„Je dobře, že dramaturgové a manažeři českých orchestrů nezapomínají na polské dirigenty a zvou je k hostování.“ 

„Corsaresca Adama Skoumala se opírá o tradiční formu a tonalitu, posluchačsky vstřícná skladba střídá pasáže meditativní a výbojnější.“

„Tempo Orawy Wojciecha Kilara je zvláště v její druhé polovině opravdu ohnivé a vyžaduje přesné uchopení založené na kázni celku.“ 

Název abonentních koncertů Komorní filharmonie Pardubice v závěru května byl poněkud matoucí. Zněl Roztančený klavír, což mohlo vyvolávat představu, že právě tento nástroj se pod rukama sólisty Adama Skoumala postará o atmosféru vyzývající k pohybu. Při troše fantazie možná, leč tanečních vírů se vrchovatě dostalo publiku až po přestávce. První polovina večera měla přece jen „klasičtější“ charakter. 

Taktovky se tentokrát v Pardubicích ujal polský dirigent Łukasz Borowicz, umělecký ředitel a šéf Poznaňské filharmonie. Učinil tak s přirozenou elegancí, jak je pro muže (nejen) středního věku v zemi našich sousedů typické. Tohle chování působí na první pohled velmi nenápadně, ale projevuje se v řadě detailů, které je možno pozorovat. Ve způsobu, jakým dirigent podává ruku koncertní mistryni, v pohledech a gestech, kterými komunikuje se sólistou i s auditoriem, při finálním děkování se. Ze všeho je cítit dostatek zdravého sebevědomí a jistoty, ale zároveň úcta k partnerům na pódiu a návštěvníkům. Polští umělci jsou tímto chováním pověstní, a proto oblíbení. Je dobře, že na ně dramaturgové a manažeři českých orchestrů nezapomínají a zvou je k hostování. V Borowiczově případě jde navíc o člověka se zkušenostmi z řady evropských zemí i zámoří, u nás se s ním již mohli seznámit posluchači v Praze v Praze či v Ostravě. Z jeho dosavadní kariéry lze vyzdvihnout mimo jiné fakt, že před šesti lety se stal prvním polským dirigentem, jenž řídil představení v pařížské Opéra Bastille – a nešlo o nic menšího než o Hugenoty Giacoma Meyerbeera. 

Teď tedy udal svůj úvodní pokyn v Sukově síni pardubického Domu hudby a od prvních tónů Koncertu pro klavír a orchestr č. 23 A dur, K. 488 Wolfganga Amadea Mozarta bylo zřejmé, že půjde o strhující zážitek. Místní posluchači toto mistrovské dílo většinou důvěrně znají a na každou jeho interpretaci jsou zvědavi. O podání Adama Skoumala je bez jakéhokoli přehánění možno hovořit a psát jako o brilantním, dokonalém. Zářivé a autorem kompozičně mistrovsky propracované úvodní Allegro na sólistu okamžitě strhne pozornost a prověří jeho techniku i osobní nasazení. Ani hráči doprovodného tělesa se rozhodně nenudí, Mozart je nešetří. Jsme ovšem v Pardubicích, kde jej mají skvěle „pod kůží“, takže jednotlivé party i výsledný souzvuk je radost poslouchat. A dirigent na vše s lehkostí dohlíží… Pak se nálada změní a přichází slavné Adagio se svou pověstnou melodikou. Pohyby Skoumalových rukou po klávesnici jsou lehounké jako pírko, orchestr zvážní až na samé hranice, za nimiž by se z melancholie stala bolest. Naštěstí je zde ještě osvobozující Allegro assai, v němž se vše vrací do projasněných barev. Po jeho skončení zazní v hudební síni poprvé dlouhý upřímný potlesk. 

Adam Skoumal se ovšem následně představil též coby autor. Z nepřeberné řady jeho kompozic byla vybrána a v pardubické premiéře provedena Corsaresca pro klavír a orchestr, s tematikou moře a napsaná před deseti lety na zakázku festivalu v Bentivogliu. Skoumal ji tehdy koncipoval pro klavír a smyčce, jeho loňská revize ale změnila obsazení, to se rozšířilo o několik dechových nástrojů. Jde o desetiminutovou skladbu opírající se o tradiční formu a tonalitu, posluchačsky vstřícnou, střídající pasáže meditativní a výbojnější, a to jak v úsecích určených toliko klavíru, tak v orchestrálních. Bylo-li záměrem autora evokovat mimo jiné rychlé pohyby korzárských lodí, pak se mu jeho záměr perfektně podařilo naplnit. Barevnost dílka působí sympaticky a myslím, že se zalíbila dirigentovi i pardubickým filharmonikům. Kdyby tomu bylo jinak, rozhodně by nenásledoval další velký aplaus. Opět tedy konstatujme: Nechť se tato muzika hraje na koncertech i z rozhlasových záznamů, pokud existují, častěji. Posluchači rozhodně nemají důvod obracet se k ní zády. 

Po přestávce z pódia zmizel klavír, nastal čas pro skutečné tance. Nejprve přišlo na řadu Polsko. Deset minut trvající Orawa Wojciecha Kilara je geniálně zpracovanou stylizací goralu, napsanou pro smyčce a opírající se o repetitivní ostinato. Posluchač mohl zprvu nabýt dojmu, že se ocitl na provedení některé z minimalistických skladeb Philipa Glasse, když se však ozval první sólový vstup houslí koncertní mistryně, hned bylo jasné, kam že jsme to ve skutečnosti zamířili a jakou jiskru a energii v sobě má folklorní základ, z něhož polský tvůrce vycházel. Tempo skladby je zvláště v její druhé polovině opravdu ohnivé a vyžaduje přesné uchopení založené na kázni celku. Bylo fascinující sledovat, jak se Łukasz Borowicz na dirigentském stupínku se svým úkolem uhlídat „rozjetý“ orchestr bravurně a s grácií vyrovnal a jak si po finálním zvolání všech hráčů „Hej!“ všichni oddychli. Právem následoval třetí bouřlivý potlesk.

Samozřejmě, že dramaturgie Komorní filharmonie nemohla opomenout ani Tance z Marosszéku a Tance z Galanty, pod nimiž je podepsán maďarský skladatel Zoltán Kodály. Provedením obou děl, která rovněž využívají folklorní dědictví pěstované a rozvíjené na obou územích, kde se autor inspiroval (Sedmihradsko a jižní Slovensko) a přímo na sebe navazují (je škoda, že většinou se hraje pouze druhé z nich), pardubický „roztančený večer“ vyvrcholil. V Pardubicích jsme je slyšeli po delší době a dlužno konstatovat, že i k nim se orchestr pod vedením empatického dirigenta postavil, jak se sluší a patří. Oddíly jakoby ztišené a vážnější se střídaly s bujarými se vší působivostí kontrastů odrážejících nálady příslušných životních okamžiků, z nichž se rodily. 

V pardubické Sukově síni jako bychom v tomto týdnu byli svědky jakéhosi malého hudebního historického i soudobého Visegrádu, o jehož úspěch se zasloužili skladatelé, dirigent a všichni interpreti. Závěrečný potlesk právem nebral konce.

Foto: KfP / František Renza