„Koncert realizovaly společně hned dva symfonické orchestry: zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů a Moravská filharmonie Olomouc.“

„Do krátkého odsazení se ozval tichý zvon z nedalekého kostela, obdivuhodně zapadající do tóniny, rytmu i atmosféry.“

„Při spěchajících smyčcích ale náhle bez varování zhasly oba stojany osvětlující dirigenta.“

Hortus Magicus, tedy Magická zahrada – to je festival, který útočil na smysly návštěvníků o víkendu od 9. do 11. srpna. Na Arcibiskupském zámku v Kroměříži i v Podzámecké zahradě mohli návštěvníci zažít akce pro děti i dospělé. Mottem festivalu bylo Země česká, domov můj, zahájení tedy bylo případné: zazněl symfonický cyklus Má Vlast Bedřicha Smetany pod taktovkou dirigenta Tomáše Netopila. A bylo to velké dobrodružství. 

Na nádvoří Arcibiskupského zámku v Kroměříži se koncert údajně ještě nekonal, proto myšlenka ho tady uspořádat byla sama o sobě riskantní. Větším dobrodružstvím ovšem bylo, že koncert realizovaly společně hned dva symfonické orchestry: zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů a Moravská filharmonie Olomouc, pod jejíž arcibiskupství zámek spadá. S nápadem uskutečnit tuto symbolickou spolupráci orchestrů na ose řeky Moravy přišel kroměřížský rodák, dirigent Tomáš Netopil, který se rázně chopil i realizace akce. „Na pódiu byly stále oba orchestry současně, dohromady vytvořily stočlenné těleso. A byla to vskutku výzva. Platilo pravidlo, že první polovinu koncertu hráli sólové party hudebníci z Moravské filharmonie a druhou polovinu z Filharmonie Bohuslava Martinů. Zdvojené party hráli hudebníci opět společně. Například vstup dvou harf na začátku Vyšehradu hrály Anastázie Tomečková z Moravské filharmonie spolu s Amélií Tokarskou ze Zlína. Koncertním mistrem byl ovšem po celou dobu koncertu Patrik Sedlář z Moravské filharmonie Olomouc,“ nechal nahlédnout do kuchyně orchestru dirigent.

Samo umístění koncertu na nádvoří zámku bylo problematické. Večer před koncertem se přihnala bouře a večerní zkouška musela počkat. Co když přijde během koncertu? Skutečnost, že zámek patří arcibiskupství, zafungovala i v tomto ohledu? Byl krásný večer a zdi zámku sálaly nasbírané slunce.

Pódium bylo obrovské a mírná elevace zaručila, že se zvuk dechových nástrojů nesl do publika. Poněkud hůř na tom byly s nosností zvuku housle, zněly měkce, ale poněkud ztlumeně, obdivuhodná však byla jejich skvělá souhra. Svoje si řekla ovšem akustika nádvoří, kde se zvuk mísil příjemně, bez dozvuku. Samozřejmě záleželo na tom, kde posluchač seděl, zda uprostřed prostoru, či na jeho okrajích, to vše mělo na kvalitu poslechu vliv. Ale krásné prostředí a emoce do hudby otisknuté, umocněné vědomím výjimečnosti situace, to vše vybičovalo energii hudebníků i pozornost posluchačů.

Vyšehrad začal vznosně, obě harfy si v souzvuku rozuměly a vzápětí začal orchestr vyprávět o slavné české historii. V důstojném tempu, elegantně a precizně vedl dirigent Tomáš Netopil oba spojené orchestry. Pomalu zacházející slunce umocnilo tajuplnost atmosféry. Vltava, pramenící prostřednictvím dvou fléten, se rozšířila o dva klarinety a dál už se chopily iniciativy smyčce a nádvořím se rozlila něžně dětská melodie, plynoucí v krásné kantiléně. Svatojanské proudy se rozbouřily díky oktetu lesních rohů a sextetu trombonů do mohutné hradby a řeka postupně v diminuendu vplula do Labe. Šárka zahájila mohutným nástupem, přesto zvuk orchestru zněl mysteriózně. Nad ním se nesl nářek klarinetu Aleše Janečka, po něm se klenula láskyplná melodie houslí, kterým by byl slušel jasnější témbr, pokračující violoncella zněla kompaktně a barevně. Fagot Martina Kosteleckého ohlásil zradu a lamento klarinetu avizovalo nelítostnou závěrečnou krvavou řež.

Po přestávce se již stmívalo a Z českých luhů a hájů se nesl sametový zvuk orchestru. Klarinetové sólo Jiřího Kundla uvedlo sladký podvečer. Do „bzučícího hmyzu“ houslí vstoupil lesní roh Jiřího Hammera s něžnou partií. Ta vyvrcholila v hutném vítězném tutti, střídaném veselou taneční částí, a zdálo se, že se nemůže stát nic, co by ohrozilo úspěch koncertu. Dramatické peripetie ale na orchestr i dirigenta teprve čekaly.

Na zámek padla tma, kterou zaháněly dva obrovské stojany, každý s pěti velkými reflektory. Ty svítily na dirigenta, zatímco party hudebníků osvětlovala jen malá světélka na pultech. Okolní tma konvenovala nástupu další části Tábor. Ten se pomalu probouzel z nočního spánku rytmickou sekvencí lesních rohů a s tympány s hrozivým podtextem. Do krátkého odsazení se ozval tichý zvon z nedalekého kostela, obdivuhodně zapadající do tóniny, rytmu i atmosféry. Chorál Ktož jsú Boží bojovníci zněl pevně a odhodlaně a přešel attacca do poslední části symfonické básně Blaníku. Hobojové sólo Alžběty Jamborové se prolínalo s lesním rohem Jiřího Hammera a flétnou Jany Holáskové v líbezném souzvuku. Při spěchajících smyčcích ale náhle bez varování zhasly oba stojany osvětlující dirigenta, který se propadl do tmy a byla z něho tušit jen silueta, vytvářející stínohru. Světélka na pultech hudebníků naštěstí svítila dál; ti neztratili rozvahu a soustředěně a bezchybně pokračovali ve hře. Lesní roh dal bez zaváhání znamení blanickým rytířům, kteří v lehkém klusu se svěží melodií nastoupili cestu českou zemí, temnotě navzdory. Prolínající se chorál božích bojovníků vyvrcholil do velkolepého závěru. Při tom se opět náhle rozzářily reflektory, které oslnily hudebníky i dirigenta. Nikdo se ani tentokrát nenechal vyvést z míry a plné obsazení dvou orchestrů triumfálně ukončilo symfonickou báseň břesknými fanfárami a údernými tympány. Blaničtí rytíři i oba symfonické orchestry spolu s dirigentem vyšli z této dramatické bitvy vítězně. 

Nadšené obecenstvo vracelo entuziasmus hudebníkům a potleskem a voláním bravo je nechtělo pustit z pódia. Všichni byli vyčerpaní (a jistě zcela propocení), ale hrdí, že všechny nástrahy bezchybně zvládli. Vtírá se otázka: Je opravdu nutné, aby i v těchto tropických teplotách hudebníci hráli ve fracích? Malá doba ledová již opravdu pominula a tropické teploty hrozí infarkty i bez fraků a psychického vypětí. Jistě by hráli stejně excelentně a se stejnou vervou i v lehčím oděvu.

Publikum bylo za odvahu, s jakou zvládlo dobrodružný koncert, následně odměněno světelnou show ve zpřístupněných soukromých částech zahrady. Zde večer pokračoval v Podzámecké zahradě pod balkonem při společenském setkání, které zpříjemňovalo Emil Viklický Trio s programem Moravské motivy v jazzu až do pozdních hodin. Festival Hortus Magicus tak úspěšně zahájil maraton programů pro dospělé i děti, který trval po celý víkend.

Foto: Daniel Berka - Panda foto