„Jednu z festivalových konstant hned na začátku v parku na prvním zámeckém nádvoří znovu potvrdilo nedělní podvečerní vystoupení Jazzbandu schwarzenberské gardy.“

„Vystoupení Dvořákova tria jak imanentní kvalitou svého projevu, tak odezvou publika, které aplaudovalo vestoje, možno do jisté míry považovat za dominantu festivalu.“

„Dějištěm sobotního závěrečného koncertu byl prostor kostela Božího Těla v areálu bývalého kláštera. Důsledně sledoval a také završil onu charakteristickou „španělskou linii“ letošního festivalového ročníku.“

Po týdnu odmlky, následujícím po Barokní noci konané o posledním červnovém víkendu, pokračoval během prvního červencového týdne 37. ročník Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově sérií osmi navzájem stylově i žánrově svébytných koncertů, dohromady dávajících pestrý a ve svém výsledku i zážitkově atraktivní, avšak esteticky hodnotný souzvuk. Festival se letos konal v termínu od 23. června do 9. července.

Jednu z festivalových konstant hned na začátku v parku na prvním zámeckém nádvoří znovu potvrdilo nedělní podvečerní vystoupení Jazzbandu schwarzenberské gardy (2. července) vedeného klarinetistou a saxofonistou Martinem Voříškem, jinak též muzikologem a dramaturgem festivalu. Díky jeho badatelskému úsilí teď každým rokem ožívá dávná tradice hudebního seskupení zaměstnanců někdejšího schwarzenberského panství, většinou úředníků, jejichž povinností mimojiné bylo ovládat nějaký hudební nástroj. Ti hlavně v meziválečném období minulého století zpestřovali českokrumlovský kulturní život nejen na zámku, ale i ve městě. Viděno právě připomínaným koncertem byl to podle tehdejších představ i jazz. Tedy jakési pop retro „šmrcnuté“ swingem, dnes ovšem v naprosto dokonalém a přitom spontánním provedení vynikajících jazzmanů s využitím notového materiálu dochovaného ve schwarzenberském archivu.

Takzvaně lehčí múza mívá v rámci festivalové dramaturgie trvalé zakotvení i v úterních večerech „Jazzu nad Vltavou“ (4. července). Ten se letos po několika letech vrátil na své původní místo, na terasu hotelu Růže, a to koncertem jazzové zpěvačky Yvonne Sanchez doprovázené vlastním YS Quartetem zpravidla vystupujícím v proměnlivém obsazení. Protagonistka pochází z Polska (matka Polka, otec Kubánec) a již dlouhá léta žije v Praze (byla zde už před rokem 2000 dvakrát vyhlášena nejlepší jazzovou zpěvačkou roku), odkud pravidelně vyjíždí koncertovat do řady evropských zemí i do zámoří. Je vskutku univerzálně vybavena – ovládá a zpívá v několika jazycích, hraje na několik nástrojů a komponuje. V Českém Krumlově jsme ji zastihli v náladově pohodovém rozpoložení spontánně uvolněného projevu s občasným dynamičtějším, expresivnějším vybočením, které průběžně vykazovalo neomylné, hluboce zakotvené jazzové cítění v intencích novodobého mainstreamu.

Do třetice se tu žánrová alternativa, konkrétně v podobě vyššího populáru, projevila sobotním pozdně večerním nokturnem ve Sloupovém sále na prvním nádvoří zámku (8. července) s lákavým názvem „Vivat Tango“ odkazujícím na původní ibero-americkou hudební tradici, která se posléze přelila do celého světa. Příznačné bylo už to, že podstatnou část programu vyplnily skladby v posledních letech frekventovaného a adorovaného argentinského skladatele Ástora Piazzolly (1921–1992), též autorů jemu stylově i osobně blízkých, v podání violoncellisty Petra Nouzovského a akordeonisty Ladislava Horáka. Oba interprety máme spojeny především s hudbou takzvaně vážnou, avšak jejich projev nás okamžitě vymanil z toho vymezení průbojnou výrazovostí, frázovací, témbrovou i agogickou spontaneitou a vynalézavostí, byť v těsném propojení s ukázněností a rytmickou přesností souhry. Oba nadto přispěli vtipnými, ale i odborně fundovanými glosami, což pro publikum nedlouho před závěrem zcela nečekaně, mimo program vyvrcholilo představením Liany Braunové Derner, operní a muzikálové zpěvačky pocházející z Čech, kde vystudovala a kam se pravidelně vrací, žijící a působící v USA v San Franciscu. S nepřehlédnutelnou rutinou, avšak procítěně přispěla třemi žánrově spřízněnými ukázkami, nejprve za doprovodu akordeonu, nakonec i violoncella, nástrojů v daném prostoru natolik sonorních, že mikrofon by žádoucímu vyznění zpěvu určitě prospěl.

Tangem jsme se ocitli u další dominanty, zřejmě stěžejní osy dramaturgického plánu festivalu. Tou bylo evidentní „španělské téma“, důrazně anticipované novodobou premiérou klasicistní opery Una cosa rara skladatele španělského původu Vicente Martína y Solera, uskutečněnou předtím v rámci už zmíněné Barokní noci. Na tu nápaditě a důsledně navázal koncert komorního souboru dechových nástrojů Harmonia Mozartiana Pragensis (6. července), zaměřeného zejména na oživení kdysi tak populárního žánru, jakým byla dechová harmonie ponejvíce oktetového párového obsazení dvojic hobojů, klarinetů, fagotů a lesních rohů. Dodejme, že pro daný koncert byl kolektiv připraven jeho zakladatelem, fagotistou Lubošem Faitem.

Koncert měl ovšem ještě další rozměr. Ten reprezentoval svou účastí vynikající španělský klarinetista Joan Enric Lluna, sólista, komorní hráč, dirigent, skladatel a pedagog. Doma má svou vlastní dechovou harmonii a takto, ač poněkud incognito a zprvu nepoznán, účinkoval po celou dobu koncertu, začleněn mezi ostatní hráče souboru. Naplno Llunovo instrumentální mistrovství zářilo v provedení dvou novodobých skladeb pro sólový klarinet, tedy bez doprovodu – nejprve ve vlastní kompozici Hommage à Joaqín Rodrigo, tedy poctou španělskému národnímu skladateli světového věhlasu, a po přestávce poctou dalšímu reprezentantu španělské novodobé hudby v podobě skladby Hommage à Manuel de Falla, jejímž autorem je maďarský klarinetový virtuóz Béla Kovács (1937–2021). Obě klarinetové pocty, hlavně ta Kovácsova expresivnější, vedoucí až k iluzi dvou současně hrajících klarinetů, nejenže beze zbytku naplňují, ale možná až přesahují dané možnosti nástroje. Náročný program v úplnosti zahrnoval ještě Divertimento č. 3 B dur Martína y Solera a výběr dvou čísel z takřka operetně laděné Fantazie Tomáse Bretóna (1850–1923), dalšího národně významného skladatele, na vlastní operu La verbena de la Paloma v úpravě Miguela Ortegy.

Zlatým hřebem koncertu, se kromě jiného zásluhou nanejvýše korektní a stejně tak spontánně působivé interpretace Harmonia Mozartiana Pragensis jednoznačně staly – samozřejmě ve výběru – dobové úpravy dvou historicky blízkých klasicistních oper pro dechovou harmonii. Nejprve Mozartova Únosu ze serailu a na závěr koncertu často citované opery Martína y Solera Una cosa rara, v originálu přítomný festival ostatně otevírající. V osmnáctém a částečně ještě v devatenáctém století to byla běžná praxe, jež měla hlavně melodie populárních oper zpřístupnit širšímu publiku, zejména v aristokratických rezidencích. To byl také případ schwarzenberské harmonie spolu s českým hobojistou, houslistou a skladatelem Janem Ventem (1745–1801), jenž pro ni úpravy zajišťoval a je i autorem nadčasových úprav obou pojednávaných oper, naprosto kongeniálních ve srovnání s originály.

Dramaturgie festivalu ráda sahá i na hudbu historicky vzdálenějších období. Letos se jí to podařilo koncertem českobudějovických Dyškantů, vokálního komorního souboru obdivuhodně působícího už od roku 1982 a vedeného Martinem Horynou, opět muzikologem, jenž živým provedením zužitkovává a současný hudební život obohacuje svým výzkumem historických pramenů, především prostřednictvím renesanční polyfonie. Letos Dyškanti potěšili díky „Madrigalům rožmberského dvora“, jak byl koncert nazván, aby připomenul nepominutelný kulturní odkaz rodu, jenž založil slávu Českého Krumlova. Ačkoliv ve své době zaujímaly demonstrované ukázky tvorby madrigalové a canzonettové pozici umění spíše zábavného, dnešnímu posluchači se tak jevit nemusejí, ale díky Dyškantům jsme citlivě a se zadostiučiněním vnímali krásu vícehlasého zpěvu bez doprovodu. To se i tentokrát projevilo a vřelou odezvou publika znovu potvrdilo.

K českokrumlovskému festivalu rovněž neodmyslitelně patří každoroční koncert připomínající hodnoty dvořákovské a sukovské tradice spolu s uctěním památky houslového virtuóza Josefa Suka (1929–2011), jenž stál u počátků tohoto festivalu a byl jeho prezidentem. Letošní „Koncert k poctě Josefa Suka“ (7. července) v širším kontextu připomenul tvůrčí tradici české komorní hudby vůbec – kromě Klavírního tria č. 2 g moll, op. 26 (B 36) Antonína Dvořáka radikálně modernistickým Duem pro housle a violoncello č. 1 (H 157) Bohuslava Martinů spolu s dnes již kmenovým dílem, jakým je Klavírní trio g moll, op. 15 Bedřicha Smetany. Dvořákovo trio (Ivo Kahánek – klavír, Jan Fišer – housle, Tomáš Jamník – violoncello) se celého programu zhostilo s až překvapivě intenzivním, nepolevujícím nasazením. Zvukový obraz klavírního tria obecně mívá určité problémy, ovšem zde přímo transparentně vládly vzájemně vyrovnané proporce jednotlivých nástrojů: plně znělé housle, robustní violoncello a důrazný, ohleduplně integrující klavír. Bohužel není místo na podrobnější pojednání, ale i tak se dá konstatovat, že vystoupení Dvořákova tria jak imanentní kvalitou svého projevu, tak odezvou publika (aplaudovalo vestoje) možno do jisté míry považovat za dominantu festivalu.

Zatímco se kromě exteriérů většina koncertů odehrávala v Zrcadlovém sále českokrumlovského zámku, dějištěm sobotního závěrečného koncertu (8. července) byl prostor kostela Božího Těla v areálu bývalého kláštera. Důsledně sledoval a také završil onu charakteristickou „španělskou linii“ letošního festivalového ročníku. Komorní soubor Ensemble Inégal ve složení Adam Viktora (varhany, umělecký vedoucí), Gabriela Eibenová (soprán), Jan Čižmář (barokní kytary, theorba), jemuž právem náleží pověst hodnověrné interpretační kvality na poli staré hudby, tu svým vystoupením pod názvem „Hudba španělských barokních skladatelů“ otevřel zcela novou, respektive běžným koncertním provozem dosud nepoznanou kapitolu evropské hudby. Platí to jistě o varhanní tvorbě blíže neznámých autorů (Juan Pérez Bocanegra, Domenico Zipoli, Juan Cabanilles, Francesc Valls, Andrés do Sola), ale hlavně o sopránových áriích s recitativy pozdně barokního autora Josého de Torrese (1670–1738), nevyhýbajících se nižším polohám, jež přednesla po celém rozsahu svého znělého a barevného hlasu se sympaticky úsporným vibratem Gabriela Eibenová. Velkým překvapením byla ukázková demonstrace hry na barokní kytaru (poněkud jiného nástroje a s odlišnou technikou, než je ten dnešní), jíž Jan Čižmář ve třech blocích autenticky přiblížil odkaz španělského virtuóza Gaspara Sanze (1640–1710) z jeho sbírky Instrucción de música sobre la guitarra espaňola s místy až programně laděnými úseky, včetně těch virtuózních.

Definitivní tečku za festivalem učinilo rovněž už dramaturgicky konstantní „postludium“ v podobě nedělního varhanního podvečerního koncertu Dorothey Fleischmannové (9. července). Interpretka patří k našim mimojiné i bachovsky zasvěceným interpretům a s touto myšlenkou volila monograficky zaměřený program soustředěný výhradně k odkazu Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750). S ohledem na zdejší jedinečné, původní a rekonstruované barokní varhany pocházející z poslední čtvrtiny 17. století v osobitě voleném výběru, v pečlivé registratuře, perfektní technikou a citem pro autenticitu podpořeným bohatou zkušeností postupně provedla výběr Bachovy varhanní tvorby věnovaný takzvaným malým varhanám, jakým je i zdejší nástroj. Naslouchali jsme převážně patetické i meditativně založené hudbě (mj. chorálovým předehrám, nebo dvěma kontrapunktům z Umění fugy), avšak nakonec přece jen zazněly veselejší tóny v podobě Koncertu d moll (BWV 974), v němž Bach využil předlohu svého italského současníka Benedetta Marcella. Bylo dobře, že paní Fleischmannová, jíž publikum aplaudovalo vestoje, uzavřela své vystoupení pěkným, osobně laděným vzpomínkovým proslovem, jímž se vyznala ze své celoživotní lásky právě k Českému Krumlovu.

Myslím, že zrovna tento moment vhodně uzavírá i naše ohlédnutí za nadmíru vydařeným ročníkem Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově, jemuž jako nejstarší festivalové akci v tomto městě budou zanedlouho plná čtyři desetiletí. Hudba jako jednotící činitel někdejší i současné slávy města spolu s architekturou a městským i zámeckým prostředím vůbec povyšuje Český Krumlov na město hudby. Plným právem by se proto zdejšímu Festivalu komorní hudby mělo do dalších let dostat náležité a účinné podpory.

******

Foto: Festival komorní hudby / Lubor Mrázek