Hudební festival Věčná naděje se do českého hudebního života zapsal především tím, že svému publiku nabízí skladby, na které se zapomnělo a se kterými se v běžném koncertním provozu nesetkáme. Zahajovací koncert 9. ročníku tohoto festivalu v Sukově síni Rudolfina 2. února byl v tomto ohledu přímo vzorovou ukázkou. Přední rakouský pianista Gottlieb Wallisch vybral pro své festivalové vystoupení skladby, o jejichž existenci pravděpodobně věděl z posluchačů jen málokdo: Sarabandu a Rytiny Jaromíra Weinbergera, Suitu č. 3 pro levou ruku Erwina Schulhoffa, Čtyři moderní tance, op. 39 Aloise Háby a Symfonické variace, op. 9 Wilhelma Grosze.

Gottlieb Wallisch se zapomenutým a opomíjeným skladbám věnuje soustavně už řadu let. Na svém kontě má mj. nahrávku klavírní tvorby Jaromíra Weinbergera (včetně řady „world premiere recordings“) a předloni vydal první disk kompletu klavírních děl Wilhelma Grosze. Petr Kadlec, který uváděl zahajovací koncert festivalu, navíc ještě upozornil na zajímavé skutečnosti, které bychom v programové brožuře lehce přehlédli: totiž že všichni čtyři autoři večera jsou vrstevníci (narodili se v rozmezí let 1893–96) a že téměř všechny skladby (až na jedinou výjimku) vznikly ve dvacátých letech minulého století.

Jaromír Weinberger (1896–1967) se proslavil operou Švanda dudák, která byla po mimořádně úspěšné premiéře v Národním divadle v roce 1927 záhy uvedena na nejvýznamnějších světových operních scénách. Žádné jiné jeho dílo se už tak velkého ohlasu nikdy nedočkalo. Klavírní odkaz Jaromíra Weinbergera není nijak rozsáhlý. Wallisch zahrál nejprve jeho ranou Sarabandu. Pomalý barokní tanec má ve Weinbergerově pojetí nečekané, skoro impresionistické zabarvení, a pod prsty klavíristovými vyzněl až nostalgicky. 

Po Sarabandě zahrál Wallisch výběr z Weinbergerova cyklu Rytiny. Cyklus sestává z pěti čísel, přičemž každé číslo má dvě části: preludium a fugu. Skladatel připsal toto dílo „jasné památce Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic“. Wallisch vybral z Rytin čísla 1, 3 a 4. Z arpeggiových akordů prvního preludia jako by na nás dýchl středověk. Šestitónové téma následující fugy je hodně atypické, značně potemnělé a jakoby úzkostlivé. Zato z preludia čtvrtého čísla přímo vyzařovala dobrá pohoda a zpěvné téma fugy jako by si skladatel vypůjčil přímo od Bacha. Největším překvapením (a jedním z nejoriginálnějších čísel večera) byla dvojice č. 3. Kratičké, zajímavě pojaté preludium s výrazně rytmizovanými repetovanými tóny jsem vnímal jako stylizovaný ptačí zpěv. Ony repetované tóny se pak staly „hlavou“ nesmírně osobitého tématu následující, neméně osobité a navíc velice vtipné fugy. V jejím průběhu nejenže zazněly efektní romantizující fanfáry, ale dokonce se ozval i začátek chorálu Ktož jsú boží bojovníci. Wallisch hrál Rytiny sympaticky přehledně, v uměřených, spíše klidnějších tempech a s krásně plasticky profilovanou dynamikou.

Dalším číslem večera byla Suita č. 3 pro levou ruku Erwina Schulhoffa (1894–1942). Skladatel ji vytvořil pro klavíristu Otakara Hollmanna, kterému zranění utrpěné za první světové války zmrzačilo pravou ruku. Schulhoff byl výborný klavírista a Hollmanna ve své Suitě nikterak nešetří. Pětivětá skladba je kompozičně značně komplikovaná, takže Schulhoffovi nezbylo nic jiného než rozepsat klavírní part na dvě osnovy. Technicky je pak toto dílo natolik náročné, že si pianista kvůli svobodnějšímu pohybu paží a horní části trupu vysvlékl sako a hrál jen v košili. 

Úvodní debussyovské Preludim připomíná svou nástrojovou stylizací i vyzněním impresionistické „vodní“ obrazy. Následující Air má dvouhlasou polyfonní sazbu, což představuje pro klavíristu, který má k dispozici pouze jednu ruku, značný oříšek. Věta s názvem Zingara (Cikánka) je místy tak divoká, že by spíš měla nést název Zbojnická. Velice zajímavá je čtvrtá věta, nazvaná Improvizace. Schulhoff v ní sice předepsal čtyřčtvrteční takt, ale fakticky plyne tato věta ve volném metru. Celou Suitu korunuje rytmicky rafinované Finale, v němž se střídá pěti- a tříosminový takt. Wallisch v Schulhoffově Suitě předvedl, že má opravdu výbornou levou ruku. Všech pět vět hrál sebejistě, po technické stránce výtečně. Zvláště vydařené byly obě rychlé věty, Zingara a Finale, které podal klavírista se zjevným osobním zaujetím.

Alois Hába (1893–1973), třetí autor večera, je znám především jako odvážný experimentátor s mikrointervaly. I on však, podobně jako řada jeho současníků, podlehl okouzlení jazzem. V průběhu dvacátých let zkomponoval a v roce 1932 vydal klavírní cyklus Čtyři moderní tance, op. 39. Už z názvů jeho čtyř částí – 1. Shimmy–Blues, 2. Blues, 3. Boston, 4. Tango – poznáme, které tehdejší módní tance autora zaujaly. V Hábově případě se ovšem nejedná o žádné „umělecké“ stylizace. Všechny čtyři skladby by určitě velmi dobře obstály v dobové „užitkové“ produkci a představují v Hábově skladatelském odkazu překvapivou výjimku. 

Wallisch má s taneční, resp. jazzovou hudbou bohaté zkušenosti. Mezi lety 2020–2025 vydal u labelu Grand Piano Records sadu osmi CD, na nichž mapuje evropskou taneční hudbu první poloviny 20. století (hned na prvním disku, věnovaném Rakousku a Česku, nalezneme mj. Hábovy Čtyři moderní tance). Wallisch má výborné rytmické cítění, což je pro jazzovou hudbu naprosto nezbytné. A na jeho provedení Hábových tanců bylo vidět – a hlavně slyšet –, že hraje jazzovou hudbu uvolněně a s potěšením. Obojí se lehce přeneslo i na posluchače a navodilo v koncertním sále velmi příjemnou atmosféru.

Do druhé poloviny večera zařadil klavírista jediné dílo: Symfonické variace na původní téma, op. 9 zapomenutého rakousko-amerického skladatele Wilhelma Grosze (1894–1939). Wallisch však v krátkém úvodním slovu upozornil, že Grosz není až tak úplně zapomenutý, jak by se mohlo zdát. Je totiž autorem písně Isle of Capri (Ostrov Capri), kterou u nás proslavil R. A. Dvorský se svými Melody Boys (píseň začíná slovy „To bylo tenkrát na ostrově Capri“) a která dnes patří ke zlatému fondu populárních písní třicátých let. 

Grosz proslul jako skvělý pianista a na jeho Symfonických variacích je vidět, že svému nástroji opravdu rozuměl. Jedná se o dílo nejvyšší technické náročnosti, značně rozsáhlé a doslova nabité nejrůznějšími pianistickými efekty. Přívlastek „symfonické“ je tu zcela na místě, protože klavír zní téměř po celou dobu jako bohatě obsazený symfonický orchestr. Wallisch ovšem disponuje výbornou technikou, má obdivuhodnou fyzickou kondici a skladbu zvládal s očividným nadhledem. Provedení Groszových Symfonických variací bylo beze všech pochyb vrcholem večera a obecenstvo po právu ocenilo klavíristův výkon velkým potleskem.

Gottlieb Wallisch se odměnil originálním a stylovým přídavkem: zahrál klavírní úpravu Polky z Weinbergerovy opery Švanda dudák.

***

Rozhovor s Gottliebem Wallischem čtěte ZDE.

Foto (ilustrační): archiv Gottlieba Wallische, Uwe Noelke, Robert Rieger

Facebook X E-mail WhatsApp