KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Martin Dvořák: Evropa má jako nejvyšší hodnotu solidaritu, Amerika svobodu english

„Mám rád citát Václava Havla, že Česko je moje vlast a Evropa je vlast našich vlastí.“

„Zcela jistě je Óda na radost správně vybrána pro reprezentaci jednotné Evropy.“ 

„Přímočaré vyznání pocitu viny Němců, jež explicitně uvedl prezident Frank-Walter Steinmeier, považuji za nesmírně důležitou katarzi.“ 

Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák převzal po dohodě s Úřadem vlády České republiky a vedením Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro záštitu nad akcí s názvem Berlínští filharmonikové na Kampě. Ve vládě má Dvořák na starosti agendy spojené s obecným fungováním Evropské unie a evropské politiky, které přesahují působnost jednotlivých ministerstev. Každý měsíc reprezentuje Česko na Radě pro obecné záležitosti. Spolu s ministry z ostatních členských států EU připravuje jednání Evropské rady, řeší víceletý rozpočet nebo i rozšíření Evropské unie. 

Po dohodě s Úřadem vlády České republiky a vedením festivalu Pražské jaro jste převzal záštitu nad akcí s názvem Berlínští filharmonikové na Kampě. Jistě s velkou radostí a navíc v symbolickém spojení oslav dvacátého výročí vstupu České republiky do Evropské unie…

Slavnostní koncert České filharmonie s jejím šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem k dvacátému výročí vstupu České republiky do Evropské unie ve Dvořákově síni Rudolfina, přenášený v přímém přenosu 30. dubna i Českou televizí, byl neskutečně nádherný, ale s ohledem na posluchače se jednalo o jistou výběrovou a exkluzivní záležitost.

Velmi se mi líbil nápad vedení 79. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, že slavnostní zahajovací koncert Berlínských filharmoniků s jejich šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Kirillem Petrenkem bude 12. května vysílán v přímém přenosu ze Smetanovy síně Obecního domu nejen v České televizi, ale i v plenéru parku Kampa. 

Je krásné, že se pořadatelé festivalu rozhodli, instalovat do přírodního areálu velké obrazovky, což bylo z mého pohledu atraktivní. Všichni na Úřadu vlády jsme si totiž velmi přáli, aby akce k dvacátému výročí vstupu České republiky do Evropské unie nebyly jen salónní diskuse.

Cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany, kterým se festival tradičně zahajuje, je úžasné erbovní dílo. Stále oslovuje velké množství lidí. S ohledem na oslavy jubilejního členství Česka v Evropské unii se mi líbila myšlenka akcentovat koncert v této spojitosti se symbolikou spolupráce různých kultur a národností. 

Každý měsíc reprezentujete Česko na Radě pro obecné záležitosti. Spolu s ministry z ostatních členských států Evropské unie připravujete jednání Evropské rady. Jak vnímáte pojem vlast?

Vlast a vlastenectví je velké téma, které v diskuzích o Evropské unii, spolupráci a integraci, bývá zneužíváno a dezinterpretováno. Mám rád citát Václava Havla, že Česko je moje vlast a Evropa je vlast našich vlastí.

Oficiální hymnou Evropské unie se stala Óda na radost z Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena. Jaký při jejím znění máte pocit?

Vždy jsem Ódu na radost Ludwiga van Beethovena cítil nadčasově. Ze zajímavosti jsem se seznámil s více překlady díla. Když jsem byl velvyslancem v Kuvajtu, dohodli jsme se s kolegy z ostatních evropských zemí, že recepce každé země bude začínat nejdříve zněním hymny daného státu a pak hymny Evropské unie. Hudba je nástrojem, který umožňuje porozumět si mezi národy beze slov, navíc je povznášející a nabíjí nás pozitivními emocemi. Zcela jistě je Óda na radost správně vybrána pro reprezentaci jednotné Evropy. 

V roce 2012 získala Evropská unie Nobelovu cenu za mír…

Ano, ovšem v současnosti cítíme nárůst nacionalistických tendencí, nežádoucí a nechtěné nebezpečí, což není příliš potěšující. Evropská unie buď tlaky nebezpečných ideologií ustojí, anebo přestane existovat. Neumím si ovšem představit, jak by jednotlivé státy v současnosti – po určité své zkušenosti z minulosti – byly schopny, stavět se ke světové konkurenci. Ať už se jedná o konkurenci asijských diktatur či výrobců, anebo v otázkách zabezpečení obrany, demokracie a svobody každého jejího státu. Mnohem snadněji zvládneme vše společně, než každá země zvlášť. A je možné, že právě snahy o rozbití Evropské unie jsou vedeny právě z asijských diktatur, kterým příliš vadíme jako moře demokracie svobody.

Jak jste rozvíjel svůj vztah ke klasické hudbě? 

Ke klasické hudbě jsem si našel vztah v průběhu dětství a dospívání. V Pardubicích, kde jsem vyrůstal a studoval na gymnáziu, jsem byl členem Hudební mládeže. Navštěvoval jsem rád koncerty Komorní filharmonie Pardubice, jejímž šéfdirigentem byl tehdy famózní Libor Pešek. Orchestr za jeho řízení zažil zcela jistě své vrcholné období. Jejich společné koncerty se staly pro mne již tehdy hudebním svátkem.

U nás doma zněla často klasická hudba, protože tatínek byl jejím velkým milovníkem a rád poslouchal především díla Richarda Wagnera, Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Maminka si zase oblíbila tvorbu Leoše Janáčka. V současnosti je pro mne klasika alternativou k profesnímu a společenskému šumu, který mne obklopuje. Mám k ní velmi kladný vztah, protože se při jejím poslechu vnitřně na sebe soustředím, vnímám její emoce a mnohdy i příjemnou atmosféru. 

Když jsem byl primátorem Hradce Králové, stál jsem u zrodu festivalu Jazz Goes to Town. Jazz jsem si postupem času velmi oblíbil a momentálně plánuji navštívit skvělý jazzový klub Django v New Yorku. 

Libor Pešek

V New Yorku jste působil v letech 2012 až 2017 na Generálním konzulátu České republiky. Které kulturní instituce jste nejraději navštěvoval, když jste zastával post generálního konzula?

V období mého pětiletého profesního období v New Yorku jsem velmi rád navštěvoval Metropolitní muzeum a Muzeum moderního umění. Obě instituce vždy navštívím s nadšením. Úžasné vzpomínky mám rovněž na mnohá představení Metropolitní opery, přičemž jsem rád, že se mi letos na jaře podařilo s mým synem Adamem naplánovat si srovnání opery Carmen Georgese Bizeta v režii Grischy Asagaroffa v Národním divadle v Praze na jedné straně a v režii Carrie Cracknell v newyorské MET. Dodnes s radostí navštěvuji také jazzové kluby na Manhattanu. 

Je zajímavé, že Spojené státy a Evropská unie mají podobná hesla. Státní znak Spojených států amerických má ve svém vyobrazení heslo „E pluribus unum“ a Evropská unie užívá podobné motto „In varietate concordia.“ Idea jednotné rozmanitosti je inspirativní pro oba kontinenty…

Když jsem žil delší dobu v USA, cítil jsem, že Evropané měli k sobě blíže, prostě jsme si více rozuměli. Ať jsme chtěli nebo nechtěli, vždy se jednalo, řekl bych sportovní nadsázkou „o hokejovou konfrontaci“ porovnávání evropského a amerického pohledu, kdy jsem si více uvědomoval evropskou identitu, protože jsme byli propojeni nejenom institucionálně, ale i tradicí, společnou kulturou a historií.

I když se Evropa vyvíjela jinak než Amerika, sdílíme přesto s Američany nějaké hodnoty i nějakou kulturu, křesťanskou i židovskou tradici. Během pobytu v Americe jsem si definoval pro sebe základní hodnoty obou společností a myslím si, že Evropa má nejvyšší hodnotu solidaritu a Amerika svobodu.

Samozřejmě, jak si každý zachovává část své identity a nese část své kultury, vytváří také trochu prostředí pro případné střety, protože kultury nejsou vždy úplně kompatibilní. Představy o tom, co je správné a nesprávné, mohou vyvolávat určité tenze ve společnosti. A pak je užitečné, když není střet, ale setkávání kultur. Zcela určitě je nejprospěšnější, když společně koexistuje co nejvíce kultur, aby nikdo neměl dominantní roli a pocit, že správná jen jeho kultura, která určuje tón a všichni ostatní ji musí přijmout. 

Ve své kariéře jste prokázal mnoho solidarity a za svou pomoc jste získal i řadu ocenění, například medaili NATO za pomoc při rozšíření NATO, Cenu Celestýna Opitze za humanitární a rozvojovou činnost v Kosovu i Iráku, a za celoživotní postoj vůči službě lidem a společnosti. Obdržel jste také zlatou Janskou plaketu pro dobrovolné dárce krve.

Velmi mne naplňuje, když mohu být lidem užitečný. Velkou profesionální výzvou byla pro mne například má mise v Kosovu, kde jsem z pozice administrátora, člena mise OSN pro poválečnou obnovu, měl na starosti rekonstrukci měst Istog a Gjakovä a rozvoj regionu Pejë. O svých zážitcích bych mohl hovořit dlouho, popsal jsem je více v knize Kosovo na vlastní kůži. Ocenění je skutečně dlouhá řada. Těší mě, že jste si dala práci je dohledat. Mě skutečně baví být užitečný, tak snad všechno dávalo nějaký smysl.

Před zahájením Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro s Berlínskými filharmoniky, přijel do Prahy na pozvání prezidenta republiky Petra Pavla ve dnech 29. a 30. dubna na oficiální návštěvu České republiky prezident Spolkové republiky Německo Frank-Walter Steinmeier, který vystoupil i ve Španělském sále Pražského hradu na slavnostní konferenci „20 let Česka v EU: Vize pro rozšířenou Evropu.“ Jak se vám líbil projev německého prezidenta? 

Projev německého prezidenta jsem si opravdu užil, jednak z pohledu evropské dimenze a jednak pro jeho vyjádření úcty a respektu k tomu, co Češi v Evropské unii dokázali. Nejvíce jsem ocenil, když poněkud odbočil od tématu, a opravdu jednoznačně pojmenovával vinu Německa na tom, co se v Evropě v minulém století odehrálo. Přímočaré vyznání pocitu viny Němců, jež explicitně uvedl prezident Frank-Walter Steinmeier, považuji za nesmírně důležitou katarzi.

Němci se téměř osmdesát let omlouvají za svoji vinu, jsou pokorní a kají se, co světu provedli a snaží se to odčinit. Naopak Rusové se stále domnívají, že nejsme dost vděční, že nás zachránili před kontrarevolucí, což je ruský narativ, který se nezměnil. A kdo ví, jestli se někdy změní? 

Pravda je, že v období prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova trochu přišla omluva, ale v současnosti se už o tom v Rusku vůbec nemluví. Na ruské straně není pokora. Přímočaré vyznání pocitu viny Němců v projevu německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera bylo správnou cestou, jak staré křivdy nahradit, překonat, jak se s nimi vyrovnat a vypořádat. Domnívám se, že nám Čechům občas chybí odvaha pojmenovat naše staré hříchy. 

Když jsem byla na slavnostní konferenci ve Španělském sále, nelíbilo se mi, že nikdo z českých politiků ve svých proslovech, ani z českých účastníků v diskusi, nezmínil prezidenta Václava Havla. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier, stejně jak ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ve své videozdravici ke konferenci, tak i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen v proslovu na zahájení slavnostního koncertu České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina na Václava Havla s úctou vzpomenuli…

Váš názor si neodvažuji hodnotit, ale mám pocit, že zde již není ostentativní odstup od Václava Havla, který vyzařovali předchozí prezidenti, zejména Václav Klaus, v jehož případě se jednalo až o osobní nepřátelství, které určitě poznamenalo vztahy v české politice na dlouhou dobu. Situace se již mění, prezident Petr Pavel i premiér Petr Fiala občas Václava Havla citují. Jeho odkaz se již smí opět akcentovat, což je určitě dobře.

Odkaz Václava Havla jsme ostatně vtiskli i do motta historicky druhého českého předsednictví v Radě Evropské unie v roce 2022, jež bylo „Evropa jako úkol“. Svým stejným názvem odkazovalo na Havlův projev, který prezident pronesl 15. května 1996 v Cáchách při předávání Ceny Karla Velikého. Ale však víte, jak jsou Češi citliví na zbožňování a modlářství? Možná i proto se držíme všichni trochu zpátky. A přiznám se, že já také, když používám ve svých proslovech jeho citace. 

Odkaz prezidenta Václava Havla v zahraničně politickém směřování České republiky je nezpochybnitelný a nesmí se ztratit z naší politiky. Velmi se mi líbilo, když premiér Petr Fiala zdůrazňoval ve Španělském sále i ve Dvořákově síni Rudolfina ve svých proslovech, abychom se zbavili termínu postkomunistické země. 

S myšlenkou premiéra Petra Fialy velice souhlasím, ovšem obávám se, že termínu postkomunistické země se nelze zbavit úplně rychle. Buďme k sobě upřímní, přece jen, naše kulturní a politické dědictví několika dekád komunistického systému je stále ještě znát… Má generace šedesátníků strávila půlku svého života v nesvobodě, což poznamenalo naše způsoby uvažování i myšlenkové stereotypy. Snažím se jich ovšem dlouhodobě zbavit. Pro mne je v současnosti největší nadějí dospělá generace dvacetiletých, kteří se narodili již v době existence Evropské unie a mají jiný způsob nazírání a vnímání světa.

Ve své kariéře jsem vedla v průběhu deseti let tři rozhovory s režisérem Milošem Formanem a pro zajímavost s ohledem na historii České republiky si vybavuji jeho názor, že naší zemi bude trvat padesát let než se osvobodí. 

Domnívám se, že měl Miloš Forman pravdu. Jeho odhad byl správný a přesný. Ostatně i prezident Tomáš Garrigue Masaryk předpovídal stejnou dobu v podobném kontextu pro naši vlast. V listopadu uplyne pětatřicet let od sametové revoluce. Padesát let vychází na obměnu generací, kdy se konečně zcela osvobodíme a ke kormidlu se dostanou lidé, kteří nejsou zatíženi minulostí. 

Ráda jsem slyšela v Praze na tiskových brífincích francouzského prezidenta Emmanuela Macrona i německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera jejich uznání České republice. Ve srovnání s dobou před dvaceti lety výrazně přispěla k posílení našeho státu dle mého názoru Evropská unie.

Zcela nepochybně. Naučili jsme se vyjednávat a být seriózním, uvěřitelným a respektovaným partnerem. Nejsme nějakým nováčkem v soutěži, který ještě neví, jak se hraje. Jdeme správným směrem a ve vztazích k silným zemím se stáváme rovnocenným partnerem. 

………………………

Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (*1956) má ve vládě na starosti agendy spojené s obecným fungováním Evropské unie a evropské politiky, které přesahují působnost jednotlivých ministerstev. Každý měsíc reprezentuje Česko na Radě pro obecné záležitosti. Spolu s ministry z ostatních členských států EU připravuje jednání Evropské rady, řeší víceletý rozpočet nebo třeba rozšíření EU.

Po dokončení studia na pardubickém gymnáziu nastoupil na obor finance na Vysoké škole ekonomické v Praze, který zakončil titulem inženýr. Po studiích se stal ekonomem na podnikovém ředitelství Východočeského průmyslu masného. Po konfliktech s komunistickým režimem byl převeden do technického úseku a do výroby. V listopadu 1989 s přáteli zakládal Občanské fórum v Hradci Králové, kde nesl zodpovědnost za ekonomickou sekci. 

V roce 1990 byl zvolen prvním porevolučním primátorem Hradce Králové, funkci se mu v dalších komunálních volbách podařilo obhájit a zůstal v ní až do roku 1998. Zároveň působil také v předsednictvu Svazu měst a obcí ČR, ve kterém se později stal jeho místopředsedou.

Následovalo jeho první zahraniční vyslání. V říjnu roku 1999 vyjel na dva a půl roku do Kosova jako člen mise OSN pro poválečnou obnovu. Měl na starosti rekonstrukci měst Istog a Gjakovä a rozvoj regionu Pejë. Zážitky z této mise popsal v knize „Kosovo na vlastní kůži“, která vyšla s předmluvou Václava Havla v roce 2001. Následně se v roce 2003 přesunul do Iráku, kde pracoval na ustavení dočasných místních samospráv v provinciích na jihu země. Posléze působil v administrativním týmu Rady pro mezinárodní koordinaci v Bagdádu, v níž se později stal zástupcem ředitele odboru pro koordinaci dárců. 

Po návratu z Iráku začal pracovat pro Ministerstvo zahraničních věcí. Jako pozorovatel Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě odletěl na podzim 2004 na Ukrajinu monitorovat průběh prezidentských voleb v době takzvané oranžové revoluce. V lednu 2005 byl vyslán na naši ambasádu ve Washingtonu D. C., kde pracoval v obchodně-ekonomického úseku a po dvou letech se stal jeho vedoucím. Po návratu do Čech v roce 2009 působil na Ministerstvu zahraničních věcí, kde byl ředitelem odboru dvoustranných ekonomických vztahů a podpory exportu. Ve funkci zůstal do srpna 2012, kdy znovu vyjel do USA, tentokrát jako generální konzul na konzulátu v New Yorku.

Odtud se v roce 2017 přesunul na post velvyslance do Kuvajtu, kde měl na starosti Kuvajt a Katar. Od června 2021 působil v Praze jako náměstek ministra zahraničních věcí. V květnu 2023 se stal ministrem pro evropské záležitosti.

Je držitelem medaile NATO za pomoc při rozšíření NATO, Ceny Celestýna Opitze za humanitární a rozvojovou činnost v Kosovu a Iráku, a za celoživotní postoj vůči službě lidem a společnosti, Zlaté pamětní medaile Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové za zásluhy o rozvoj vysoké školy, Bronzové a Stříbrné pamětní medaile Univerzity Karlovy za zásluhy o rozvoj vědy, kultury a školství, Pamětní medaile Vojenské lékařské Akademie Jana Evagelisty Purkyně za zásluhy o rozvoj vojenského lékařského školství a také Medaile A. G. Bella za rozvoj telekomunikace v ČR. Je také nositelem zlaté Janského plakety pro dobrovolné dárce krve.

Foto: Čf / Petr Kadlec, z archivu a Facebooku M. Dvořáka, Pražské jaro / Zdeněk Chrapek

Markéta Jůzová

Hudební a divadelní publicistka, překladatelka

Germanistka, muzikoložka a teatroložka se stážemi na Univerzitě ve Vídni a v Sudetoněmeckém hudebním institutu v Regensburgu, kde vědecky působila a byla moderátorkou, se více než dvacet let věnuje publicistické činnosti. Rozhovory s významnými osobnostmi různých profesí a národností i kritiky, komentáře, recenze, reportáže a studie zveřejňuje v českém a zahraničním tisku. Z pozice asistentky režie spolupracovala s Jiřím Menzelem na inscenacích her W. Shakespeara Sen noci svatojánské a Veselé paničky windsorské před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, u druhé produkce byla i hudební dramaturgyní. Připravovala katalogy pro MHF Petra Dvorského a byla tiskovou mluvčí festivalu. Pro Národní divadlo v Praze edičně zpracovala česko–anglickou programovou brožuru ke světové premiéře dramatu G. Whytea Golem 13. Je autorkou řady koncertních programů a několika pořadů pro ČRo Vltava. Zajímá se o multikulturní a česko–rakouské vztahy. Hraje na flétnu a klavír. Má ráda cestování, horské túry a kondiční plavání. Účastní se environmentálních projektů Nadace monackého prince Alberta II. Publikuje své fotografie.



Příspěvky od Markéta Jůzová



Více z této rubriky