„Dirigent Petr Popelka nasadil sice očekávanou orchestrální vichřici, ale se strhující vitalitou; pak vedl průběh legendárního kusu s důslednou pozorností k detailům.“

„Nepřeslechnutelný tón pikoly, který z hudby Smetany báječně ‚trčel‘, se nesl sálem i v následující skladbě.“

„Bradshaw rozehrál své sólo neokázale, s klidem a jistotou, tak prostě a civilně, jak prošel podiem ke klavíru.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu dával svůj Novoroční koncert v úterý 2. ledna 2024 ve Dvořákově síni Rudolfina za hojné účasti publika. Na programu byl jako první Smetana, což je v roce jeho dvousetletého výročí narození u českého a navíc veřejnoprávního rozhlasu možno považovat za povinnost. Pak už se hrála hudba 20. století – Richard Strauss, Gershwin a Bernstein. A místo plánovaného vystoupení amerického jazzového pianisty Eldara Djangirova hrál na klavír Ryan Martin Bradshaw. Novoroční, mimořádný koncert měl jednu kvalitu navíc – vzrušující dynamiku s vítězným forte.

Údernou introdukci koncertu jistila předehra k opeře Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. A následovaly tři tance z opery – Polka z finale prvního dějství, Furiant z úvodu druhého dějství a Skočná z úvodu třetího dějství. Dirigent Petr Popelka nasadil sice očekávanou orchestrální vichřici, ale se strhující vitalitou; pak vedl průběh legendárního kusu s důslednou pozorností k detailům. Fantazijní vánkové echo smyčců po úvodním zvukovém náporu a duet hobojů v pozdější podobné situaci lyrického oddechu vytvořily tu správnou milostnou katarzi. Jak víme, opera zpívá také o milování. Dynamické lomcování partiturou s barvitými propady, návraty a prodlevami bralo dech. Jednotlivé nástrojové sekce byly nebývale konkrétní ve zvuku, aniž by byly separované z celku. Nepřeslechnutelný tón pikoly, který z hudby Smetany báječně ‚trčel‘, se nesl sálem i v následující skladbě. Přesně ve své charakteristice a poslání. Totéž platilo i pro taneční kusy, které orchestr nadal přitažlivou rytmikou v důvěrně známém tempu národního koloritu.

Následující Suita z opery Růžový kavalír Richarda Strausse kontrastovala s předchozí hudbou moderností v kompoziční práci a instrumentací, kterou dirigent rovněž originálně připomenul ve smyslu výkladní skříně. Vedle zmíněné pikoly si přišly na své dvě harfy, celesta a Strauss vepsal do partitury také kouzelný vynález klasicismu, do kterého se zamiloval jak Mozart, tak řada jeho současníků. Tedy basetový roh. Po divukrásné předehře a lyrikou vyšperkované hudbě o stříbrné růži z druhého dějství, vplul do hudby valčík barona Ochse z druhého dějství. Další valčík suitu z opery Růžový kavalír uzavřel jako velkoorchestrální obraz v tříčtvrtečním taktu s rafinovaně vystupňovaným závěrem.

Po přestávce koncertu přivedl Popelka na podium slovensko-australského pianistu Ryana Martina Bradshawa, vítěze rozhlasové soutěže Concertino Praga z roku 2021. To už měl za sebou vítězství v Chopinově soutěži v polské Szafarnii, v soutěži v dánském Aarhusu, France Liszta ve Výmaru a v řadě dalších. Hrál sólo v Rapsodii v modrém George Gershwina. Je zajímavé, že jako u Dvořákovy Humoresky, tak i u Gershwinovy Rapsodie se mluví o inspiraci z jízdy vlakem. Alespoň americký pianista tvrdil, že ho zárodky témat napadly na cestě vlakem do Bostonu. A když tohle víme, tak ten rytmus v jejich hudbě opravdu slyšíme. Sólový hlas je do partitury vepsán až po vstupním extempore klarinetu s legendárním glissandem a orchestrálním vstupu s „vlakovým rytmem“, které určují náladu a styl Rapsodie. Klarinetu a orchestru bravo! Bradshaw rozehrál své sólo neokázale, s klidem a jistotou, tak prostě a civilně, jak prošel podiem ke klavíru. V souhře s orchestrem si počínal rutinně, technicky náročné kadence hrál s bravurou a bez ambicí k virtuózní efektivitě. Z Bradshawa pojetí odevzdání se hudbě a jejímu zacílení vyrůstala také jeho úhozová technika a výraz, které se nerozcházely s nasazením orchestru. V něm, v souladu se standardní instrumentací Rapsodie, byl v orchestru zastoupen i kvartet saxofonů a tenorové banjo.

Po bouřlivém potlesku ohlásil Popelka Variace na I Got Rhythm George Gershwina, který skladbu napsal na melodii písně I Got Rhythm ze svého muzikálu Girl Crazy. A tak se publiku dostalo dalšího skvělého a uvolněného výkonu pianisty a jazzujícího orchestru.

Finální skladbou byly Symfonické tance z West Side Story Leonarda Bernsteina. Suita devíti částí dotvořila atmosféru symfonického jazzu, ve kterém autor vsadil na efektní vstupy jednotlivých nástrojů, včetně violy, harfy, lesního rohu, hoboje, flétny, sóla houslí koncertního mistra a bicích nástrojů, včetně xylofonu či zvonkohry. A orchestr vše náležitě dokonal a skutečně se do svých nástrojů až rozverně opřel. A Popelka tvořil s furiózním zanícením hudbu tak intenzívně, až měl jeden pocit, že hledí do otevřené knihy, v níž má náhle veškeré dění před sebou jako na dlani.

Foto: Vojtěch Brtnický