„Skladatel Pierre Wissmer byl Švýcar, ale měl ruskou matku, takže vliv ruské romantické hudby je u něho patrný.“

„Kateřina Englichová je pojmem v hudebním světě a učinila z harfy skutečně královský nástroj.“

„Leoš Svárovský kladl důraz na vyznění barevnosti instrumentace a na procítěnost a kontrast dramatických částí.“

Kateřina Englichová vystoupila spolu s Filharmonií Bohuslava Martinů pod taktovkou dirigenta Leoše Svárovského. Byl to 6. února výjimečný zážitek. Abonenti i náhodní posluchači měli možnost v Kongresovém centru vyslechnout skladby napsané pro harfu, jejíž tóny zní sólově v doprovodu orchestru jen vzácně. O to krásnější atmosféru interpreti vykouzlili. 

Koncert s názvem Tóny harfy přilákal nejen na atraktivní hudební nástroj a ještě atraktivnější interpretku, ale také na zajímavý program, který hýřil barvami a těšil hudbymilovné impresionismem i ruskou romantikou. Dirigoval Leoš Svárovský, který byl pro zlínské publikum jistě dalším důvodem k návštěvě koncertu, patří totiž k našim nejvýznamnějším dirigentům. Má za sebou oslnivou profesní kariéru a spolupráci s mnoha světovými orchestry.

Nejprve zazněla čistě orchestrální skladba Pierra Wissmera (1915–1992) Divertissement sur un Choral. Švýcarský skladatel je u nás velmi málo známý. „Dalo by se říci, že nám ho v hodinách dějin hudby zatajili, přestože vyniká barevností a jeho zpracování polyfonie je velmi zajímavé. Pravdou je, že skladatel je poněkud eklektický, najdeme ve skladbě hodně připomínek na ruské romantiky nebo třeba na Mozarta, ale dělá to zajímavě,“ smál se po koncertě spokojený dirigent Leoš Svárovský, který ve Zlíně skladbu premiéroval. Skladatel byl Švýcar, ale měl ruskou matku, takže vliv ruské romantické hudby, zejména Čajkovského, je u něho patrný. Snad i právě tohle mělo vliv na jeho orchestrální práci s barvami. Skladbu Divertissement sur un Choral složil ve dvaadvaceti letech. Základem je starý švýcarský chorál Ce gue la´îno, oslavující vítězství Ženevy nad savojským obléháním v roce 1602. 1. Adagio zaujalo protiklady založenými na jemné disonancí ve dřevech, melodičností smyčců a razancí klavíru. 2. Choral: Moderato zahájilo široké legato smyčců a klenutým tématem, ve kterém postupně probleskovaly sólové vstupy klarinetu, flétny, hoboje a fagotu. V 3. Andante se do melodiky smyčců prosazovala nejprve trubka, poté všechny dechové nástroje a klavír, nahrazený poté harfou. 4. Allegro běželo ve smyčcích, nad nimi svištěla flétna, následně postupně všechny nástroje, připomínající chvíli vtipně téma z Kouzelné flétny. 5. Andantino se neslo v nostalgické melodii dřevěných nástrojů, klavír převzal narativní téma, aby se v něm vystřídaly postupně všechny skupiny nástrojů. Navazující širokou melodii smyčců proťalo sólo trubky. Violoncella v nízké poloze přinesla strašidelnou atmosféru, akordický klavír a prolínání disonantních akordů opět protnula sólová trubka a klavírní běhy v crescendu orchestru dospěly do mocného finále. Skladba se publiku líbila a odměnilo ji potleskem. 

Po tomto úvodu před zraky publika připlula na pódium vznešená harfa, která se v záři reflektorů třpytila jako veliký, vzácný klenot. Poté přišla na pódium stejně vznosná žena v zářivých stříbrných šatech a oba krásné artefakty se prolnuly v efektním propojení, které konvenovalo slavnostní fialovo-bílé barevnosti sálu. Kateřina Englichová je pojmem v hudebním světě a učinila z harfy skutečně královský nástroj. Spolupracovala jako sólistka s dirigenty světových jmen, včetně našich, jako jsou či byli Jakub Hrůša, Zdeněk Mácal a Jiří Bělohlávek. Ani v tento večer nenechala nikoho na pochybách, že je výsostnou umělkyní. Připravila si pro zlínské publikum skladby francouzských impresionistů, u kterých harfa obzvlášť zvukově vyniká. 

Nejprve to byly Tance pro harfu a smyčcový orchestr z roku 1904 Clauda Debussyho. Tento básník hudby se inspiroval symbolismem a snažil se zachytit nálady a dojmy; zvuk harfy byl tedy pro něho ideálním. Touto skladbou se navíc dal do služeb firmy Pleyel et Cie, která přišla s revolučním vynálezem chromatické strunné harfy, která byla bez pedálů. Tehdy se odstartoval konkurenční boj o prosazení harfové novinky. V 1. Dance sacrée (Tanec posvátný), kde se stará harmonická spojení propojují s orientálním nádechem, vznikla iluze posvátného a emotivního tance, ukončeného stříbrnými kapkami vody, kdy orchestr měl jen lehkou a nadýchanou doprovodnou funkci. 2. Dance profane (Tanec světský) uvedl orchestr výrazným tanečním rytmem, harfa vstoupila pevnými rozloženými akordy spolu s orchestrem a poté si užila svoji sólovou příležitost k exhibici technické dovednosti své hráčky, s jemným podkresem orchestru.

Druhou skladbou byly Introdukce a Allegro pro harfu, flétnu, klarinet a smyčcový orchestr, M 46 Maurice Ravela. I toto dílo vzniklo díky velkému technickému rozvoji harfového systému v době, kdy vedle sebe soupeřily systémy dva, chromatické a pedálové harfy. Touto druhou skladbou pro pedálovou harfu se „bitva“ rozhodla ve prospěch pedálového systému firmy Érard, který prokázal větší pohyblivost a lepší technické možnosti nástroje. Ravelova skladba má dvě věty, nejprve 1. Introdukce: Trés lent uvedla vstup sladké melodie ve smyčcích a stříbřité běhy harfy s tématem ve violoncellech. Sólová harfa si povídala postupně se zářivou flétnou Jany Šindelářové i s jímavým klarinetem Mateje Veselky v dynamických vlnách, pak v rozložených akordech dostala prostor k prezentaci. V části 2. Allegro zvonivé a perlivé smyčce v crescendu daly příležitost klarinetu ke klenuté melodii, kterou opět převzaly smyčce. Harfová arpeggia přešla do rychlého tempa spolu s flétnou, a se smyčci dospěly do finále. Efektní skladba nenechala obecenstvo chladným a záhy se dostavil přídavek. Byla to skladba s názvem Harfování o půlnoci americké současné skladatelky Pearl Chertok. Zvonivé a vtipné, nechyběly synkopy, černošské rytmy a echa a výsledek byl ohnivý a efektní. Přispěla k tomu i akustika sálu, kde se zvuk harfy překvapivě dobře nesl a vyzněl pěkný témbr nástroje. Kateřina Englichová si zcela podmanila srdce zlínského publika.

Po přestávce, ve které se odehrála autogramiáda sólistky, dostal celý prostor pro sebe symfonický orchestr. Zahrál Symfonii č.6 h moll, op.74 „Patetickou“ Petra Iljiče Čajkovského. A bylo to důstojné zakončení večera. Leoš Svárovský kladl důraz na vyznění barevnosti instrumentace a na procítěnost a kontrast dramatických částí. 1. Adagio – Allegro non troppo zahájily z hloubky v pianissimu fagot a kontrabasy, vstoupil měkce lesní roh Nicolase Péreze a poměrně rychle se hravé smyčce spolu s dřevěnými nástroji dostaly do rychlého tempa s fanfárami trubek. Na ně navázalo měkké a široké, všeobjímající téma, kdy dirigent čaroval jak s dynamikou, tak agogikou. Na sametovou flétnu Jany Šindelářové spolu s klarinetem Mateje Veselky navázaly další nástroje a opět se posluchači koupali v krásné široké linii pléna orchestru. Po krátkém odsazení vpadl ve fortissimu s dravostí a energií umocněnou fanfárami žesťů. Široký vrchol stvrdily pevné trombóny spolu s žesti a tympány. Následný návrat měkké melodie byl osvěžující i vášnivý, klarinet pohladil a věta postupně sladce usnula. 2. Allegro con gratia s jemnou vylehčenou melodií se radostně a tanečně neslo sálem, následné 3. Allegro molto vivace vybičoval dirigent z počátečního rozverného pochodového tempa až do úderné polohy, vrcholící údery tympánů a slavnostností žesťů do vítězného pochodového pléna ve zdánlivě nekončícím napětí až do euforického vrcholu. Publikum napětí neustálo a spontánně propuklo v nadšený potlesk a dirigent ho nijak neklidnil, trpělivě počkal, až bude moci zahájit další větu. 4. Adagio lamentoso tedy zaznělo, melodické smyčce proťal jemný lesní roh a vypjatou funerální, žalující, expresivní melodii podpořil smutný fagot Evy Karbanové. Dirigent zvýraznil emoční napětí dlouhou kantabilní frází, potvrzenou temnými pozouny, aby potom ukončil pláč celého orchestru, dovedený do hloubek, v dlouhém pianissimu.

Obecenstvo, ztlumené ve svém předchozím nadšení, přesto věnovalo orchestru i dirigentovi dlouhotrvající poděkování. Čajkovského hudba je spolehlivým interpretačním kusem, který publikum nadchne a navnadí k návštěvám dalších symfonických koncertů.

Foto: Dominik Bachůrek / FBM Zlín