Inscenace s názvem L´opera seria z produkce Divadla na Vídeňce se věnuje opernímu žánru, který si tentokrát sám ze sebe dělá legraci. Commedia per musica o třech dějstvích je vlastně opera buffa, na libreto Ranieriho de Calzabigiho, ke které napsal hudbu Florian Leopold Gassmann. Režijně dílo zpracoval Laurent Pelly, od cembala dirigoval orchestr Les Talens Lyriques Christophe Rousset. Z účinkujících zaujal českého diváka především český pěvec Petr Nekoranec v roli komponisty Sospira. Premiéra se konala 28. února a recenze je psána z reprízy 7. března.

Pravidelné produkce operní scény v Divadle na Vídeňce se vyznačují vždy invenčním přístupem s neotřelými, přesto logickými a vtipnými nápady a virtuózním provedením. Tentokrát šlo o výstižnou parodii na operní primadony a jejich manýry, na pozadí svěží hudby, s bezchybnými hlasovými krkolomnými koloraturami. To vše podloženo perlivou hudbou, jejíž provedení se ujal francouzský soubor Les Talens Lyriques, hrající na historické nástroje. Jeho zakladatel Christophe Rousset vedl orchestr i celou operu od cembala, na které měl i několik samostatných sólových vstupů. Přesto dokázal uhlídat kvalitu provedení, orchestr zaujal především precizní intonační čistotou a měkkým, jasným zvukem a výbornou souhrou. Excelentní byla i spolupráce se zpěváky, což se projevilo zejména při komunikaci nástrojů s pěveckými koloraturami. Bylo obdivuhodné, jak dokázali hudebníci mistrně ovládat historické nástroje, zejména dechové, které měly často sólové virtuózní vstupy, a které až dojímaly lehkostí a přirozeností souhry.

Režie se ujal Laurent Pelly, francouzský režisér, který byl i tvůrcem efektně působících kostýmů. Scénu vytvořil Massimo Troncanetti, Ital, žijící v Paříži a světlem dotvářel atmosféru scény Marco Gusti. Autorem hravé a úsměvnou nadsázkou oplývající choreografie byl Marco Gusti. Tento inscenační tým přijal výzvu a ujal se interpretace svěží operní buffy z roku 1769. Měli na co navazovat; velké hvězdy vážné opery tehdy nezůstávaly pozadu za dnešním showbyznysem a braly se velmi vážně — čímž si téměř samy říkaly o satiru. Věhlas děl s touto tematikou se však do dnešních dnů neudržel tak jako u opery seria. U nás se občas ještě hraje, spíše edukativně, Divadelní ředitel Wolfganga Amadea Mozarta, do stejné kategorie můžeme zařadit i Ariadnu na Naxu Richarda Strausse na Moliérovo libreto. Ve své době byly ale parodie na nabubřelou, bezduchou a vyumělkovanou vážnou operu ve velké oblibě.

Děj této hříčky je prostý, škorpení umělců mezi sebou a všech dohromady proti impresáriovi, přináší spoustu situační komiky. Nejprve se tvůrci dohadují, co se vlastně bude hrát, načež se mezi sebou umělkyně hádají o role. Poté začíná zkouška s karikovanými výkony. Náhlou změnou světla při zpěvu primadony dochází ke změně přístupu, a od této chvíle už se hraje naostro a doopravdy. Až do chvíle, kdy se během představení postupně hroutí vzadu kulisy, a to dost dramaticky, čímž je fiktivní představení neslavně skončeno. Pokus o lynčování impresária ze strany souboru nakonec přerůstá v kolektivní vyznání lásky k umění, které všechny spojuje.

Hned z počátku překvapí barevná jednotvárnost scény i kostýmů, vše je v lehce béžovo šedém odstínu, stěny, kostýmy dam i pánů, včetně paruk, a to po celou dobu představení. Ty jsou ale obzvláště opulentní tvarově, aby zdůraznily eufémičnost postav, stejně jako jejich jména. Jedinou realistickou postavou je tu impresário, na jehož bedrech leží veškeré riziko provozování, a především financování opery. Jména postav jsou příznačná, vystihují jejich podstatu. Impresário jménem Fallito je rozhodný a pevný muž, se zvučným barytonem, kterým vládne Pietro Spagnoli, italský pěvec s nosným hlasem i charismatem. Je vyrovnávacím jazýčkem na vahách mezi dvěma protikladnými entitami. Libretistou Deliriem, kterým byl další italský barytonista, Roberto de Candia a jeho protihráčem, komponistou jménem Sospiro, kterého ztvárnil český tenorista Petr Nekoranec. Oba se vznáší ve svých vysněných světech, oba spolu neustále soupeří a nemohou se vystát, právě proto, že jsou si tak podobní. Oba si své role užívali a Petr Nekoranec překvapil nejen hlasovou precizností, ale především hereckou ekvilibristikou, kdy se zcela schoval do role, kterou si užíval. Z karikovaných pěvců byl na scéně jeden operní tenor, se všemi možnými manýrami, ale se skvělou hlasovou technikou, se kterou zvládal krkolomné koloratury. Kanadský tenorista Josh Lovell vládne jasným, zvonivým a dobře se nesoucím hlasem, s lehkými výškami a perlivými koloraturami. Roli si užíval a dal do ní hravost a muzikantskou dravost. Jeho exteriér korunovala paruka, evokující kohouta a zvyšující jeho postavu. Jeho partnerkami byly tři dámy. Primadonou, tedy první zpěvačkou jménem Stonatrilla, byla francouzská sopranistka Julie Fuchs. Krásný kulatý a šťavnatý hlas dokázal být jak lyrický a měkký, tak perlivý a zářivý v koloraturách. Překvapovala obrovským rozsahem, s vyrovnanou barvou ve všech polohách. I ona dala do výkonu kus herecké nadsázky a smyslu pro humor. Druhou zpěvačkou Smorfiosou byla americká pěvkyně z Marylandu, Andrea Carroll. Představovala zralou, ale stále svůdnou dámu, jejíž soprán byl o poznání tmavší a kulatější a užívala si škorpení s o něco mladší kolegyní Stonarillou. Nejmladší, začínající sopranistkou Porporinou, byla italská pěvkyně Serena Gamberoni. Jasný a zářivý soprán s jasnými výškami a perlivými koloraturami doplnila dívčí naivitou a entusiasmem. Překvapivě hutným hlasem obdařil postavu choreografa Passagalla italský barytonista Alessio Arduini, s hutnou barvou a příjemným hereckým projevem. Tři pěvkyně mají jako protipóly každá svoji matku. Tyto postavy “komické staré” svěřil režisér mužům. Bragheronu, matku nejmladší Porporiny, si s chutí zahrál Alberto Allegrezza, který je nejen zpěvákem, ale i hercem a režisérem. Befanu, matku Smorfiosy, si s radostí zahrál a zazpíval kontratenorista Nicholas Tamagna a role Caverny, matky Stonatrilly, první primadony, se ujal Filippo Mineccia, opět kontratenorista. Jejich vystoupení bylo zdrojem mnohé situační komiky.

Důležitou úlohu zde hrál balet, čtyři dívky a šest chlapců, kteří se převlékali za dívky a s chutí tančili jejich party. Choreografie byla záměrně naivní, až primitivní, zasahovala do pěveckých vystoupení tak, že to vyvolávalo veselí a oživovalo děj, přinášený s nadsázkou a recesí. Jedné z tanečnic, Erice Alberini, se dostalo i krátké pěvecké příležitosti, což zvládla s překvapivě svěžím sopránem.  Představení končí s překvapivou pravdivostí a otevřeností, protagonisté jsou v negližé a bez paruk, takoví, jací jsou doopravdy, a tak se také vyznávají k lásce k divadlu. A to je asi to nejdůležitější poselství celé opery buffy.

foto. TADW / Werner Kmetitsch

Facebook X E-mail WhatsApp