„Baví mě expresivní jazyky, které jdou ruku v ruce s dramatem.“

„Chvilky při úniku na Měsíc a další dobrodružství přinutí pana Broučka změnit pohled na ostatní i na sebe sama.“

„Janáček i Britten se umí za pomoci jen mála tónů nebo taktů dostat s patřičným účinkem k jádru věci.“

Britský tenorista Nicky Spence, který se představí na festivalu Janáček Brno v titulní roli inscenace opery Výlety páně Broučkovy, nepřijíždí do Brna poprvé. Během minulém ročníku Janáčkova festivalu tam zpíval Zápisník zmizelého. Tenorové role z Janáčkových oper interpretuje na světových scénách a považuje je za důležitou součást svého repertoáru, spolu s úlohami z oper německých či britských autorů.

Kdy a jak jste se poprvé setkal s hudbou Leoše Janáčka? Byla to náhoda, nebo vás k ní někdo přivedl?

Měl jsem to štěstí, že jsem absolvoval stáž v Anglické národní opeře, kde byl hudebním ředitelem Charles Mackerras, který se zasloužil o uvedení mnoha Janáčkových děl v Anglii. Vzpomínám si, jak mě okouzlila inscenace Její pastorkyně v režii Davida Aldena, v níž jsem o patnáct let později sám vystupoval. Jako velmi mladý zpěvák jsem se též seznámil s Janáčkovým Zápisníkem zmizelého a tato skladba mě nesmírně zaujala. 

Jak jste se učil češtinu a co bylo nejobtížnější?

Během studia na Guildhall School v Londýně jsem měl to štěstí, že mě učila Lada Valešová (česká klavíristka, která roku 1995 nastoupila na Guildhall School of Music and Drama jako stážistka a později se stala členkou profesorského sboru – pozn. red.), která mě provedla úskalím tohoto jazyka. Češtinu miluji, protože je ke zpěvákům z hlediska produkce hlasu velmi vstřícná a umístěná vpředu, ale na některé méně obvyklé souhlásky je třeba si při zpěvu v rychlém tempu zvyknout. V Brně se mi v tomto ohledu dostalo skvělé pomoci.

Jaké jsou podle vás výhody a nevýhody zpívání v originále? Neučinil by překlad Janáčkovo dílo publiku ve světě ještě přístupnější?

Myslím, že Janáček by překlad ocenil, protože by se mu líbilo, že drama může promlouvat přímo k divákům. Dělal jsem jeho díla v překladu v Londýně a fungovalo to velmi dobře, nicméně v jeho hudbě je cosi jedinečného, co souvisí s charakterem jazyka, co je v důsledku autentické a čemu člověk snadno uvykne.

Cítíte, že je pro vás vhodnější, když zpíváte trochu jiný repertoár, než je tenorový „mainstream“?

Ve své kariéře jsem zpíval všechno od Leoncavalla přes Rossiniho až po Saint-Saënse, ale v určitém okamžiku si člověk uvědomí, že tím, že mu jsou nabízeny určité role, se dostává do jedné šablony. Baví mě zpívat v expresivních jazycích, které jdou ruku v ruce s dramatem. Myslím, že čeština a němčina jsou z tohoto pohledu ideální.

V porovnání s Její pastorkyní či Káťou Kabanovou nejsou Výlety páně Broučkovy tak známé. Vy sám jste znal tuto operu už dříve?

Ve Velké Británii bylo několik skvělých inscenací pana Broučka, které jsem viděl v angličtině. Byl jsem také několikrát požádán, abych zpíval titulní roli, ale teprve této mimořádné příležitosti v Brně přály hvězdy a termíny se podařilo sladit tak, aby bylo dost času na přípravu. Výlety páně Broučkovy jsou nesmírně zábavné dílo, které ale vyžaduje zapojení fantazie od všech zúčastněných, což je možná důvod, proč se hraje o něco méně častěji.

Co byste řekl o postavě pana Broučka? Je to pouze zbabělý měšťák?

Jako u veškerého Janáčka, ani pan Brouček se nepředstavuje pouze jedním charakterovým rysem. Je tu bezpočet vrstev, které mě bavilo prozkoumávat. V zásadě si myslím, že je závislý na alkoholu. Řeší jím nějaké trauma, které jej přimělo k poměrně sebestřednému, sobeckému způsobu života, kdy se vyhýbá kontaktu s ostatními lidmi. Jeho sebehodnocení je velice nízké a zdá se, že od sebe lidi odstrkuje. Avšak chvilky při úniku na Měsíc a další dobrodružství jej přinutí změnit pohled na ostatní i na sebe sama. Je tam docela roztomilý. Nejsme i my všichni? 

Která z Janáčkových tenorových rolí je vám nejbližší?

Myslím, že ve všech Janáčkových postavách vidím něco ze sebe. Mládí Janáčka v Zápisníku zmizelého, schopnost najít v sobě naději jako Laca v Jenůfě i některé výjimečné okamžiky sebedůvěry jako pan Brouček. Janáček nám vždy nastavuje zrcadlo a to je jedna z věcí, proč je pro mě tak atraktivní.

Už jste zmínil Zápisník zmizelého, na repertoáru máte i Janáčkův cyklus Moravská lidová poezie v písních. Myslíte, že Janáčkovy či obecně moravské písně jsou blízké melodiím vaší země – Skotska?

Rozhodně. Lidový idiom tvoří v Janáčkově hudbě úžasný podklad a hodně mi připomíná skotské lidové melodie, které jsem zpíval jako kluk. Byl to pro mě skvělý výchozí bod k jeho hudbě a nepochybně je jím i pro ty, kteří Janáčka slyšeli poprvé.

A co britský klasik Benjamin Britten? Cítíte v jeho hudbě také nějakou spřízněnost s Janáčkem?

Brittena zpívám hodně. S Janáčkem jsou souputníci, protože oba vyznávají princip úspornosti. Za pomoci jen mála tónů nebo taktů se s patřičným účinkem dokážou dostat k jádru dramatu. Pro mě jako zpívajícího herce je to nesmírně vzrušující. Jejich díla často působí spíš jako činohra než opera a to se mi líbí. 

Zápisník zmizelého jste už v Brně provedl na minulém Janáčkově festivalu. Jak na to vzpomínáte?

Bylo to neobyčejné a nervy drásající. Jako vařit haggis (skotské národní jídlo – pozn. red.) pro skupinu Skotů. Všichni ale byli vstřícní a já cítil v Brně tu atmosféru, která je Janáčkově hudbě tak vlastní; také se mi podařilo zapamatovat si většinu slov. Považuju to za památné vystoupení.

Jak jste se vlastně dostal k opeře? Prý jste se rozhodoval mezi klasikou a popem…

Učil jsem se zpívat tak, že jsem zpíval všechno, co jsem slyšel v rádiu. S klasickou hudbou jsem se setkal až jako teenager, protože jsem vyrůstal na skotském venkově. V popu je kromě hudby přítomno tolik dalších aspektů, že jsem rád, že jsem si osvojil operu. V té člověk může mít dlouhou kariéru, která se díky rozličnému repertoáru může neustále vyvíjet.

Dočetla jsem se, že jste prezidentem Nezávislé společnosti hudebníků a také oficiálním velvyslancem charitativní organizace Help Musicians UK. Mohl byste o těchto institucích říci něco bližšího?

To jsou všechno důležitá světla v rodině klasické hudby ve Velké Británii. Pomáhají podporovat hudebníky v jejich nejtěžších chvílích. Stát se hudebníkem totiž v dnešní době může být lehce nebezpečné, takže si myslím, že podpora od těchto institucí je důležitá, protože v první řadě vnímají hudebníky jako lidi a pomáhají jim vytvořit ideální podmínky, aby mohli co nejlépe pracovat. Je mi ctí, že jsem se k těmto projektům mohl připojit.

Foto: Ki Price, NdB / Marek Olbrzymek