„Pianistka dokázala svou duchovní ‚prorostlost‘ s příjmením Páleníček.“

„Dílo s temným námětem a ponurého vyznění hrála citlivě i s rozmyslem, přesto však mohla sušší pedalizací podtrhnout jeho naturalismus.“

„Tzv. ‚perličkovou‘ techniku a schopnost rovné hry v závratném tempu Jitka Čechová projevila v kratší Toccatě Jaroslava Ježka. Kratší, o to více však hutné.“

Nejen Klavírní festival Rudolfa Firkušného v těchto dnech sytí Prahu klavírním uměním. 6. listopadu se v Anežském klášteře o slovo přihlásil i bechsteinovský cyklus Hybatelé rezonance, představující tuzemské pianistické špičky, a tentokrát program obstarala Jitka Čechová, známá specialistika přes dílo Bedřicha Smetany. V poslední době se však „první dáma českého klavíru“ vydává i do mladších českých vod a právě poslední pondělí představila pečlivě dramaturgicky vystavěný recitál zahrnující například i skladbu Josefa Páleníčka, jejího tchána.

Večer zahájila, možná nečekaně, slovem. Vkusným a kultivovaným, jímž navodila atmosféru vzájemné pospolitosti, především však objasnila výběr interpretovaných titulů a historické pojítko jejich autorů. Svým sonorním hlasem notně spočinula především u zmíněného Josefa Páleníčka, jehož dílo k stému výročí narození natočila.

Pak už Jitka Čechová na mistrovské křídlo C. Bechstein D 282 spustila ryze český pořad, u něhož si vypomáhala tabletem s notami (na rozdíl od Jana Bartoše, který cyklus minulý měsíc zahájil). Nahlížení do not se snadno dá pochopit vzhledem k umělkynině značnému vytížení minulých měsíců, například funkcí uměleckého garanta na etablovaném festivalu Lípa Musica. Navíc vzhledem k nadcházejícímu smetanovskému výročí a Roku české hudby patrně zesílí (či už zesílil) zájem o její osobu, schopnosti a fundovanost. Hraní z not při sólovém recitálu je však navzdory zmíněným polehčujícím okolnostem vždy ústupkem od ideálu provedení – pohled do not umělce nutně připravuje o část pozornosti eventuálně věnovatelné přesvědčivosti vlastního výkonu. Toho si klavíristka je vědoma a tablet následně odložila při Janáčkovi a Ježkovi (nepoužívala ho samozřejmě ani u přídavků).

Zazněla tedy díla pěti různých českých autorů, přičemž pořad byl chytře rámován nejtradičnějšími a posluchačky snad nejpřívětivějšími kusy. Úvodem to byly Vzpomínky, op. 6 Vítězslava Nováka. Kompozice ne že by byla hráčsky odbytá, to ani náznakem, vůbec však nezaujala (byť pisatel si je vědom, že do hodnocení se nutně promítá osobní hudební vkus). Odstínění výrazných hudebních myšlenek od těch doprovodných nebylo dostatečně nápadné, levá ruka místy rušila svou přílišnou razancí, přednes nepůsobil usazeným dojmem (zahleděnost do not zapříčinila až pocit domácí generálky), všudypřítomné rubato se stalo floskulí. A navíc jako by se ukazovalo, že Novákova hudební řeč a metoda práce s matérií jsou už překonané.

Výhrady k Novákovi zpětně ještě zesílily při Sonátě pro klavír Josefa Páleníčka. Interpretku vyměnili. Divák najednou (v tomto případě tedy navzdory sledovanému notovému zápisu) slyšel a pozoroval naprosto odlišný přístup k věci. Čechová nabídla pojetí s jasným názorem, poctivě osobité a žádoucím způsobem specifické, pečlivou artikulaci všech obtížných pasáží v pianissimu i něžnou kantilénu. Její body language hovořil o úplně jiném, hlubším zaujetí. Tady kompozice opravdu promlouvala a samotná její kvalita a invence pochopitelně jen pomohla. Daleko přesvědčivější než první číslo… Pianistka dokázala svou duchovní „prorostlost“ s příjmením Páleníček.

Po přestávce (a dalších slovech obohacující moderace) přišla na řadu Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka – výběr to minimálně silně diskutabilní, klidně i problematický. Tutéž skladbu hrál před měsícem v rámci stejného cyklu jmenovaný Jan Bartoš. První reakcí je tak myšlenka o renonsu a nedostatečné komunikaci pořadatelů s umělci – že ke stejnému výběru došlo omylem. Snahou o racionalizaci volby však lze dospět alespoň k zajímavé možnosti porovnat jednotlivá pojetí mezi sebou – když dva dělají totéž, není to totéž. Sonáta je přes svou formální nescelenost (zachovaly se pouze první dvě z původních tří vět) mezi interprety velmi oblíbená a Jitka Čechová se k příznivcům připojuje. Dílo s temným námětem a ponurého vyznění hrála citlivě i s rozmyslem, přesto však mohla sušší pedalizací podtrhnout jeho naturalismus a nápadnou syrovost hudebního obrazu; hru s témbry zase servírovat o něco návodněji (una corda v unisono figuraci první věty téměř neznatelná).

Tzv. „perličkovou“ techniku a schopnost rovné hry v závratném tempu Jitka Čechová projevila v kratší Toccatě Jaroslava Ježka. Kratší, o to více však hutné. Dílko si přes svou určitou „etudovitost“ zaslouží koncertní pódia – uchu posluchače přináší neobyčejný sound a svěží pocit originality tvůrce. Pianistka podotkla, jak velmi rozdílné je Ježkovo dílo spadající do ranku tzv. „vážné hudby“ od toho, které autorovým přičiněním zlidovělo písněmi Osvobozeného divadla. Předložený exemplář toho byl přesvědčivým argumentem.

Na závěr Josef Suk: Jaro, op. 22a. Slečna hosteska s kyticí odvelena samotnou protagonistkou s úsměvem a slovy: „Ještě se mě nezbavíte.“ Trochu symbolický moment… Ježkovu Toccatu lze zařadit do kategorie „prskavek“, které člověk trochu očekává na závěr. Sukovo pětidílné Jaro jako závěrečná skladba je možná jedinou chybou dramaturgie večera (byť je možné přijmout zmíněné rámcování echt romantiky) – v kombinaci s opětovným hraním z tabletu a číslem z dnešního pohledu spíše méně objevným disponujícím jistě slabší schopností tečky za celým večerem vyvstává otazník: Nebylo by lépe prohodit poslední dvě čísla avizovaného programu? Celkově lze říct, že romantický repertoár, který by smetanovské specialistce měl sedět nejlépe, přinesl paradoxně slabší efekt (což může dokumentovat i absence „brava“ po prvním i pátém čísle).

Vřelý potlesk se však dostavil a po něm téměř očekávatelný – „Tohle si myslím, že od Ježka znáte.“ – Bugatti step. Trochu „přepálený“ a uvolněně nekonkrétní, ale přídavek to snese. Následoval ještě druhý bonus, opět ve shodě s tématem večera: Lístek odvanutý Leoše Janáčka z cyklu Po zarostlém chodníčku jako písnička „na dobrou noc“.

Foto: Petr Dyrc