obrazovou a grafickou podobou zmíněných knih. Před vydáním třetí publikace o Janáčkových operách, věnované operám Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky, položil doktoru Zahrádkovi několik otázek.

V rozsáhlé předmluvě ke druhé knize píše dr. Zahrádka, že původně neuvažoval o psaní knih o dalších operách Leoše Janáčka, ale „když kniha o Její pastorkyni v roce 2021 vyšla tiskem a měla příznivý ohlas, rozhodl jsem se v započaté práci pokračovat a vydat postupně detailní monografie všech Janáčkových hudebnědramatických děl“. Lze jen litovat, že ani smetanovské výročí v roce 2024 nepodnítilo naše autory k vydání podobné publikace o operách Bedřicha Smetany a také, že podobných publikací se nedostalo např. operám Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Bohuslava Martinů a dalších českých operních skladatelů (teď pomineme autory zahraniční). Leoš Janáček má to štěstí, že se jeho dílem zabývá kurátor janáčkovských sbírek Moravského zemského muzea Jiří Zahrádka, který připravuje kritické edice partitur jeho děl, a o Janáčkovi, jeho tvorbě a životě významně publikuje. Každopádně tyto svazky o operách Leoše Janáčka by neměly chybět v knihovně žádného šéfa opery, operního pěvce, režiséra, dramaturga, hudebního publicisty, ale ani nadšených milovníků operní tvorby tohoto moravského génia. Protože knihy vycházejí zároveň i v anglické mutaci, uspějí i na zahraničním trhu nebo mohou být vhodným dárkem pro naše operymilovné přátele v zahraničí.

Konečně tedy vychází třetí kniha o operách Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky. Máte z ní radost?

Samozřejmě že mám! Ale zároveň pokaždé, když je kniha na světě, přichází jakýsi splín. Prolistuji ji, zařadím do knihovny a nastává takové zvláštní období ticha, kdy jako autor čekám, jaké budou reakce. Nikdy si nejsem jistý, zda kniha zaujme, bude u čtenářů rezonovat a zda jsem zvolil k danému tématu vhodný přístup. Reflexe je pro mě důležitá, nejenom zpětně, ale i kvůli práci na dalším svazku, která už mezitím probíhá. Asi je to podobné u každé tvůrčí činnosti. Ale zatím byly ohlasy dobré, za což jsem rád; posiluje mě to při další práci. 

Hrají-li se Janáčkovy opery v národních divadlech v Praze, Brně a Ostravě, často v programech k jejich inscenacím o jednotlivých operách píšete. Platíte tedy u nás za janáčkovského specialistu. Použil jste tyto články ve zmíněných knihách?

To ani ne. Většina mých textů v divadelních programech už je staršího data. Když jsem je před lety psal, byly určené i svou délkou právě pro tento formát. Texty v novějších programech často vychází z těch původních – nechávám je divadlům k dispozici, ať si z nich přeberou a upraví, co potřebují. Někdy je přepracuji sám a doplním o to, co s odstupem považuji za podstatné. A třeba pro brněnské divadlo už léta nepíši vůbec. Jiné je to v případě programů k inscenacím v zahraničních divadlech. Ta si totiž obvykle vyžádají pojednání o nějakém specifickém tématu souvisejícím s danou operou spíše než obecný text o historii vzniku apod.  

Co je ale pro vznik operních monografií důležité, je moje práce na kritických edicích Janáčkových oper. To je taková hudební a dramaturgická detektivka. Člověk pozná dílo jaksi zevnitř a opravdu detailně. Samozřejmě, při psaní knihy se ponořím do dané problematiky zase jinak, jaksi v celé šíři. Znovu se vrátím ke všem pramenům, dřívější i nové poznatky rozšířím a uvádím do dalších souvislostí. To mě ohromně baví, zjišťovat a pochopit jak a proč se co událo, vzniklo a podobně.

Jak dlouho trvá práce na takové knize, pojednávající o dvou Janáčkových operách?

I z hlediska času je výhodou, že jsem problematiku vzniku a prvních nastudování detailně prostudoval už při práci na kritické edici. A také vím, protože se Janáčkem zabývám už třicet let, kde a co hledat. Samotné psaní mi pak už netrvá tak dlouho – zhruba půl až tři čtvrtě roku. Záleží i na tom, jaká další práce do toho přijde, teď jsem třeba musel na nějaký čas přerušit psaní další knihy kvůli předtiskovým korekturám kritické edice Její pastorkyně. Ale dost času mi zabere práce na sestavení a dohledání všech obrazových příloh – považuji je za stejně důležité, jako samotný text, se kterým v knize tvoří jeden celek. Hodně u toho pátrám i v zahraničním dobovém tisku, archivech a tak dále.

Podílíte se také na výtvarné podobě těchto knih?

Jasně! Co se týče knížek, jsem velký estét. Za mě musí být kniha krásná a esteticky stoprocentní, jinak bych ji snad ani vydávat nechtěl. Ale mám v tom vynikajícího partnera, kamarádku a výbornou grafičku Barbaru Zemčík. Už to máme spolu nacvičené, největším oříškem byla samozřejmě příprava první knihy o Její pastorkyni, to jsme se ještě docela natrápili – tedy hlavně Bára –, než jsme dospěli k finálnímu tvaru. Teď už je to jednodušší, protože máme „mustr“. Moc obdivuji Bářinu práci, vložit tolik fotek a obrázků do dvoujazyčného textu tak, aby vše sedělo, bylo to zároveň graficky uspokojivé a ještě vyladěné s propojovacími výtvarnými a barevnými prvky, to je opravdu kumšt. A musím připomenout ještě fotografa Karla Poneše, jednoho z nejlepších ve svém oboru, který pro nás zajišťuje vysokou kvalitu původních, někdy dost mizerných fotografií (například z dobového tisku). Mám zkrátka štěstí na spolupracovníky a zároveň přátele, to platí i pro překladatele Graema Dibbla. 

Zbývají ještě knihy o dvou Janáčkových posledních a dvou prvních operách. Kdy se jich dočkáme?

Musíme to stihnout do roku 2028, tedy do stého výročí Janáčkova úmrtí a zároveň do festivalu Janáček Brno 2028. Dá-li pánbůh, příští rok vyjde kniha o operách Věc Makropulos a Z mrtvého domu a poslední kniha o Šárce a Počátku románu rok poté.  

V Moravském zemském muzeu v Brně spravujete obsáhlý janáčkovský archiv. Je už celý zpracovaný a lze se dočkat ještě nějakého překvapivého zjištění? Pokud ano, najdeme něco takového v nově vydaném svazku?

Vždycky se najde něco nového nebo člověk nově vidí něco, čeho si dřív nevšiml. Archiv zpracovaný je a také je zapsaný v seznamu UNESCO, ale pořád k nám čas od času přicházejí nové materiály, i když už spíše drobnosti. Při přípravě knih se mi nové materiály daří nacházet v zahraničních archivech či v dobovém tisku. Třeba do právě vydané knihy se mi podařilo dohledat fotografie z uvedení Káti Kabanové v Berlíně v roce 1926. Z toho mám opravdu radost, je to malý zázrak. Nebo v knize o Její pastorkyni je úplně neznámá fotografie Janáčka s účinkujícími na scéně berlínské Státní opery z roku 1924  – překvapivě nalezená v dobovém časopisu Sport im Bild. 

Vešlo se vám do jednotlivých knih vše, co jste chtěl zveřejnit, nebo jste byl nějak limitován nakladatelstvím možným rozsahem?

V tomto ohledu mám luxusní podmínky, moji zlatí nakladatelé Host a Moravské zemské muzeum mě v ničem nelimitují, ani v rozsahu textu ani v množství obrázků. To je prostě paráda. Můžu se „vykecat“ do sytosti…

Píšete v nové publikaci také o retuších, které někteří dirigenti, například Václav Talich, v operách prováděli? Bylo vůbec nutné, aby v operách po Její pastorkyni vznikaly? Musel třeba Václav Talich přidávat do Káti Kabanové žestě? (Na retuších Karla Kovařovice v Její pastorkyni bychom se asi neshodli a myslím, že by to bylo téma na samostatný rozhovor.) 

Ano, retuše zmiňuji. Samozřejmě dirigenti jako Talich, Bakala a další je prováděli v dobré víře a z nejlepšího přesvědčení (to konec konců i Kovařovic). Janáček byl vizionář, nejen co se týče celkové architektury opery, ale i po stránce osobité instrumentace vycházející z celého kontextu jeho tvůrčího uvažování. To dlouho nešlo mnohým na rozum, dirigentům zkrátka připadala Janáčkova instrumentace nedostačující a byli přesvědčeni, že jinak úctyhodný mistr instrumentovat moc neuměl. Je třeba říct, že Janáček to uměl, ale měl prostě jinou představu o zvuku orchestru než například Vítězslav Novák nebo Richard Strauss. Ale zrovna Talich prý později prohlásil něco ve smyslu „chtěli jsme mu pomáhat, ale měli jsme se od něj učit“.

Lze odpovědět na otázku, kterou Janáčkovu operu máte nejméně rád a kterou naopak nejvíce?

Ono se to tak nějak mění v čase a je to hodně spojené s tím, na čem zrovna pracuji. Při přípravě kritické edice jsem se obvykle do opery tak ponořil, že jsem ji měl v té době nejraději. Ale vlastně i tak je mojí stálicí asi Věc Makropulos. Zato odpověď na tu nejméně oblíbenou operu je jednoduchá – ve shodě s Janáčkem je to Počátek románu. To je takové přitroublé dílko, Janáček pravil „prázdná komedie“. Ale pro jeho tvůrčí vývoj mělo svůj význam – díky němu zjistil, že tudy určitě ne.

Víte, já vlastně Janáčkovu hudbu vnímám čím dál intenzivněji. Dneska ráno jsem šel pro kytku mámě k narozeninám, kam jinam než do květinářství „U Janáčka“, a do sluchátek jsem si pustil Z mrtvého domu. Kvůli psaní další knihy jsem teď do téhle opery ponořený až po uši, a nevím, co se dělo, ale musel jsem po cestě klopit oči k zemi, abych nebyl kolemjdoucím se svým uslzeným zrakem k smíchu. To byl zážitek! Já si musím Janáčka dávkovat, aby mě to emočně úplně nerozbilo. Je to čím dál horší, to bude asi věkem…

Vzpomínáte si na inscenace oper Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky, které považujete za nejvíce zdařilé?

Mám hodně rád inscenaci Příhod lišky Bystroušky režisérky Melly Still z festivalu v Glyndebourne z roku 2008 (vyšla i na DVD). Připadá mi prostě taková pravdivá. Pěkných inscenací Káti Kabanové jsem viděl víc, působivá je ta Carsenova „na vodě“, moc se mi líbila před třemi lety Káťa v Salcburku, kterou režíroval Barrie Kosky a dirigoval Jakub Hrůša. A moc krásnou a emotivní produkci jsem viděl asi před patnácti lety v English National Opera. Odehrávala se víceméně na prázdné scéně, byla hodně postavená na psychologii a výborných hereckých výkonech. Probrečel jsem ji od začátku do konce – a tak to má být. 

Jste rád, že Janáčkovy opery jsou pevnou součástí repertoáru zahraničních operních divadel a festivalů?

Samozřejmě, protože zároveň to i mojí práci dává smysl. Janáček má štěstí, že se venku hraje hned několik jeho oper. Na špici se pořád drží Její pastorkyňa a po ní Káťa Kabanová, ale poslední dobou jim šlape na paty i Bystrouška – zrovna teď v lednu byla premiéra v Estonsku, Irsku a Nizozemí, chystá se v Berlíně. A mám radost, že čím dál častěji se objevuje Věc Makropulos a Z mrtvého domu. Občas se hraje i Osud a Výlety páně Broučkovy. Janáček je už pevnou součástí světového repertoáru, i když pochopitelně jeho publikum není tak masivní jako třeba Pucciniho. 

Proč tedy jsou naši diváci stále k Janáčkovým operám velice zdrženliví? Absolutně neuznávám argument, že ty opery jsou příliš moderní. Vždyť jsou často již sto let „staré“. Souvisí to také s tím, že naše divadla soudobou operu uvádějí spíše výjimečně? Vždyť například Bergova Lulu, jedno z nejvýznamnějších operních děl 20. století, nebylo dosud uvedeno v pražském Národním divadle! O zcela současných operách (Henze, Glanert, Ščedrin, Adams, Benjamin, Boesmans, Dean, Dusapin, Eötvös, Heggie, Raskatow, Reimann, Rihm, Filidei a mnoho dalších) ani nemluvě.

Zdejší publikum je nejspíš hodně konzervativní, asi jsme si ho tak vychovali. Raději chodí „na jistotu“. V případě Janáčka je to ještě složitější. Nevraživost a přesvědčení, že je to něco moc náročného a moderního se tady traduje celá léta. Dá se o tom dočíst i v mých knihách. Už za života byl Janáček především pražskými muzikologickými kruhy chápán jako primitiv a naturalista, byl srovnáván s Bedřichem Smetanou a v tomto srovnání neuspěl. I když už je to dost dávno, nějak se to s ním ve zdejším prostředí pořád táhne. Jeho operám se nejvíc daří v zemích s dlouhou divadelní tradicí, typicky ve Velké Británii, Německu… Ale zdá se mi, že už i u nás se to obrací k lepšímu. Mám zkušenost, že v divadle Janáčka dobře vnímají lidé nepředpojatí, často nepolíbení operou. Jeho opery jsou opravdu moderní v tom nejlepším slova smyslu – jsou dnešní, nezestárly, dokážou mluvit k současnému publiku. On byl svým způsobem napřed a my ho zvolna dobíháme. 

Vzpomínám si, jak jsem jako chlapec byl uchvácen operou Věc Makropulos v pražském Národním divadle, kterou hudebně nastudoval Bohumil Gregor a režijně Václav Kašlík, titulní roli zpívala nezapomenutelná Libuše Prylová. Toto představení mi otevřelo svět Janáčkových oper (doma mám pět partitur jeho oper a listování v nich je pro mne tím nejzajímavějším čtením) a nikdy jsem neměl problém s tím, že bych je nechápal, byť jsem v nich nacházel (a nacházím) stále něco nového. A to je teď zcela subjektivní názor, Věc Makropulos je moje nejoblíbenější Janáčkova opera. Jeho opery mají, dle mého názoru, ideální délku pro diváka 21. století, strhující příběh i dramatickou hudbu. Někdy si říkám, že je škoda, že nenapsal víc oper. Je to jeden z největších operních dramatiků 20. století a jeho dílo je úchvatné. Škoda, že někteří milovníci opery k nim stále nemohou (nebo nechtějí?) najít cestu. Co se dá dnes ještě udělat pro propagaci jeho tvorby (nejen operní)?

Souhlasím, délka, nebo spíše krátkost, Janáčkových oper je nanejvýš vstřícná a už za jeho života označovali někteří kritici jeho přístup k opeře jako kinematografický. A jinak myslím, že nejlepší službu Janáčkovi prokazují dobré, působivé a přesvědčivé inscenace, což je někdy trochu problém, protože Janáček provokuje k různým interpretacím. Nemusí to být vůbec špatně, jen prostě někdy nefungují a někdy dokonce namíchnou tak, že diváky spíš odradí, než přitáhnou. Ve světě to jeho operám tak moc neubližuje, protože tam už je jednoznačně přijatý. Ze zkušenosti vím, že k nárůstu počtu inscenací napomáhá i vydávání kritických edic, které se vrací k původní podobě díla. A tak trochu doufám, že trošku pomáhají i moje knihy, ač jen ve stopovém množství. U nás v posledních letech k propagaci Janáčka určitě hodně přispívá oceňovaný festival Janáček Brno, což neplatí jen pro opery, ale taky pro jeho ostatní (neoperní tvorbu), i když ta není tak rozsáhlá. 

A ještě jeden moment – pořád platí, že i v zahraničí si musí na Janáčka nejprve trochu zvyknout samotní muzikanti, protože jeho hudba i její interpretace je pro ně dost neobvyklá a zároveň technicky nesmírně obtížná. Ale když je dobrý dirigent, dopadne to pokaždé tak, že počáteční nedůvěra se rychle rozpustí a interpreti nakonec Janáčka hrají i zpívají s nadšením a láskou. To jsou zprávy, které od našich předních dirigentů působících v zahraničí slýchám opakovaně.

Foto: archiv KlasikyPlus, Wikimedia Commons, Facebook

Facebook X E-mail WhatsApp