„Všichni tři autoři vybraní pro tuto specifickou sestavu se narodili na začátku poslední dekády 19. století.“

„(…) nezapře v sobě však vroucnost a lyrickou melodičnost autora pocházejícího z Českomoravské vysočiny.“

„Zemlinského smyčcové kvarteto se svým názvem hlásí k významné hudební osobnosti meziválečné Prahy.“

První koncert komorního cyklu orchestru Prague Philharmonia ve své již dvaatřicáté sezoně 2025/26 přinesl objevnou, příjemnou a přitom důmyslnou dramaturgii. Uskutečnil se v pondělí 15. září v barokním refektáři Profesního domu MFF UK na Malé Straně. Podstatnou měrou se na něm podíleli členové Zemlinského kvarteta ve složení František Soušek, Petr Střížek (housle), Petr Holman (viola) a Vladimír Fortin (violoncello). Na vrcholu večera přednesli rozsáhlý Smyčcový kvartet č. 15 Franze Schuberta.

Tím důmyslným dramaturgickým tahem kvartetistů bylo přiřazení vhodných skladeb v první polovině večera. Nepochybně na popud svěží dramaturgie Prague Philharmonia sáhli po komorních kompozicích tří významných tvůrčích osobností první poloviny 20. století, Sergeje Prokofjeva, Bohuslava Martinů a Daria Milhauda a vybrali taková díla, v nichž kvartetisté nalezli v různých dílčích sestavách vhodné uplatnění ve spolupráci s dalšími přizvanými instrumentalisty, hobojistou Janem Součkem, klarinetistou Jindřichem Pavlišem a kontrabasistou Adamem Honzírkem.

Pro všechny tři autory vybrané pro tuto specifickou sestavu je společné to, že se narodili na začátku poslední dekády 19. století. Jejich tvorbu tedy výrazně ovlivnil společenský a umělecký kvas pohnuté doby začátku 20. století, v níž vyrůstali a v níž tvořili. Všichni tři obdobným způsobem důmyslně uplatnili virtuózní interpretační prvky.

Prokofjevův Kvintet pro hoboj, klarinet, housle, violu a kontrabas, op. 39 je sestaven z šesti částí, z nichž hned ta první je sledem variací. Jsou v něm patrny inspirativní podněty baletního umění Paříže dvacátých let 20. století. Osloví pro svého autora tak charakteristickým sarkasmem a současně úsměvností, nejednou však připomene poetiku Igora Stravinského. Skladbu Mazurka – nokturno pro hoboj, dvoje housle a violoncello napsal Bohuslav Martinů v roce 1949, tedy deset let před svojí smrtí. Je to jednovětá kompozice inspirovaná stým výročím úmrtí Fryderyka Chopina, nezapře v sobě však vroucnost a lyrickou melodičnost autora pocházejícího z Českomoravské vysočiny. Les rêves de Jacob (Jákobovy sny) pro hoboj, housle, violu, violoncello a kontrabas, skladba s úctyhodným opusovým číslem 294 od Daria Milhauda je něco jako malý koncert pro hoboj a smyčce. Jedná se o pětidílný cyklus inspirovaný starozákonním příběhem, tedy o hudbu ve své podstatě programní s až hymnickým vyzněním.

Hlavní tíha interpretačního uchopení všech tří skladeb první poloviny večera ležela na bedrech hobojisty Jana Součka. Svého údělu se zhostil skvěle. Zvuk nástroje modeluje s pochopením pro emocionální přesah melodických frází. Výbornou herní technikou vládne rovněž klarinetista Jindřich Pavliš. Dostatečně zvýraznit sarkasmy baletních obrazů Sergeje Prokofjeva mu proto nečinilo žádných problémů, spíše jim svojí hbitostí a lehkostí byl nápomocen. Nejhlubší ze smyčcových nástrojů kontrabas včlenili do svých skladeb hned dva autoři, Prokofjev a Milhaud. V obou případech mu byla přidělena specifická, mnohdy až koncertantní role, tedy jak výrazově, tak především technicky mimořádně náročná, virtuózní, značně přesahující běžný doprovodný standard kontrabasových partů. Adam Honzírek hrál perfektně, zřetelně, s intonační přesností a s lehkostí hráče na violoncello. 

Smyčcové Zemlinského kvarteto, které se svým názvem hlásí k významné hudební osobnosti meziválečné Prahy, je bezesporu další ozdobou úspěšné řady české kvartetní školy. Od roku 1994, kdy bylo založeno, má za sebou již celou řadu vystoupení a zasloužených ocenění jak na domácí, tak i mezinárodní scéně. Lze od něj proto plným právem očekávat závažný, dobře promyšlený výkon. Umělci ten večer publikum rozhodně nezklamali. Na svoji vlastní prezentaci si vybrali rozsáhlé dílo o celé století starší, Schubertův Kvartet G dur. Mimořádnou závažností a etosem v něm tento ve své podstatě již romantický skladatel navazuje na odkaz tvůrců hudebního klasicismu, osobitostí však výrazně inklinuje k dlouhodeché melodice. I když ve své struktuře Schubert jednoznačně uplatňuje samostatnost každého z hlasů, největší důraz je soustředěn na hlas první. Zde však bychom z interpretačního hlediska uvítali hráčovu větší naléhavost a dominanci.

Je sympatické, že v hudbě obou historických epoch interpreti nalezli klid, jemnou citovost a přívětivost, což jsou zejména v současné době hodnoty zvláště potřebné. Vřelé díky.

Foto: Milan Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp