„Nástroj u sv. Mořice ohromuje už svým exteriérem.“

„Karel Martínek obrátil pozornost posluchačů k letošnímu jubilantovi Bedřichu Smetanovi. A udělal to po svém.“

„Prokázal, že jeho pověst vynikajícího varhaníka a improvizátora má opodstatnění a že jeho umění je výsostné.“

Olomouc prožívá už 56. ročník Mezinárodního varhanního festivalu. Zahájil ho v pondělí 2. září varhaník a dramaturg festivalu a současný regenschori v katedrále sv. Václava v Olomouci Karel Martínek. V programu nazvaném Varhanní dárky pro Bedřicha Smetanu představil nejprve díla francouzských komponistů, na závěr pak vlastní Improvizovanou symfonii na motivy symfonických básní cyklu Má vlast Bedřicha Smetany.

Varhany v hlavním městském kostele sv. Mořice za sebou mají dlouhou historii, na kterou jsou místní hrdí. Od 13. století se táhnou peripetie s tímto nástrojem, z nichž poslední, totiž rekonstrukce, se realizovala v letech 2020 až 2023. Současný nástroj tedy má pět manuálů, pětadevadesát rejstříků a 8.012 píšťal. Ohromuje už svým exteriérem a jak se na ně skutečně hraje, mohli návštěvníci sledovat přímo před sebou. Na boku oltáře viselo plátno, na kterém se promítal obraz varhaníka při hře. Posluchači tak sledovali nejen práci prstů na manuálech a přeregistrovávání během hry, ale také hbité nohy na pedálech. K zážitku sluchovému se tak přidal i zážitek vizuální, který byl pro mnohé velkou atrakcí.

Naskýtala se otázka, jak je možné zvládat v takovém synchronu obstarávat jak manuály, tak pedály? A jak je to s registrací? Je přesně dána, nebo je to na momentálním nápadu interpreta? „Jak se to naučím? Inu, pilným cvičením, jako všechno. V autě taky při jízdě nepřemýšlíte, jak ty tři pedály ovládáte. Jenže u varhan nejsou jen tři…“ smál se naivní otázce varhaník. „S registrací to máte různé, především podle charakteru nástroje a také podle stáří skladby. Staré nástroje měly jen omezené možnosti… Také hraje roli regionální hledisko. Jinak musíte registrovat nástroje české, jinak francouzské, jinak německé či anglické… Je to poněkud alchymie. Ale tvůrčí…“ vysvětloval již vážně varhaník.  

Na koncertě zazněla nejprve skladba současného varhaníka pařížské katedrály Notre-Dame, kterým je Thierry Escaich (*1965). Skladbou Évocation II se hlásí k francouzským impresionistům 20. století. Protipólem byla skladba Johanna Sebastiana Bacha, jeho Preludium a fuga e moll, BWV 548. Plnokrevné Preludium vystřídala Fuga, uchvacující svou expresivností, ale i logickou plynulostí. Navázal Marcel Dupré skladbou stejného názvu, ale v jiné tónině. Preludium a fuga g moll, op. 7: č. 3 je třetí z cyklu skladeb, které byly ve své době označeny za nehratelné. Karel Martínek tedy tvrzení s profesionální erudicí a s udivující energií vyvrátil. Zsolt Gárdonyi (*1946), maďarský skladatel a varhaník, žijící v Německu, je velkým obdivovatelem svého hudebního vzoru. Následovala proto skladba Hommage à Marcel Dupré. Navodila velmi radostný prožitek. A Louis Vierne byl jedním z učitelů Marcela Duprého a je představitelem francouzské romantické varhanní literatury. Zazněly dvě jeho kompozice z cyklu 24 fantazijních kusů, op. 55, nejprve č. 4 „Naïades“ a poté č. 6 „Les cloches de Hinckley“.

Zatímco první část koncertu byla jedna velká pocta francouzským varhaníkům, další částí Karel Martínek obrátil pozornost posluchačů k letošnímu jubilantovi Bedřichu Smetanovi. A udělal to po svém. Improvizovanou symfonií na motivy cyklu symfonických básní Má vlast. „Nechtěl jsem otrocky komentovat jednotlivé věty této krásné symfonické básně. Vybral jsem ty nejnosnější a nejznámější motivy a pokusil se z nich vytvořit logický a působivý celek,“ vysvětlil svůj záměr po koncertě spokojený varhaník. Dá se konstatovat, že uspěl. Nejprve zazněl motiv Vyšehradu, kde si interpret hrál s barvami, melodií i rytmem, rozváděl téma do velebného zvuku, který zase pomalu nechal odplynout. Prameny Vltavy vytryskly v laškovné lehkosti, prolínaly se v rychlém tempu s odlehčeným espritem; následná dětská melodie postupně získávala dravost. Dunění, které se ozvalo z dáli, narůstalo v chromatických postupech, utajená energie prýštila v postupném crescendu ze Svatojanských proudů. Líbivá melodie Z českých luhů a hájů nezněla prvoplánově, ale zpočátku jen tušená se do šíře rozvinula ve variacích, aby poté usnula v klidném spočinutí. Protikladem byl husitský chorál Ktož jsú Boží bojovníci, „vyhřezl“ dynamicky a s odhodláním narostl do mohutného závěru.

Potlesk publika si žádal přídavek a varhaník dlouho neotálel s momentálně inspirovanou improvizací oplývající melodičností, překvapivou harmonií i jiskrností projevu. Karel Martínek prokázal, že jeho pověst vynikajícího varhaníka a improvizátora má opodstatnění a že jeho umění je výsostné; jeho dramaturgická intuice navíc vytvořila program logicky gradující do efektního závěru. Zahajovací koncert festivalu nasadil vysokou laťku příštím vystupujícím.

Foto: MfO / Radka Bláhová