„Nesmrtelná Eine kleine Nachtmusik okamžitě upoutala očekávaným nasazením a neselhávajícím radostným podtextem.“

„Úvod Meditace v unisonu viol měl nevšední působivost.“

„V závěru vedla Pavlová orchestr v účinném snižování zvuku do neslyšnosti.“

Druhý abonentní koncert sezóny 2025 Pražského komorního orchestru se konal v úterý 15. dubna v Koncertním sále Pražské konzervatoře. Program tvořila osvědčená, známá a populární díla z repertoáru komorních orchestrů: Nechyběla Mozartova Malá noční hudba, Brittenova Prostá symfonie nebo Sukova Meditace na staročeský chorál. Koncert zahájilo aranžmá pro komorní orchestr Smyčcového kvartetu F dur Jana Zacha. Prostě pohoda – malá večerní hudba. 

Pražský komorní orchestr s koncertní mistryní Ludmilou Pavlovou nastoupil s šesti houslemi, dvěma violami a violoncelly a kontrabasem. Úvodní skladbou byl Smyčcový kvartet F dur Jana Zacha, českého hudebníka nevlídného osudu. Kvartet o čtyřech větách, známý z vysílání plzeňské stanice Českého rozhlasu v provedení Plzeňského rozhlasového kvarteta, uvedl Pražský komorní orchestr v aranži pro komorní soubor. Jasná a průzračná struktura opusu získala sice jiný instrumentální rozměr, ale neztratila nic z náladově přístupného vyznění. Soubor hrál klasicistní dílko ve vlídné stylové uměřenosti, tedy bez nápadných dynamických a tempových kontrastů jednotlivých vět.

Interpretační vitalita souboru se v plnosti vyjevila v druhém díle programu, Serenádě č. 13 G dur K 525 „Malé noční hudbě“ Wolfganga Amadea Mozarta. Nesmrtelná Eine kleine Nachtmusik okamžitě upoutala očekávaným nasazením a neselhávajícím radostným podtextem. Introdukční charakter úvodních akordů první věty bezpečně následovalo odlehčené vedení partitury s dalšími proměnami jejího dynamického a výrazového zápisu. V Romanci hrály první housle emočně nadanou melodii, v následujícím Minuettu jsem slyšel báječnou pravidelnost Mälzlova strojku a neohrožené mezzoforte. S citlivým kontrastem uvedl soubor finální Rondo. Mozartova serenáda měla tah a naplnění klasické uměřenosti univerzálního slohu 18. století.

Po přestávce koncertu uvedl Pražský komorní orchestr legendární Meditaci na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35a Josefa Suka. Úvod Meditace v unisonu viol měl nevšední působivost, jakož i používání hry con sordino, kdy tlumení zvuku v pianu umocňovalo velebnost chorálu. V plném zvuku bez dusítek dostával strunný zvuk jakoby násobnou plnost a sílu. Stejně působivý moment uvedly housle ve vysoké poloze s katarzně vedeným následným sestupem. V závěru vedla Pavlová orchestr v účinném snižování zvuku do neslyšnosti.

Ve finale koncertu uvedl orchestr Prostou symfonii, tedy Simple Symphony, op.4 Benjamina Brittena. I tentokrát se ansámbl zaskvěl v úvodních taktech s opakovaným dvoutónovým motivem, které s jistotou konvenovaly soustředěné pozornosti publika. Následující melodické, violoncellové extempore vneslo hudbu do hravě vedeného, umírněně bouřlivého tance. Pizzicato následující věty a hra trsáním o struny celého ansámblu rozhodně rozveselilo sál. Jednotné drnkání strun mělo výtečnou rytmickou kázeň a vybrané, nikoli překotné tempo. Uvolnění v následující Sentimentální sarabandě mělo vkusný lyrizující výraz a připomnělo žánr „light music“ západní, zvláště britské, klasické hudby. Melodie v provedení Pražského komorního orchestru byla skutečně vláčná, hudba jako by stále uléhala až k naplnění pojmu. Pavlová vedla orchestr v intencích autorových instrukcí a také finále Prosté symfonie hrál orchestr skutečně „dovádivě“. Její pěstěný pódiový pohyb byl pohledný, zvláště na pozadí spíše statických kolegů a demonstroval spojitost s metrem, rytmem a dynamikou hudby.

Na závěr přidal orchestr chytlavou druhou větu Prosté symfonie s tempovým údajem Playful Pizzicato, tedy Hravé pizzicato. Koncert Pražského komorního orchestru s koncertní mistryní Ludmilou Pavlovou nabídl kontaktní, přívětivou, radostnou a úsměvnou náladu s promyšleným zvážněním v Sukově Meditaci.

Foto: Jaroslav Pavel

Facebook X E-mail WhatsApp