„Těleso reagovalo citlivě a pružně, zvuk byl kompaktní.“

„Peter Berger je ideálním představitelem Dalibora.“

„Eliška Weissová dala Miladě nejen vznosnost a démoničnost, ale především objemný a barevný dramatický soprán.“

Soubor opery Národního divadla Košice uvedl v sobotu 22. června na scéně historické budovy operu Dalibor Bedřicha Smetany. Uvedla ho jako exkluzivní projekt v koncertním provedení, a to nejen ke dvoustému výročí narození skladatele, ale i ke stému výročí založení košického divadla. Na provedení se podíleli jak hostující umělci, tak domácí pěvci, sbor i orchestr. Výjimečná událost získala pozornost nejen domácího publika, ale i návštěvníků ze zahraničí. Ti všichni účinkující odměnili nadšenými ovacemi. 

Projekt uvedl ředitel divadla Ronald Tóth a poté předal slovo dirigentu Tomáši Hanusovi. Ten krátce seznámil publikum s podobou koncertu, který byl postaven podle inscenace, kterou uvedlo Národní divadlo v Brně v únoru letošního roku. (Reflexi čtěte ZDE.) Objasnil, že je oproti zvyklostem dosavadní divadelní praxe upraven závěr opery podle původní verze Smetanovy. Skladatel totiž po uvedení opery na přání tehdejších zadavatelů závěr přepracoval do podoby, která se běžně na operních jevištích hraje. Poté už se dirigent ujal taktovky a koncertní provedení mohlo být zahájeno.

Na otevřeném jevišti divadla byl posazen orchestr a za ním operní sbor, který v příšeří hloubky scény bylo stěží vidět. Překvapením bylo, že díky panelům, zavěšeným z provaziště nad scénou, se zvuk orchestru a dokonce i sboru, nesl dobře do prostoru hlediště. Před orchestrem, na předscéně, měli postavené pulty s notami sólisté, již postupně nastupovali před orchestr tak, jak přicházely na řadu jejich party. 

Členové orchestru, který není zvyklý běžně hrát koncertně, ale je schovaný dole v orchestřišti, jsou vždy koncertním vystoupením znevýhodněni a jsou pod tlakem větší zodpovědnosti, ocitnou-li se na jevišti. Dirigent Tomáš Hanus však z hudebníků dokázal vytvořit těleso, které reagovalo citlivě a pružně, zvuk byl kompaktní a hutný, dominovala znělá harfa. Stejně dokázali dát svým nástrojům sladký témbr v melodických frázích violoncella a sólové první housle. Dá se odpustit několik drobných nesrovnalostí v dřevěných dechových nástrojích, které totiž vždy byly okamžitě narovnány. Pevně a spolehlivě zněly lesní rohy i trombony a orchestr byl pevnou oporou zpěvákům, kteří dokázali i při koncertním provedení dát do výkonů plnost energie a emocí. 

Peter Berger je se svým pevným, otevřeným a kulatým tenorem, s jistými výškami a vyrovnanými rejstříky ideálním představitelem Dalibora. K hrdinnému témbru svého hlasu dokáže ještě přidat sladkost a něhu v lyrických pasážích, kterými dojímá a podmaňuje si posluchače. Má roli zažitou z brněnské inscenace a nepotřeboval oporu v notách, a proto doprovodil zpěv náznakovými jevištními akcemi. Byl hegemonem koncertu a strhával na sebe veškerou pozornost publika, jak charismatem, tak energií, i pro svůj působivý exteriér. Miladou mu byla Eliška Weissová, česká sopranistka, která je známá publiku na evropských scénách. Košické publikum ji rovněž zná, především jako představitelku Lady Macbeth. Dala Miladě nejen vznosnost a démoničnost, ale především objemný a barevný dramatický soprán. Projev korunovaly otevřené a mohutné výšky, ale rovněž překvapovala sytou spodní polohou. Miladě dala silný prožitek a pečlivě výkon vygradovala. Spolu s Peterem Bergerem tvořili ideální heroickou pěveckou dvojici. Z hostujících pěvců zaujal basista Jozef Benci v roli žalářníka Beneše. Role pro něho nebyla nová zkušenost, ztvárnil ji v ostravské inscenaci, a i on dával do zpěvu nejen výraz, ale i nenápadné a vkusné herecké projevy. Má hutný bas s výrazným témbrem a podal svůj part s nenucenou přirozeností. 

Představiteli dalších rolí byli domácí pěvci. Jitkou byla sopranistka Michaela Várady, jejíž soprán zvonil i hladil, zejména v závěrečné scéně, která působila až snově. Úderné a silové úseky jejímu sopránu už tolik neslušely, i když se jich zhostila přesvědčivě. Byla Jitkou, která spíše dojímala, než burcovala. Barytonista Marián Lukáč se představil v roli krále Vladislava. Vyrovnal se s ní se ctí, hlas mu zněl pevně, se zvučnými výškami, ale působil poněkud toporně a nejistě; přesto se úkolu zhostil bezchybně. Roli Vítka, milého Jitky a vůdce rebelů, zpíval tenorista Juraj Hollý. Role není velká, ale i tak měl pěvec příležitost ukázat sice menší, ale příjemně znějící tenor. Bezpečně a barevně zněl bas mladému pěvci Michalovi Onuferovi, který se ujal role velitele stráže Budivoje. Měkký, přesto znělý a hladký hlas je vyrovnaný a přirozeně vedený. Obsazení opery doplnil ještě nosným barytonem Martin Kovács v roli Soudce. 

Koncertní provedení Dalibora mělo jednu velkou devízu – dalo vyznít naplno emotivní a melodické Smetanově hudbě, bez rušivých vizuálních efektů, které při necitlivém režijním zpracování odvádějí pozornost posluchače od vnímání krásy hudby. Smetana se tu projevuje i jako mistr sborových částí a sbor podal působivý výkon i přes nevýhodnost svého postavení, dokázal být úderný i tajuplný. Dirigent Tomáš Hanus přidané koncertní hodnoty využil a vtiskl hudebnímu projevu nejen vypracované a promyšlené dynamické finesy a vyklenuté melodické fráze, ale i silný emoční náboj, čímž dosáhl maximálního efektu. Hlavní hvězdou produkce však byl Bedřich Smetana. Projevy nadšení a ovací nebraly konce a projekt byl důstojnou tečkou za končící sezónou.

Foto: Národní divadlo Košice / Fotodizajn Zuzana